Stavení znali již dlouho. Štěpánovi rodiče totiž bydleli v sousedství a manželé, v té době žijící v Praze, tak nad koupí příliš dlouho neváhali. Domek začali také hned pomalu rekonstruovat.
„Jeden rok se dělala přes léto střecha, která musela dolů celá, pak se začaly řešit podlahy, natahovala se voda, elektrika, omítky, za dalších pár měsíců se zateploval vršek, dělalo se podkroví, sádrokartony, izolace…“ promítá si Štěpán posloupnost rekonstrukčních prací, zatímco nás hostitelka Katka usazuje v kuchyni ke stolu.
Venku bylo v den naší návštěvy tropické vedro, ale uvnitř byl nádherný chládek, navíc pro nás Štěpán udělal domácí limonádu, na kterou je prý specialista, jak spiklenecky prozradila jeho žena.
„Celá rekonstrukce trvala tak dva a půl roku. V podstatě z toho původního domu zbyly jen obvodové zdi. Museli jsme dům i trochu zvednout, protože byl nízký a v podstatě neobyvatelný. Ale půdorys je původní, nic jsme nerozšiřovali, čehož teď vlastně maličko lituji, protože zrovna tato místnost, kdyby byla o metr větší, bylo by to určitě fajn,“ rozhlíží se Štěpán po kuchyni spojené s jídelnou.
V přízemí nakonec neprošla rekonstrukcí jen koupelna. „Je původní, protože byla rekonstruovaná asi čtyři roky před koupí domu. I na ni ale brzy dojde, je v ní nešikovně umístěný bojler,“ přiznává Štěpán a vzápětí ukazuje do chodby, kde je částečně a zcela záměrně odhalená zeď: „To je původní zeď. Je to vlastně názorná ukázka toho, jak byl dům stavěn. Ve spodní části je do metru kámen, na něj navazují cihly, ale je to každý pes jiná ves a je vidět, že se to slepovalo vším, co bylo právě dostupné. Díky tomu kameni je tu také i v těch největších tropech krásný chládek. V zimě je tu ale zima,“ dodává hned majitel s tím, že v zimě vytápí prakticky celé přízemí kuchyňská kamínka.
Tepelné čerpadlo umístěné za domem pak vytápí patro a v létě je naopak klimatizuje, což v přízemí není třeba. „Takže tu máme topení vyřešené touhle kombinací, což je ale jedna z věcí, která mě štve,“ krčí rameny Štěpán.
„Když jsme to tu rekonstruovali, tak to bylo s vidinou toho, že sem budeme jezdit na víkendy a třeba se sem jednou přestěhujeme, až budeme v důchodu. Kdybych tušil, že neuplynou ani dva roky a budeme tu bydlet, tak bych položil všude v přízemí podlahové topení a asi bych na kamna napojil výměník, aby se v něm ohřívala voda a vytopil se tak i vršek. Ale to jsme tenkrát netušili. Takže je to lehce nekomfortní, protože tady v kuchyni je podlaha elektrická a sežere dost elektriky. Když je tuhá zima, zapínáme ji od čtyř od rána do devíti, aby se trochu nahřála, a když se sem ráno přijde, tak aby tu bylo teplo, když tu děti běhají bosky, ale po zbytek dne už topí jen kamna. Od podlahy jde ale pak samozřejmě chlad, takže tu musíme chodit v bačkorách. Pocitově je tu teplo, ale od nohou to fakt studí. Je to prostě starý dům. Teď to ale neovlivním a bourat to už nebudu,“ směje se Štěpán a do hovoru vstupuje Katka.
Zajímalo mě totiž, jak se taková kovaná Pražanda, jakou Katka byla, rozhodne, že přesídlí zcela na venkov. „Nebylo to plánované, jak už zmiňoval Štěpán, ale narodily se nám dvě děti a nastala doba covidová, tak nám to přišlo jako nejlepší řešení. Jsem ve své podstatě samotář a introvert, společnost nevyhledávám a přes den s lidmi navíc pracovně intenzivně komunikuji přes sítě, takže si tu samotu umím užít. A hlavně jsou tu šťastné děti. Když je hezky, jsou od rána do večera na zahradě, což by v Praze nešlo. Manžel musí sice do Prahy dojíždět za prací, ale naštěstí ne každý den,“ říká Katka.
