Víc než veškerá slova by o Josefu Pleskotovi patrně prozradil jeho vlastní dům. Protože jeden z nejuznávanějších českých architektů současnosti usiluje, aby jeho stavby nesly sdělení, aby ctily mentalitu či sociální prostředí toho, kdo je užívá, pak by jeho vlastní dům musel nutně prozradit mnohé o něm. Lepší než slova by tedy byly cihly, ovšem Josef Pleskot si žádný vlastní dům nenavrhl, přizpůsobil si pouze dědictví po předcích.
Kovářova kobyla chodí bosa?
Je to tak, ale možná se něco změní, začali jsme se ženou uvažovat, že si něco malého na zahradě postavíme. Existují i nějaké projekty, nevím ale, zda dojde na realizaci. Není to má priorita.
Manželka vám to nevyčítá?
Ta mi vyčítá, že nám špatně zamyká zámek na záchodě, nepostavený dům ale ne.
Když stavíte dům či vilu pro jinou rodinu, je pro vás důležité ji poznat?Bodejť! To se musí vědět, musíte se zeptat, leccos vypozorovat, proto jsou individuální stavby tak náročné. Architektura je mocná zbraň zasahující či dokonce manipulující životy lidí. Málo platné, architektura je o pohybu, o blízkosti, vzdálenosti, to jsou dimenze kvalitních či nekvalitních vztahů.
Poznáte, když si vás někdo najme ze snobství? Že je zkrátka „in“ mít dům od Pleskota?
Většinou jo a nadšený tím nejsem. Občas mě chce někdo použít, aby skrz mé jméno postavený dům následně výhodně prodal. Když toto poznám dopředu, nejdu do toho.
Někdy jste to nepoznal?
Stalo se, samozřejmě.
Byl jste naštvaný?
Ale tak...
Já bych byl. Připadal bych si podvedený.
Podfuk, že jo? No jo, naštve to. Investujete strašné množství práce a někdo tuhle práci zneužije. Že by ale kvůli tomu vzniklo z mé strany nějaké nepřátelství, to zase ne.
Navíc dům stavíte „na klíč“ povaze jistého člověka a dalšímu nemusí vyhovovat.
A dojde k naprostému zničení celé práce.
Poničil jste si někdy práci sám? Že se vám něco nepovedlo tak, jak jste si na začátku představoval?
Ani ne. Samozřejmě jsou slabší a silnější projekty, ale že bych se za něco styděl? Možná mám nedostatek sebekritiky, to ale podle mě není pravda, spíš naopak. Víte, svou práci vnímám tak, že vytvořím jakýsi nástroj, který se musí umět užívat, a největší zklamání by pro mě bylo, že by si s tímto nástrojem někdo nevěděl rady. To se i zpočátku stává, protože naučit se takové ovládání chvíli trvá, není to jako auto a i na nové auto si vlastně musíte zvykat, přestože jste už mnohokrát točil volantem. S mou stavbou se konkrétní lidé sžívají třeba rok či dva, ale že by poté někdo řekl „Nenaučil jsem se to, nevyhovuje mi to,“ to se mi myslím nestalo.
Ani z minulého režimu, kdy architektura dostávala na frak a vy už jste architektem byl, nezůstalo nic, za co byste se přece poněkud styděl?Architektura asi na frak dostávala, ale já byl tehdy docela mladý, a když začala svoboda, která se vztahovala i na architekturu, bylo mi pětatřicet a byl jsem vyučený řemeslu v praxi, za což jsem vděčný. Byl jsem tenkrát zaměstnaný v krajském projektovém ústavu a pamatuji si, jak jsem si říkal, že když se nic nestane do mých čtyřiceti, něco udělám. Nevím ale, co bych udělal, rozhodla za mě historie.
Neovlivňuje nás ale pořád stará historie? I ve vnímání architektury?
Jasně, minulý režim je hluboce v nás. A budeme jím ovlivněni ještě strašně dlouho, protože je i v lidech, kteří minulý režim nezažili, přeneslo se to na ně z rodiny.
Jak se to konkrétně projevuje?
Kdybych já věděl, co je špatný a co dobrý! Nemyslím, že vše z minulosti je nutně špatný. Na minulém režimu je neodpustitelné to, že nám nedovolil poznat dobré i zlé z druhého světa. Tím nám strašně zkomplikoval svobodu myšlení, orientaci ve světě. Nemohli jste si to osahat, zkusit... Vždyť tady se nemohla poslouchat ani všechna muzika, to je přece hrůza, přitom ani západní muzika nebyla vždycky dobrá.
