Večerní idylka s JS Kaga (DDH-184) a JS Inazuma (DD-105)
Klasifikace vojenské techniky se vždy řídila politickou situací. Američané před druhou světovou válkou označovali tanky jako „combat car“, protože jezdectvo tanky vlastnit nesmělo. Sověti označovali bombardéry jako „raketonosce“, aby jejich vývoj utajili před Chruščovem, posedlým raketami. Japonci z politických důvodů nazývají novou třídu lodí stále vrtulníkové torpédoborce, přestože má všechny znaky letadlové lodě.
Oťukávání situace
Prvním krůčkem ke třídě Izumo byla dvojice vrtulníkových torpédoborců třídy Hyūga, zařazená do služby v roce 2009 a 2011 (JS Hyūga (DDH-181) a sesterská jednotka JS Ise (DDH-182)). Již tato dvojice vzbudila pozdvižení po celém světě, protože průběžnou letovou palubou a plným výtlakem 19 000 t překonávala jednotky Giuseppe Garibaldi, Príncipe de Asturias a jen málo zaostávala za britskou třídou Invincible, nemluvě o vrtulníkových „křižnících“ Jeanne´d Arc, Projekt 1123 nebo Vittorio Veneto z dob studené války.
Všichni Japonsko obviňovali ze snahy obejít ústavu a pořídit si hladinové jednotky s útočným potenciálem. Jedním z hlavních „křiklounů“ byla Čína, která v třídě Hyūga viděla prostředek na prosazování teritoriálních zájmů Japonska v oblasti a hned to využila pro obhajobu stavby svých nových hladinových jednotek, včetně letadlových lodí. Japonci naopak tvrdili, že jde primárně o protiponorková, tedy čistě obranná plavidla, navíc s rozšířenými schopnostmi účasti na humanitárních misích HADR (Humanitarian Assistance and Disaster Relief). Pravda je jako obvykle někde uprostřed.
To všechno byl jen slabý odvar toho, co mělo přijít. V roce 2009 Japonsko zveřejnilo plány na náhradu zastarávající dvojice vrtulníkových torpédoborců třídy Shirane z druhé poloviny 70. let. Jednotky byly sice nadále označované jako vrtulníkové torpédoborce, ale plánovaný výtlak 27 000 t se již blížil kategorii středních letadlových lodí, o celkové koncepci (alespoň na první pohled) ani nemluvě. Ale abychom byli spravedliví, jde o univerzální loď, s možností konfigurace pro plnění různých misí.
Obě jednotky třidy Izumo jsou největšími válečnými loděmi, jaké se v Japonsku od konce druhé světové války stavěly. Lodě mají na délku 248 m, šířku 38 m, ponor 7,5 m a celkovou výšku 23,5 m. To odpovídá zhruba italské letadlové lodi Cavour (C 550) jen s tím rozdílem, že japonským lodím chybí „ski-jump“, pro letouny STOVL. Celkové tvarování trupu a nástaveb s ohledem na potlačení efektivní odrazné plochy RCS (Radar Cross Section) nezapře, že konstruktéři navázali na zkušenosti s třídou Hyūga.
Pravobok JS Izumo (DDH-183) s výtahem vyoseným mimo letovou palubu
Na průběžné letové palubě je pět pozic pro vrtulníky a dva výtahy. Zatímco třída Hyūga měla oba výtahy v letové části paluby, na třídě Izumo je jeden výtah posunutý na bok, jak je běžné na amerických letadlových lodích. To má dvě výhody. Jednak nedochází při manipulaci s leteckou technikou k omezení letového provozu na palubě a navíc může výtah přepravovat objekty přesahující jeho půdorys.
Pod letovou palubou je hangár s půdorysem 125 x 27 m, s výškou stropu 7,2 m. Hangár je možné rozdělit svislou protipožární přepážkou na dvě části. Maximální kapacita je zhruba 14+14 vrtulníků (podle velikosti). Primární úlohou torpédoborce v době zavedení měl být protiponorkový boj, takže plánovanou leteckou skupinu tvořilo sedm protiponorkových vrtulníků Mitsubishi SH-60J/K a dva odminovací Kawasaki MCH-101. V poslední době se počítá spíše s nasazením MCH-101 bez odminovacích souprav k transportu nebo (bojovým) pátracím a záchranným misím (C)SAR (Combat Search and Rescue). Skladbu letecké skupiny je možné upravit podle plněného úkolu.
