Irena Obermannová, 46 let
POVOLÁNÍ: spisovatelka
RODINA: rozvedená, dcery Rozálie, Berenika
Můj táta vždycky říkal, že touto krajinou jen projíždí. Že ve skutečnosti je na cestě do Austrálie. Měl to rčení od jednoho filmového kovboje. Chtěl tím říct, že ještě není rozhodnut, jak, kde a s kým bude žít.
Tak nějak to já mám s venkovem a městem. Žiju v Praze, ale celý život jsem na cestě do luk a hájů. Jestli tam dojedu, však není jisté.
Vyrostla jsem na sídlišti. S rodiči jsem odmalička jezdila na chalupu do Kytlic, kde to miluju. Táta říkal, že mi tam jednou koupí koně (až se vrátí z Austrálie, nejspíš).
Seděla jsem pak doma v paneláku na balkoně, koukala na autobusy a vyhlížela koně. Párkrát jsem je viděla. Později jsem pochopila, že svojí podstatou jsem kavárenský povaleč.
Miluju cappuccino a nicnedělání. Ale v Praze je zmatek, všichni někam spěchají, vrážejí do sebe a k tomu vesele hýkají turisté! Už abych byla pryč, říkám si pořád. A prchám na chalupu.
Když si tam vykračuju po lukách a zhluboka vdechuju voňavý vzduch, jsem šťastná. Jenomže po nějaké době se mi začne stejskat.
Po zmatku a po kavárenských povalečích nejvíce. Snažím se je nutit, aby jezdili na chalupu se mnou. Někdy přijedou, pár dní pobudou a prchnou.
Na venkově to miluju, když svítí sluníčko, jsou prázdniny a Praha je smutně vylidněná. Ale když se zatáhne, přijde podzim, venkov je nevlídný a já si s nikým nepopovídám, jak mi dupou králíci. A nepomáhá, že jsem si na své cestě k životu na venkově pořídila holínky s kytičkami.
Nasedám do auta a před vysněnou venkovskou idylkou prchám do kavárny, kde nad pěnou cappuccina vyhlížím koně. Jsem salonní venkovanka.
Žádám od života víc než jen velkoměstský ruch
Michal Viewegh, 46 let
POVOLÁNÍ: spisovatel
RODINA: ženatý, dcery Veronika, Bára, Sára
Na tuhle otázku samozřejmě neexistuje obecně pravdivá odpověď, hajný z Borových Lad a metrosexuál z Brna budou mít patrně názory dosti protichůdné.
Je to věc životních priorit, osobního gusta; nikdy bych se proto neodvážil v tomto ohledu komukoli cokoli vnucovat - tím spíš, že sám v tom dodnes nemám jasno.
Kdykoli se totiž u nás na Sázavě začnu cítit 'jako doma', nebo přinejmenším 'aklimatizovaně', v nejbližších dnech okamžitě začnu toužit po Praze.
A naopak: v hluku přelidněných pražských ulic, restaurací a barů se mi logicky nejednou zasteskne po tichu Posázaví... Obávám se, že tahle nerozhodnost mě bude provázet do konce života. Počítám s ní.
Naštěstí to není žádné dilema, ničeho se nemusím vzdávat. Od domu v Sázavě k bytu v Nuslích to mám sotva čtyřicet minut...
Shrnuto: mám dva různé životy, které od sebe dělí necelá hodina jízdy. V pět odpoledne jsem venkovský pan Jekyll, v šest už jsem velkoměstský Mr. Hyde... Ještě v pět pleju ředkvičky, v šest objednávám druhý long-drink.
Nejenže mi to vyhovuje: potřebuji to. Chci od života víc než jen venkovský klid. Žádám od života víc než jen velkoměstský ruch. Ve městě nejsou občas vidět hvězdy, ale zas tu s prominutím nechcípl pes.
Ať žije čistý vzduch, ale neberte mi zábavný smog! V Sázavě pracuju, v Praze žiju. A příští týden obráceně. Pro stereotyp a monotónnost jsem těžký soupeř: jakmile mi prolomí podání a začnou vyhrávat, odjedu na jiný kurt (nehraju fér, ale oni snad ano?).
Moudro na závěr: kolik životů máš, tolikrát jsi člověkem (neplatí pro polygamisty).
|
41 % LIDÍ CHCE DŮM NA KRAJI MĚSTA Pokud bychom si mohli vybrat, kde budeme bydlet, většina z nás by si zvolila místo někde na okraji velkého města nebo v jeho těsné blízkosti. Postavili bychom si tam dům. Je to přání 41 %lidí. Naopak z průzkumu agentury MedianproLN vyplynulo, že nejméně lidé touží po bydlení v domku na samotě (7 % ). Moc nás neláká žít ani v samotných centrech měst. Tamchcebydlet jen desetina lidí. Mimo centrum, ale pořád ve městě, by chtělo bydlet 15 % lidí, na vesnici 27%d otázaných. Bydlení na kraji města nebo v jeho blízkosti se více zamlouvá ženám. Muži dávají přednost centru, protože si uvědomují potíže s dopravou za prací a vzděláním. Častěji než ženy by se zase odstěhovali na samotu. |