Vinařský dům Sonberk v Popicích (2007)
A drásají vás fyzické pozůstatky minulé éry? Pocházím z Jihlavy, proto mě jako příklad napadá Prior na náměstí, podle mě zvěrstvo.
Tvorba měst je proces na staletí. Tím, že se speciálně v Jihlavě zbourala vnitřní zástavba náměstí a postavil se Prior, se stalo evidentně něco, co se stát nemělo. Ale není to něco tragického, aby to v nějakém čase nešlo napravit, dokonce se může stát, že se věci přehodnotí. Já nikdy nepláču nad rozlitým mlékem. Jako bych vám říkal: Škoda, že se v Praze zbouralo židovské ghetto! Jistě to bylo romantické, ale teď je tam zase něco jiného. Po francouzské revoluci se totálně zničila Paříž, intelektuálové a bohémové byli v šoku, tisíce dobových článků litovaly toho, co zmizelo. Pravda. Ale co se pak postavilo? Fantastické pařížské bulváry! Jsem v těchto věcech smířlivý. Chci věřit, že naše civilizace nekončí, že máme před sebou další desetiletí a staletí a ve městech se klidně zlé může otočit v dobré a obráceně.
V takovém případě ovšem musíte připustit, že i vaše díla smete čas, režim, čísi rozhodnutí.
Udělal jsem toho dost a srovnal si v hlavě, že všechno přežít nemůže. Netrápí mě to. Jsem na to připraven, jako jsem připraven jednou zemřít. Zatímco v mládí si člověk smrt nepřipouští a vytěsňuje ji, nyní jsem smrt zabudoval do svého života. Stejně tak vím, že mé věci jsou součástí produkce doby a že něco opravdu možná nepřežije, že spíš nepřežije většina.
Má ale v Česku současná architektura prostor? Když se coby naprostý laik procházím po Londýně, hrozně se mi líbí, jak moderna hraje s historií, kdežto Praha je jakási „konzerva“. Jsme v tomto směru opravdu konzervativní?
Konzervativní? To by se mi i líbilo, ale nezdá se, že takoví jsme. Britové budou konzervativnější, přesto dělají bezvadné nové věci. My jsme spíš bojácní, málo sebevědomí, ne dost napojení na kontinuitu vývoje. Jsme vystrašení, a tak se neradi pouštíme do nového, i když je řada příkladů, kdy si lidé vyloženě modernizují venkovské bydlení, to na Západě zdaleka tak není. Ráz stavení dost kazí záliba ve velkých oknech, ale já tuto touhu po světle úplně nekritizuji, byť vidím, že vznikají paskvily. Je v nás tedy zjevně schopnost přijímat inovace, a to třeba i v technice, vždyť internet je dnes na poslední vesnici a každý s ním umí. Do architektury a životního prostředí se ale zřejmě promítá národní mentalita a ta je stydlivější, uzavřenější. Doma si možná dovolujeme, ve veřejném prostoru se držíme při zdi.
Omezuje to vaši práci?
Nedám se tím omezovat. Narodil jsem se tady a dobrovolně tu chci působit, takže si na danou situaci nestěžuji. Říkat si „tam mohou a my nemůžeme“, budu frustrovaný.
Takže, abych uvedl notoricky známý příklad, Kaplického chobotnice nestojí na pražské Letné kvůli národní povaze?
To asi zrovna není dobrý příklad. Národ byl tehdy přece v názoru na stavbu rozpůlený.
Nicméně vyhráli odpůrci.
Podle mě nevyhrál nikdo. Jan Kaplický zemřel, tím pádem je konec. Zástupce za tvůrce není a řeči „My to postavíme jinde“ neberu vážně. O Kaplického Národní knihovně rozhodly jiné okolnosti než názor lidí. Zdá se mi, že věc nebyla dobře zorganizovaná. Kdyby tehdejší ředitel Národní knihovny víc myslel na to, jak zapojit nejvyšší politiky, aby mohli stříhat pásku, byl by možná úspěšnější. Kdyby byl pro věc minimálně premiér, nebo lépe premiér i prezident, mohlo se to podařit. Nedovedu si představit, že by ve Francii vznikly národní budovy bez politické podpory. Kulturní centrum Georges Pompidou je pojmenováno podle někdejšího prezidenta, národní knihovna zase nese jméno prezidenta Mitteranda.
