Jak to tedy všechno začalo?
Jana: Tehdejší ředitel Wolkerova divadla Karel Richter odkoupil od divadla chalupu, a když se nám v roce 1969 narodil syn Jakub, nabídl nám, abychom léto trávili u nich. Samozřejmě jsme se do Kytlic okamžitě zamilovali, navíc jsme tu měli několik kamarádů, kolegů i z jiných divadel, kteří Kytlice objevili před námi. A když nám pak naše rekvizitářka z divadla nabídla, jestli tady nechceme koupit chalupu po její mamince, neváhali jsme ani minutu.
Mirek: Byl to asi osud. Ještě za svobodna jsem byl v angažmá v divadle ve Varnsdorfu a jeli jsme hrát do Děčína. Nikdy nezapomenu na to, jak náš autobus najednou zastavil na tehdy úzké kytlické silničce a já z okna uviděl malebnou chaloupku, za kterou vyrůstala pískovcová skála. A ten obraz mi už v hlavě zůstal. A představte si, že to byla právě tato chalupa. Takže když Jana přišla s tím, že je na prodej, neprotestoval jsem, já hňup netušil, kolik práce na ní bude.
V jakém byla stavu?
Mirek: V dost zoufalém. Myslím, že kdybychom ji tenkrát nekoupili, další zimu by nepřežila. Nebyla tady podlaha, bořili jsme se do hlíny, tedy spíš do bahna. Původní majitelka měla k posteli lávku z prkýnek. Hlavní místnost byla rozdělená na několik komůrek. Byla tu kamínka, pár kousků nábytku, ale všechno to stálo na bahně. Podívejte se z okna. Vidíte ten kopeček, jak tam rostou stromy a kytky? Tak to jsem všechno vykopal a odvozil na kolečku z téhle sednice. Podlaha spolkla tři tatrovky štěrku a spoustu betonu. Přepážky komůrek jsem zboural a strop podepřel dřevěnými sloupy.
Zdi jsou původní?
Mirek: Kdepak, většina se bortila. Půjčil jsem si od kamaráda Karla Štědry hever na jedenáct tun. A tím jsem zvedal střechu. A ta střecha vrčela, brumlala, a praskala, ale zvedla se o pětadvacet čísel. Dál ji zvedat jsem už neměl odvahu, i když pár centimetrů by to ještě chtělo. Na střeše byla položená lepenka, a jednou, když byl velikánský slejvák a vichr, strhlo to celou střechu. Pamatuji si, jak jsme s tehdy už osmnáctiletým Jakubem lezli po střeše a snažili se zachránit, co se dá. Ale to trochu předbíhám.