Spočítat, kolika industriálními skvosty se může Praha pochlubit, by nějaký ten čas zabralo. Tovární haly, mosty, mlýny či muzea jsou rozprostřeny ve všech jejích částech, výčet zajímavostí, které by si pozornost zasloužily, by mohl ještě dlouze pokračovat.
Některá místa či objekty, které mapují pokrok ve vědě, výrobě či technice, jsou natolik ikonické, že mají své zaručené místo v bedekrech, jiné se schovávají na méně frekventovaných místech. Začít můžeme v centru města, nedaleko Pražského hradu, kde se široko daleko tyčí zmenšená kopie Eiffelovy věže, postavená na popud Klubu českých turistů u příležitosti Jubilejní výstavy v roce 1891.
Jádrem železné konstrukce je osmiboký tubus, v němž je umístěn výtah a okolo něj se vinou dvě točitá schodiště. Rozhledna má dvě vyhlídkové plošiny, které jsou přístupné celoročně. Nemusíte se však zahřívat výšlapem na vrchol petřínského kopce, cestu si můžete usnadnit i lanovou dráhou, která s přestávkami vozí cestující už od 25. července 1891, kdy byl slavnostně zahájen její provoz.
V začátcích fungovala na vodní převahu, ve 30. letech minulého století pak přešla na elektrický pohon. V současnosti se chystá modernizace vozů, jejich novou podobu navrhla designérka Anna Marešová. Díky mezinárodní výstavě spatřila světlo světa i další obdivuhodná památka. Průmyslový palác v Holešovicích sloužil jako výkladní skříň vyspělého tuzemského průmyslu a moderní doby: vyniká montovanou ocelovou konstrukcí a zdobností, věž s hodinami ve střední části je inspirována svatováclavskou korunou.
Síla vody
Na levém vltavském břehu ještě chvilku zůstaneme. Od roku 1906 až do 1967 usnadňovala život Pražanům čistírna odpadních vod v Bubenči, postavená podle projektu britského inženýra Williama Heerleina Lindleyho. Impozantní industriální areál s prvky secese se stal pomyslným zlatým hřebem při výstavbě moderní kanalizační sítě, náročností se dá srovnat snad jen s výstavbou pražského metra.
Kanalizační síť byla složena ze šesti kmenových stok, které podcházely koryto Vltavy a ústily v komplexu provozních budov a přiléhaly k nim sedimentační nádrže. Podzemí i stoková síť jsou vyzděny ze speciálních ručně tvarovaných a tvrdě vypálených cihel s vysokou pevností a odolností proti tlaku. Říká se jim zvonivky – podle zvuku, který vydávají, když se na ně zaťuká kladívkem. Objekt je národní kulturní památkou a spadá také pod ochranu UNESCO.
S vodou je spojena i další pozoruhodná stavba, která sloužila jako její zásobárna pro Vršovice, později také Michli, Braník a část Nuslí a jako první v Česku začala s chlorováním vody. Komplex vršovické vodárny, čítající jak 42 metrů vysokou věž, tak i podzemní vodojem či správcovský domek z let 1906 až 1907, projektoval Jan Kotěra.
Stavbu zahájil architekt ve svém vrcholném období, nese tak v sobě jeho typický styl. V tomto případě režné zdivo a zdobné prvky ve formě zeleně glazovaných cihel a stupňovitými oblouky, nad vstupním portálem je pak umístěn znak Vršovic. Věžový vodojem sloužil až do roku 1975, dnes se voda čerpá do podzemního rezervoáru.
Po zemi i ve vzduchu
Nadšenci techniky by neměli minout ani Muzeum městské hromadné dopravy, které má domov v památkově chráněné vozovně ve Střešovicích, postavené roku 1909 pro potřeby tehdejších Elektrických podniků královského hlavního města Prahy. Původnímu účelu sloužila až do roku 1992. V jejích útrobách jsou k vidění všechny tramvajové vozy, které se proháněly Prahou do roku 1895, včetně legendárních T3 modelů.
Nechybějí ani historické trolejbusy či autobusy, dobové jízdenky nebo fotografie.
U trati si uděláme i další zastávku. Tentokrát se však váže k vlakové dopravě a Žižkovu. Místní nádraží, tolik oblíbené fotografy, filmaři i fanoušky urbexu, se datuje do roku 1936 a řadí se k nejpůsobivějším průmyslovým objektům v Praze. Původní překladiště je svým řešením ojedinělé v Evropě, má tvar dlouhého U a patrová skladiště po obou stranách propojují výtahy a mostky se suterénem nad i pod úrovní kolejiště.
V docházkové vzdálenosti narazíte na nejvyšší pražskou stavbu, televizní vysílač, jehož součástí je i vyhlídková část a restaurace. Pánové Václav Aulický a Jiří Kozák si s náročným technickým zadáním poradili vskutku parádně a výsledkem je dobový unikát v podobě tří tubusů z ocelobetonové konstrukce, který se veřejnosti otevřel v roce 1992. O osm let později přibyly na jeho pilířích sochy mimin od Davida Černého, jedno z děl výtvarníka, která jsou s pražským veřejným prostorem už neodmyslitelně spjata.
Hra s kostkami
Stejně jako stavby od architekta Karla Pragera, bez kterých si současnou podobu města snad ani nelze představit. Největší rozruch zřejmě vzbudila Nová budova Federálního shromáždění, která vznikla transformací burzy z 30. let přestavěné na sněmovní účely. Idea dostavby z let 1967–74 spočívala v přístavbě „domu nad domem“ na samostatné nosné konstrukci.
Nezaměnitelný rukopis vtiskl odvážný tvůrce i do areálu na Emauzích, kde dříve stávala hospoda s pivovarem, pod kterými se nacházejí obří sklepní prostory. Na místě nechal postavit projekční ateliéry skládající se ze tří pavilonů a přízemní budovy s výstavním sálem.
Vůbec poprvé však na sebe architekt upozornil komplexem spadajícím pod Akademii věd, sestávajícím ze dvou vzájemně spojených na sebe kolmých křídel. Při stavbě Ústavu makromolekulární chemie byla použita řada nových konstrukčních a architektonických postupů, například závěsné fasády, zřetelná je inspirace německým kolegou Ludwigem Mies van der Rohe. Na další pozoruhodné objekty a neotřelá technická řešení (nejen od Karla Pragera) se dá při procházce po Praze narazit na každém kroku.