A Štěpán ji doplňuje: „Mohu si naštěstí vybrat, jestli budu pracovat z domova, nebo z kanceláře, takže to kombinuji, což mi vyhovuje. Užívám si i to, že mohu stále pobývat i ve městě. To Káťa je tu v sedmém nebi a za ty dva roky, co tu bydlíme, byla v Praze asi dvakrát. A to jen proto, že musela k lékaři. Vůbec ji to už do města netáhne. To na mne je tu v zimě trochu nuda a táhne mě to víc do Prahy už kvůli komfortu, co má člověk v bytě.“
Zahrada i na hraní
Po prohlídce všech částí domu jsme se přesunuli ven do zahrady. Ta prý zůstala, kromě záhonu před domem, původní. „Sice jsme nejdřív plánovali, že si pozveme zahradního architekta, aby nám s ní trochu pomohl, ale nakonec jsme si řekli, že vzrostlé stromy tu stejně chceme nechat, volná plocha by tu také měla kvůli dětem zůstat, aby si měly kde hrát, takže jediné, co jsme tu změnili, je ten záhon, kde zůstaly květiny. A aby to nebylo třeba každou chvíli plít, tak jsme to zakryli fólií a kamínky a přidali obrubník. S tím jsem si hrál letos,“ ukazuje Štěpán na upravený záhon mezi trávníkem a domem, kde také vznikl nový chodník.
A protože pozemek těsně sousedí s obecním rybníčkem, zajímalo mě, jestli se rodina trochu neobává velké vody a podobných „radostí“, ale Štěpán si je jist tím, že žádné nebezpečí nehrozí.
„Rybník je napájený Opatovickým kanálem, který protéká vesnicí a je regulovaný. Dokonce i když byla na Labi stoletá voda, což mi vyprávěla máma, a voda byla relativně blízko, rybník zůstal stabilní. Přináší nám jen užitek. Mít u domu vodu, když se jí nemusíte bát, je vždycky výhoda, zvlášť v létě, když z něj můžeme zalévat. Je to sice bahňák a je tu tudíž i víc komárů, ale tak to prostě bývá, a to, že se v něm nedá koupat… To už bychom chtěli asi trochu moc,“ směje se Štěpán.
Protože vím, že Štěpán pracuje jako manažer, zaráží mě, kolik činností si zvládl dělat doma sám. „V domě jsem hodně boural, rozvedl jsem si také kompletně elektriku, ale připojení jsem nechal na profících. Také jsem si dělal sám cihlové parapety a takové drobnosti. Nejsem ale rozhodně rukodělný typ, jako byl můj táta, který uměl všechno. Ale on se rukama živil. Já jsem na spoustu věcí totálně levý, protože se živím hlavou, ale jsem učenlivý.“
Nicméně Katka nám mezitím ukazuje také nábytek, kterému Štěpán vdechl nový život. „Na truhlařinu bych si netroufl, ale co se týče nábytku – není těžké se leccos naučit. Koupil jsem si brusku a starý nábytek, který Kačka sehnala po nejrůznějších bazarech, jsem obrousil, a pak natřel. U téhle práce si strašně moc odpočinu. Ostatně celá rekonstrukce pro mě byla čistička hlavy. A vlastně i dnes, když pracuji celé dny na zahradě a děti kolem mě pobíhají, tak si tu hlavu vyčistím a po víkendu jsem v práci dokonale fresh.“
Na zahradě nás paní domu posadila do detailně vymyšlené letní kuchyně. „To byl společný sen a projekt nás obou. Já se jeden čas živila vařením a psaním kuchařek, tak bylo mým snem vařit a pak si fotit hotová jídla přes léto venku. Být na vzduchu. A protože sem za námi často jezdí kamarádi, tak jsme tu také chtěli mít pro ně posezení. Finální podobu dal kuchyni Štěpán, ale to, že ji chceme, jsme věděli od začátku oba,“ prozrazuje Katka a Štěpán ji doplňuje.
„Ještě plánujeme zahradní jezírko. Nic velkého, jen tak na smočení, ale to až děti vyrostou. To je také sen nás obou. A protože máme ještě jednu místnost, která je zatím prázdná, tak tam asi umístíme stroje na cvičení a možná se vejde i malá sauna. Ale to se teprve uvidí.“