Použitelný projekt nemá být něco za moc peněz, říká architekt

Moderní a osobité domy z ateliéru 3+1 architekti najdete převážně na severu Čech v těsném okolí Ústí nad Labem. Práci tamních architektů, filozofii návrhu i zahraniční zkušenosti v rozhovoru více přibližuje Pavel Pláničkou.

Kdy jste se poprvé setkal s profesí architekta? Jak jste se tehdy na architekturu díval?
Přesně si to nevybavuji, ale děsivý obraz architekta jako muže s kruhy pod očima, záplatami na loktech saka a vševědoucím pohledem mi vyvstává na mysli už z doby základní školní docházky. O architek­tuře jsem ovšem tehdy nevěděl vůbec nic a trvalo to zhruba do třetího ročníku studia na Fakultě architektury, než jsem byl tématem opravdu trochu zasažen.

Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov.

Ještě v době studií, v letech 1997 a 1998, jste byl na praxi ve Švýcarsku. Jak vás ovlivnila?
Pobyt ve Švýcarsku byl pro mě z hle­dis­ka architektury iniciačním momentem. Pracoval jsem v kanceláři, kde se projektovaly krásné věci a lidi to tam bavilo. Ta­ky mi tam připadalo inspirativní, že se lidé soustředí víc na vztahy mezi sebou a na kvalitu prostředí, ve kterém žijí, než na hmotné statky.

Myslíte si, že lze tuto filozofii použít i u nás?
Obávám se, že k nám to přenositelné ne­ní. Ten protestantský kulturní kořen s důrazem na „Boha, poctivou práci a šetr­nost“ a z toho plynoucí skromnost ve výrazu, to je našemu přebujelému a ornamentálnímu katolicismu s důra­zem na vnějškovost dost cizí. Další věc je nepřetržená tradice a kvalita v kultur­ní i stavební linii, kterou tu opět bohužel nemáme. Proto se mi zdá architektura ve Švýcarsku na vyšší úrovni.

Než jste založil vlastní ateliér, pracoval jste v kanceláři Jana Jehlíka. Co jste se od něj naučil?
Jan Jehlík je výrazná, silná a trpělivá osobnost. Snesl tak i nás, v mnoha směrech tápající a školou málo prakticky vy­bavené. Neměl tehdy, myslím, žádnou pedagogickou metodu, učili jsme se od něho spíš mimoděk. Bylo to takové učení pozorováním a často vymezováním, což jsem si konkrétně začal uvědomovat až po letech.

Osvojil jsem si tam, jak vést vlastní kancelář, ale krom toho nám Hon­za denně ukazoval, jak k věcem při­stupovat nepředpojatě, s malým ohle­dem na to, „co tomu řeknou“ a „jak se to dělá“. Celkově je pro mě těch tuším sedm společných let po všech stránkách mocným zdrojem.

Co pro vás znamená vaše profese? V čem je důležitá?
K tématu architektury jsem se dostával dlouho, a že je to moje povolání, jsem si uvědomil v podstatě až tehdy, když jsme založili vlastní kancelář. Nechci úlo­hu architektury přeceňovat, ale myslím, že podstatnost vzájemného působení člověka a prostředí, v němž žije a které přetváří, je zřetelná.

Čemu se věnujete především? A máte nějaké krédo, podle kterého se řídíte?
Těžištěm naší práce zůstává bydlení. Te­dy jednotlivec nebo menší skupina (rodina) versus každodennost. To taky pova­žuji za základní princip stavění: zbudování přístřešku/úkrytu, ze kterého se pak může v příznivých časech vyloupnout domov. Moc mě nezajímá tok aktua­lit jako spíš, zjednodušeně řečeno, autenticita.

Pracujete v Ústí nad Labem. Proč zrovna zde?
V Ústí jsem vyrostl, a jelikož k Praze jsem během studia žádnou vazbu nezískal, ani mě nenapadla jiná alternativa než pracovat tady.

Vaše kancelář je složena jak z architektů, tak i ze stavebních inženýrů. V čem vidíte výhodu?
Skutečnost, že tvoříme mix (já jsem architekt z Fakulty architektury, Barbora absolvent architektury na Stavební fakultě, Bruno absolvoval obor Pozemní stavitelství), je pro nás zásadní. Každý máme svoji úlohu a dohromady chceme vyprodukovat použitelný projekt. Žádnou exhibici architekta, výmysl, co nejde postavit nebo stojí příliš peněz, ani bezduchou, jen konstrukčně správně vyřešenou skládačku. Plně funkční celek.

Přístavba rodinného domu Bořislav: místy těžkopádná konkrétnost původního domu je vyvážena jednoduchým tvarem přístavby, rytmem plynoucím z použitého skladebného modulu a abstraktním černým pláštěm.