Václav Klaus, který byl v době dohadů o Kaplického dílo prezidentem, prohlásil, že se raději přiváže před bagr, než by měla stavba začít. Takže by asi nebyl rád, kdyby se objekt jmenoval po něm.
Třeba i byl. Jeho protest přišel podle mě proto, že do toho nebyl správně vtažený. A kdyby tenkrát byl pozitivně naladěný i tehdejší prezidentův poradce Milan Knížák...
Je vám líto, že chobotnice nestojí?
Myslím, že je to strašná škoda. Zaznamenávám po různých městech ikonické stavby a beru, že to zvyšuje atraktivnost, že to podporuje turismus. Ale víte, jde často o krásky na jednu noc. Kolik už jich zazářilo na horizontu a pak zhaslo! Je ale dobré tuhle disciplínu pěstovat, posouvá architekturu, prověřuje její možnosti. Rád to vidím, ale na základě jednotlivých staveb se nedá dělat město. Město je krásné z jiné podstaty, jeden originál domu vedle druhého ještě nemusí tvořit krásné a milé prostředí pro člověka.
Když to nehraje dohromady?
Je spousta báječných měst pro život a Praha mezi ně patří. Pokud se ale projdete po Vinohradech, jsou tam všechny baráky prakticky stejné, všechny z 19. století. Vadí to? Vůbec nezaznamenáte, zda je to barokní, nebo neoklasicistní dům, ale dohromady ty domy tvoří krásné prostředí. A to proto, že Vinohrady leží na krásném svahu s nádherným výhledem, mají krásně založené ulice a veřejný prostor, obklopují je parky, je tam jeden kostel, druhý kostel, jedno náměstí, pak druhé, vše v bezvadné docházkové vzdálenosti, je tam spousta hospod, spousta služeb. Potřebuje v tomhle člověk individualizovanou architekturu? Hledá ji tam? Ano, stojí tam výjimečný Plečnikův kostel, ale takových staveb ikonického charakteru může mít město jen určité množství.
Cenu Architekt roku dostal v roce 2014 Josef Pleskot za návrh centra Svět techniky v Ostravě, jež je součástí projektu revitalizace areálu Vítkovických železáren.
Jak to souvisí s tím, že je vám líto padlého Kaplického projektu?
Byla by to jedna z těch ikonických staveb. Jan Kaplický byl český architekt a přál bych mu, aby tu měl projekt. A přál bych to i Praze, přál bych to nám.
Nebyla by to kráska na jednu noc?
To dopředu nikdy nevíte. Eiffelova věž byla původně vnímána jako hnus, až potom to přešlo v adoraci, dnes si nejde Paříž bez Eiffelovky představit. Často to také bývá obráceně: na počátku je euforie, pak se stavba nějak omrzí. Zda jde o krásku na jednu noc, či o stálici, to vždy prověří až čas.
Buďme aktuální: jak se vám zamlouvá z hlediska vnímání veřejného prostoru nápad, že na Smíchově má být ruské kolo?
Nevidím za tím nic víc než předvolební populismus.
V Londýně obří ruské kolo také stojí.
To je ale fakt něco zcela jiného, to je v podstatě vyhlídková věž. Rozhodně se ale nepůjdu přivazovat k bagrům, abych něčemu takovému na Smíchově zabránil. Najde-li se blázen, který to bude chtít financovat, prosím. Nelíbilo by se mi, kdyby se za tyhle věci utrácely veřejné prostředky (viz článek Kolo na Smíchově nebude pouťovou atrakcí, slíbili investoři).
Mrzelo by vás, kdybyste sám projektoval krásky na jednu noc?
Já je asi nedělám, ctím civilnější architekturu, mám rád, když dovede zvýrazňovat kvality veřejného prostoru. Architekturu vidím víc v dimenzích sociálních než ikonicko-uměleckých.
Do jaké míry jsou jednotlivci a instituce ochotni do vaší vize architektury investovat?
Architekti jsou různí a to je dobře, protože i lidé a investoři jsou různí. A na mě se obracejí ti, jimž pravděpodobně konvenuje má práce. S nimi chci být v harmonii.
U ústředí ČSOB, což je jeden z vašich klíčových projektů, jste si myslel, že v harmonii nebudete, a proto jste se k celé věci zprvu stavěl odmítavě?
