„Součástí nemocnice byl i nalezinec, kde chudí lidé odkládali děti, a tajné oddělení, do kterého vedl zvláštní vchod, kde mohly dítě zanechat bohaté dámy, nebo zde i porodit, vše samozřejmě velmi diskrétně. Jednalo se tedy vlastně o jakéhosi předchůdce dnešních babyboxů. V prvním patře dotváří mystickou atmosféru ještě kaple svatého Kříže,“ píše Petr Ryska na portálu Praha Neznámá.
Budova moderní porodnice vznikla na popud hraběte Františka Thun-Hohensteina z důvodu velmi špatných hygienických podmínek ve stávajících zařízeních v Praze. V roce 1863 pověřil Zemský výbor Království českého stavitele Josefa Hlávku, aby vypracoval projekt, podle kterého bude nová Zemská porodnice postavena.
Architekt nastudoval lékařskou literaturu o porodnictví a inspiraci také hledal ve významných a pokrokových zahraničních nemocnicích, zejména ve Vídni, Paříži a Bruselu. Nakonec se rozhodl pro čtvercový půdorys s vnitřním obdélníkovým nádvořím uprostřed, čtyřkřídlým jádrem a jedenácti trakty, které vedou do různých částí nemocnice a jsou navzájem propojeny chodbami.
Díky pokrokovému pavilonovému systému bylo možné v případě nutnosti jednotlivá oddělení zcela uzavřít a izolovat. Součástí stavby byla i dvě luxusní oddělení pro movité.
Kolem vnitřního nádvoří byly umístěny porodní trakty a posluchárny, na které navazovala lůžková oddělení. Mimo jiné se v areálu nemocnice nacházela také prádelna, kuchyň a strojovna. Kapacita nemocničních lůžek byla tři sta sedmdesát šest. Nacházely se zde celkem tři kliniky.
Fasáda porodnice je z režných cihel a sokl a kružby kolem oken jsou kamenné. Stavba, která byla uvedena do provozu v roce 1875, působí velmi zvláštně a záhadně, jde však o ojedinělé a dokonale konstruované dílo. Odborníci budovu považují za jeden z nejzdařilejších novogotických objektů v Česku, která ovšem dodnes plně dostačuje parametrům současného porodnictví. Obdivují ji lékaři i architekti.
Měšťanský dům u Charvátů, teď tu najdeme lucemburskou ambasádu.
Okolí Apolináře nabízí i další zajímavosti. Přibližně v místech křížení Apolinářské a Viničné ulice se nacházela proslulá hospoda Jedová chýše. „Šlo o podnik s nejdelší historií na území Prahy. Byla navštěvována pražskou galerkou a měla velmi špatnou pověst. Chodili sem takříkajíc lidé bez krejcaru v kapse. Polévka se nalévala do důlků vyhloubených přímo ve stole a lžíce byla přivázána na řetězu ke stolu. Když host dojedl, utřel hospodský důlek i lžíci a další host mohl navázat na libou činnost předcházejícího,“ popisuje Ryska legendu, která se o slavném podniku časem vytvořila.
Jedová chýše byla zbourána v roce 1933 a místo ní stojí funkcionalistický činžák, v němž bydlí podnikatel, hudebník a skladatel Ladislav Štaidl.
Budova pod kostelem sv. Apolináře je jedna z nejslavnějších v republice. Jde o původní místo protialkoholní záchytky. Byla to první záchytka na světě a stala se českým vývozním artiklem, protože se osvědčila, byla po pražském vzoru zřizována i jinde ve světě.
Prvním hostem zde byl ruský námořní inženýr. Záchytka se sice v roce 1993 odstěhovala a je nyní na Bulovce, budova však ve své slavné tradici pokračuje, dokonce ji rozšířila - dnes je zde detoxikační jednotka a sexuologický ústav.
Zájemci se k Apolináři a okolí mohou vydat při komentované vycházce s portálem Praha Neznámá v úterý 15. 11. od 17:30 hodin .