Jací klienti k vám přicházejí? A jak získáváte zakázky?
Naprostá většina práce přichází od sou­kromých investorů. V poslední době převážně na základě prezentace předcho­zích realizací nebo přímého doporučení stavebníkem, s nímž jsme už spolu­pra­covali. Soutěží se účastníme jen velmi málo, protože je to jak časově, tak fi­nan­čně vyčerpávající. A veřejných zakázek, kdy jediným kritériem je nejnižší nabí­ze­ná cena, se neúčastníme prakticky vůbec.

Zakázky přesto dostáváte.
V současnosti máme rozpracováno šest až osm domů v různých fázích projektu nebo stavby, což je myslím maximum, co do­kážeme ve třech zvládnout.

Co je podle vás klíčem k dobrému návrhu?
Nechtěl bych opakovat známá klišé, ale klíčem je podle mě poznat a pochopit stavebníka a celkovou výchozí situaci. Soustředit se na ten nultý bod, ze které­ho se to posléze celé odvine. Jakmile to­hle neproběhne přesně, je pravděpodobné, že výsledek nebude dobrý.

Jakým způsobem pracujete? Vytváříte fyzické modely?
Práce mi většinou trvá, neumím staveb­ní­ka ohromit množstvím rychlých nápadů a umně vyvedených skic. Na začátku je to časově blíže nedefinovatelná vnitřní tvorba a pak jeden precizní návrh, který se však samozřejmě může přes veškerou sna­hu minout.

Modeluji už převážně jen v po­čítači. Byl jsem k tomu dlouho skeptický, ale postupem času jsem si odzkoušel, že když vím, jak to použít a co to pak v realitě znamená, můžu té technologii a jisté virtualitě bez problému důvěřovat.

Rodinný dům Teplice: drobná stavebníkova parcela tak trochu zbyla v pravoúhlém rastru místní zástavby.

Kde vy sám bydlíte a jak by podle vás mělo vypadat kvalitní bydlení?
Jak vypadá „kvalitní bydlení“, to si ne­troufám zobecňovat. Obávám se, že může mít mnoho zcela protikladných podob. Někdo rád jurtu a někdo designový byt ve dvacátém patře.

Já bydlím v Libocho­vanech, což je obec se zhruba šesti sty obyvatel, v malém domku po praro­di­čích s tak akorát velkou zahradou. A přesto, že je dům úplně obyčejný, bez sofistikovaných technologií a špičkového desig­nu a na „energetickém štítku“ by dnes dostal určitě hodnocení „zcela nevy­ho­vující“, je to pro mě kvalitní bydlení, kte­ré mám rád a za nic bych je neměnil.

Kromě novostaveb zpracováváte i rekonstrukce. Co preferujete?
Myslím, že všechno je rekonstrukce. I no­vý dům na prázdném pozemku je vlastně zrekonstruováním výchozí situace se vše­mi vstupními podmínkami a limity. Rozlišovat to tedy podle mě nemá smysl. Určitě je ale dobré pracovat spíš s tím, co už bylo vytvořeno a je k dispozici uvnitř sídel, než rozsévat další a další stav­by dál do krajiny. A jsme rádi, že se tím­to směrem, tedy jistou recyklací, vydává stále víc stavebníků, i když je to namá­havá a finančně náročná metoda.

Co je tedy v architektuře a zejména u bytových staveb důležité?
Myslím, že je potřeba pořád zdůrazňo­vat: je pro nás zásadní, v jakém prostředí žijeme. Když strávíme většinu dne v pro­stře­dí univerzálně odlidštěné klimatizo­va­né kanceláře a poté se odjedeme vyspat do bezduchého domku, produktu za městem, dlouhodobě z toho pro společ­nost nic zdravého nekouká.

Rodinný dům Brná je umístěný do horní části pozemku a výškově usazený tak, aby obě podlaží dobře navazovala na svažitý terén. Nový objekt navržený jako volná reinterpretace původní chaty je usazen do meandru vrstevnic na zděný sokl.

3+1 architekti

Ústecký ateliér 3+1 architekti je směsicí architektů a stavebních inženýrů, kteří zpracovávají převážně projekty rodinných domů. Realizace najdete nejen v Ústí nad Labem, ale i v blízkých Teplicích či v okolí Litoměřic. Práce ateliéru by se dala charakterizovat krátce a stručně: „Důležitý je pro nás smysl záměru. Zajímá nás kontext a hledání správného poměru mezi konkrétním a abstraktním.“

Další zajímavé rozhovory a návštěvy najdete v časopise Domov.