Do práce se málokdy vrhám střemhlav, nejdřív chci plno věcí vědět. O stavění bank jsem si myslel, že to nikdy nebude má disciplína, poněvadž banky zrovna nemiluju. Proto jsem projekt odmítal, nechtěl se o něj zajímat. Pak jsem si ale četl zadání a řekl si: Ejhle, oni to chtějí vidět úplně jinak, zhruba tak, jak to chci vidět já. V tu ránu jsem se do soutěže zapojil a nakonec práci získal. Šlo vlastně o velký experiment: tak rozsáhlá budova s takovým počtem pracovníků v otevřeném prostoru nebyla široko daleko realizována. Z hlediska sociálního aspektu, z hlediska vnímání pracovního prostředí bylo famózní se na tom podílet.
Ještě větší proslulost než ČSOB vám zajistila revitalizace industriálního prostoru Dolních Vítkovic.
Potkaly mě v profesním životě tři klíčové projekty. První byl tunel spojující dolní a horní Jelení příkop na Pražském hradě: to byl mezník v poznání, že architektura může být elementem, který neskutečně spojuje, že to nemusí být jen dům s okny, ale klidně roura v podobě tunelu. Dalším projektem byla zmiňovaná Obchodní banka, týkající se kultury práce, toho, co dnes znamená trávit čas v práci, jakým způsobem se má pracovat, šlo o zamyšlení nad obsahem domu, ne nad formou. Pak přišly zčistajasna Vítkovice, velikánská syntéza toho, co si člověk myslí o industriální éře, o moderní době a jak s touto érou jako s dědictvím naložit, do jaké míry ho uctívat a do jaké přeměnit. Velké a vzrušující téma.
Rád říkáte, že Dolní Vítkovice nejsou prvoplánové, ale pravdivé. Když jsem ale stál s vyraženým dechem před obřím zrcadlem na budově Velkého světa techniky, kde se deformovaně odráží změť mohutných trubek, napadlo mě: Pravdivé, ale zároveň úžasně surrealistické!
Zrcadlo je starý efekt. Architekt nikdy nic nepoužije jako první, vždy už to někde bylo. Ale v tomhle rozměru a kontextu zrcadlo nikdy použité nebylo, takže se dá říct, že jsem na něco navázal a posunul to někam dál. Chtěl jsem, aby divák, který se do zrcadla podívá, viděl odraženou realitu a položil si otázku: Co je to za svět?
V zrcadle je vlastně skutečnost pravdivější, je tam sumarizovaná, zrcadlo zploští a integruje. Pro citlivého člověka je tak v tomto zrcadle naléhavý imperativ: Zamysli se nad tím! A nejde jen o odraz technologických objektů, ale též přírody, která je mezi trubkami přítomna v náletovém stavu. Vnímavý divák si má uvědomit, že vše kolem něj vzešlo z přírody, že i obrovský průmyslový rozmach vzešel lidským zkoumáním přírody. Měl by si uvědomit, že jsme vlastně strašně chytří.
Zkusme na tom zrcadle ukázat, jak k vám přicházejí nápady. Jak jste na něj přišel?
Moje metoda není výtvarná, není to a priori výzva krásna. Mou vizí je poznání obsahu, a když ho poznám, generuje mi z toho tvar, nápad. V tomto konkrétním případě jsem nejdřív potřeboval vědět, že chci zdůraznit sílu prostředí a sílu poznání z přírody a že tohle nějak chci do toho baráku dostat. A napadlo mě zrcadlo.
Byl jste u nějakého projektu bezradný?
To víte, že jo. Vždy na to ale přijdu, byť někdy je to trápení. Často protahuju zakázky, někdy to trvá roky, pak záleží na trpělivosti investora. Prací se nechci nechat zničit, takže se snažím, abych se neúspěšným obdobím nenechal vynervovat, přesto jsou noci, kdy se probudím a kvůli nějakému problému nemohu spát dál.
Jsou i noci, kdy vás najednou osvítí nápad?
Ano, ale osvícení nepřijde samo. Dostaví se jen tehdy, když na věc intenzivně myslíte.
Chodíte ve Vítkovicích tajně před zrcadlo pozorovat reakce lidí?
Jsem docela stydlivý, takže tam rád projdu inkognito. A ano, vidím to. Vidím, že se lidé fascinovaně zastavují, že fotografové honí momentky, když třeba v zrcadle letí mrak. To všechno vidím a dělá mi to radost. Mám radost, protože lidé mají radost.
Josef Pleskot (63)Písecký rodák byl v roce 2009 zvolen odborníky za nejvýznamnějšího architekta posledního dvacetiletí. V roce 2014 byl především za projekt Dolních Vítkovic vyhlášen Architektem roku. Už 25 let vede v pražských Holešovicích vlastní AP ATELIER. |
