I když už v Praze žije pěknou řádku let, z hlavního města nepochází. Jeho rodištěm jsou Hranice na Moravě, odkud se přesunul do Prahy na studia žurnalistiky na Karlově univerzitě, která však nedokončil.
„Během rozhovorů, které jsem dělal s herci, jsem zjistil, že mě o divadle nebaví psát, ale že by mě bavilo ho dělat. Přihlásil jsem se tedy na DAMU, byl jsem přijat, ale zároveň mi bylo řečeno, že už jsem na studia ve čtyřiadvaceti letech starý, že divadla potřebují mladé milovníky, a tak jsem přijal nabídku divadla v Českém Těšíně a nastoupil tam do angažmá,“ svěřil se Hein. Při rozhodování udělala své i blízkost jeho rodiště, kde měl od maminky plný servis.
Téměř do sametové revoluce putoval po oblastních divadlech a bydlel v podnájmech, pak si ale řekl, že stěhování už bylo dost, a přesunul se trvale do Prahy, kde začal se svou sestrou, někdejší televizní hlasatelkou Martou Skarlandtovou, vystupovat v autorských představeních v divadle Reduta.
 |
Heinův tehdejší životní partner bydlel na Novém Světě, a tak Milan začal objevovat kouzlo tohoto staropražského zákoutí. Dlužno podotknout, že s tím, jak vypadá toto místo teď, se tehdejší stav nedá srovnat: domy byly neopravené, zchátralé, měly pobořené zdi.
Přesto se Milan do tohoto koutu Prahy zamiloval a podal si žádost o nebytový prostor, který si upravil na ateliér. Když vzniklo družstvo, bylo odhlasováno, že z ateliéru bude bytová jednotka. „Další byt v domě jsem odkoupil později od svého bývalého partnera a jiný ateliér, který tu byl, jsem odkoupil od družstva. Dnes tu vlastním tři bytové jednotky,“ vysvětluje divadelní principál.
Po schodech se naběhá
„Když jsem před čtrnácti lety začal žít se svým současným partnerem Martinem Šimkem, celý prostor jsme propojili a provzdušnili, takže dnes působí dojmem domečku. I když hodně členitého a po schodech se naběháme dost,“ směje se divadelník.
Pod dohledem památkářů byty s Martinem vrátili do původního stavu. Hned u vchodu zaujme koupelna s vanou ve volném prostoru, na které se oba partneři jednomyslně shodli, i když času na to, v ní ležet, není tolik, kolik si představovali.
V přízemí mají obývací pokoj s krbem a malou kuchyň. Původně k ní byly plánovány i horní police, ale přednost nakonec dostalo pohodlné schodiště, které prostoru nad linkou ubralo. Nad sedačkou visí portrét Milanova pradědečka, zakladatele proslulé hranické likérky, a zdejší návštěvy v něm vidí velkou podobu s divadelníkem.
A pod lampou je výstražný nápis, který zde před lety vyvěsily Martinovy dcery a z kterého lze usuzovat, že většina herců, kteří zde mezi návštěvami převládají, jsou vášniví kuřáci.
Po dřevěných schodech je možné dostat se do ložnice, v níž zůstaly původní gotické prvky. „Mnozí kolegové jsou velcí obdivovatelé této romantické ložnice a rádi by ji využili pro svá dostaveníčka,“ směje se Milan Hein.
Po cestě do pracovny míjíme pohodlné křeslo, do kterého herec na chvíli usedá, ale pravý poklad skrývá až ve své pracovně – křeslo houpací, jež dostal darem od Marty Kubišové.
Další částí domu je kuchyň s malou linkou a jídelním stolem. Místnost je světlá a vzdušná, a tak se v ní dobře daří i místnímu opeřenci, jemuž nedávno uhynula družka, pánové ale váhají, zda mu pořídit další. „Přece jen je to už ptačí dědeček a nová mladá spolubydlící by mu mohla uhnat infarkt,“ smějí se. Po celém domě visí rodinné fotografie, a to buď partnerů samých, nebo s Martinovými dcerami z prvního svazku.
Divadlo za rohem
Oblíbeným místem všech je malá terasa vybudovaná na střeše, kde Milan začíná i končí každý letní den. Vstup na ni je trochu krkolomný, ale pro vitálního herce nepředstavuje žádný problém.
Obrovským bonusem byla možnost vybudovat pár metrů od domu Letní scénu Ungeltu, jehož kamennou podobu založil herec na Starém Městě už v roce 1995.
„Na místě, kde je teď naše letní divadlo, bylo kdysi cvičiště hradní stráže, kluci cvičili, já na ně se zalíbením občas hodil oko z okna – a najednou zmizeli,“ směje se. „Když jsem na Správě Pražského hradu, což je vlastník pozemku, zjistil, že objekt dosloužil, hned jsem se s nimi dohodl, že tam vybudujeme Letní scénu. Troufám si říct, že ji každým rokem vylepšujeme, teď jsme třeba pořídili nad hlediště velkou střechu, která nám umožňuje hrát i v dešti, to víte, vracet vstupné kvůli bouřce nebylo nic moc,“ říká s trpkým úsměvem.
