Jitka s Ondřejem se s architektkou Ivou Zezulovou ze studia IAK prvně potkali, když uvažovali o přestavbě rodinného domu, který si tehdy vyhlédli. Nakonec usoudili, že by to bylo nad jejich finanční možnosti.
Na přání majitelů je v kuchyni použitá jen kombinace překližky a dřeva, žádné lamino. Ondřej vybral keramický dřez.
Nepomohl by ani prodej jejich bytu v činžáku z padesátých let 20. století. Ondřej ve dvoupokojovém bytě vyrostl a potom, co mu jej věnovala matka, se do něj vrátil s Jitkou, se kterou do té doby žili v Brně.
„Situaci jsme přehodnotili a řekli si, že se sem i s dítětem nějak vejdeme, ale bude potřeba úprava. Konzultace s architektkou byla příjemná a podnětná, proto jsme jí návrh přestavby svěřili. Manžel si nejdřív myslel, že to zvládnu sama, když jako divadelní scénografka pracuji s prostorem. Ve výsledku byl velmi rád, že jsme se rozhodli pro architektku a nechali jí volnou ruku,“ říká úvodem Jitka.
Rozhodnutí o rekonstrukci urychlilo Jitčino těhotenství. Manželé předpokládali, že se nastěhují do bytu po porodu, ve skutečnosti se to povedlo až s rok a půl starým dítětem. Stavba se protáhla na dva roky, protože dlouho hledali prováděcí firmu, která by naslouchala jejich požadavkům.
„Nechtěli jsme dělat kompromisy, zejména proto, že jsme měli pěkný a kvalitní projekt. Potřebovali jsme tomu dát maximum času,“ vysvětlují.
Kdo šetří, má za čtyři
„U kompletních rekonstrukcí se musí měnit vše, aby se nestalo, že v novém bytě staré rozvody vypovědí službu. Nemluvě o tom, že je potřebujeme mít jinde,“ upozorňuje architektka.
 |
A pokračuje: „Při zvětšení z 2+1 na 4+1 jsme šetřili každý kus plochy, mysleli na to, aby všichni měli své soukromí. Pomohl nám nábytek na míru i souhlas majitelů s malou ložnicí vytvořenou zabráním části obývacího pokoje a oddělenou na jejich přání pevnou stěnou.“
Ondřej návrh pobaveně komentoval, že si vždycky přál spát v kobce, protože má citlivý spánek a světlo ho ruší.
A Jitka upřesňuje: „Klimatizaci jsme nepořídili, zkoušeli jsme čističku vzduchu, ale v pohodě to udýcháme. Není to utěsněná izolovaná místnost, větráme kruhovým okénkem. Řešení dispozice je skvělé. Ani ve snu by nás nenapadlo, že posunutím dvou stěn zhruba o čtyřicet centimetrů se byt funkčně promění, aniž by někomu chybělo místo. Ložnice není skříní v obýváku, ale plnohodnotnou místností a návštěvy nám nekoukají do postele. Na stavbu jsme dohlíželi sami, protože paní architektka to k nám měla daleko. Nicméně i pokud by jezdila, na stavbu bychom chodili s ní.“
Část plochy obývacího pokoje architektka využila pro ložnici rodičů. Prostor je větraný malým okénkem. Manželé si nad postel pověsili obraz – svatební dar.
V ložnici má Ondřej dokonce pracovní kout a na stěnu si pověsil oblíbený obraz, což Jitka ještě komentuje: „Černý obraz je svatebním darem od naší kamarádky malířky Ivety Stehlíkové, podle ní hluboký jako naše láska. Na vernisáži, kde byl vystavený, jsem se Ondřeje zeptala, zda si mě vezme.“
Volání divočiny
Na podlaze obou pokojů bývaly parkety, vzhledem ke špatném stavu a potřebě vyrovnání podkladu je bylo nutné odstranit. Manželé pořídili nové, přestože tušili, že s malým dítětem dostanou „zabrat“.
Domov by nejraději zařídili starými věcmi, milují jejich estetiku a nadčasový design. Vzhledem k velikosti bytu to nebylo možné, aby prostor nebyl ucpaný. Spokojili se s pár retro kousky, lustry, lampičkami, křesly, jídelní setem. Vypínače sice vypadají jako originální, nicméně poslechli elektrikáře a koupili stylové, technicky dokonalejší imitace.
Nejvýraznějším prvkem prostoru je ornamentální dlažba šplhající od podlahy ke stropu. U stěny měla stát knihovna, ale páru se řešení tak zalíbilo, že z její realizace sešlo, aby „divočina“ (jak pás keramické dlažby nazvali) vynikla. „Dlaždice jsme vybírali s architektkou a doma je skládali. Obkladači je dokonce podle toho umístili,“ vzpomíná Jitka.
Nábytek je vyrobený na míru, kulaté vypínače z retro kolekce korespondují s prosvětlujícím okénkem ve dveřích.
Architektka Iva Zezulová ze zkušenosti ví, že většina lidí v koupelnách volí světlejší obklady a dlažbu. Tentokrát to bylo naopak, což popisuje: „Majitelé vybrali ještě tmavší tón, než jsme (podle nás odvážně) navrhovali my. Do tmavě šedé malé koupelny se podařilo umístit vanu, toaletu, pračku i velké zrcadlo.“
Manželé uvažovali o betonové stěrce na podlahu koupelny, kuchyně i Jitčiny pracovny. Usoudili, že na trhu je dost dlažby v podobném tónu, že tato varianta bude levnější a zároveň jednodušší na údržbu.
Nejlíp na překližce
„Divočinu“ po levé straně od vstupu lemuje vestavěný na míru vyrobený nábytek, přesněji řečeno šest a půl metru dlouhá překližková stěna se vstupy do tří místností. Část stěny posloužila v předsíni pro vytvoření botníku s věšákovou stěnou a úložného prostoru, stěna elegantně zakryla vedení plynu.
„Za skvěle provedené detaily musím poděkovat řemeslníkům z truhlářství Martin Janoušek. Madlo posuvných dveří je překližkové, truhláři si pohráli s kresbou materiálu v části kruhového okénka v ložnici. Stěnu pohledově neruší žádné mechanismy, vyniká jen materiál,“ chválí kvalitní práci autorka rekonstrukce.
Z chodby skrz stěnu se vstupuje do Jitčiny pracovny, koupelny, také do kuchyně, kde je zkombinovaná bělená překližka s dubovou spárovkou. Modrý majolikový obklad oživil plochy překližky, zde ošetřené matným lakem, aby odolala mastnotě.
Šestapůlmetrová stěna vyrobená truhláři pomohla vyřešit nedostatek místa a oddělila vstupy do tří místností. Kuchyňská linkaje také z překližky, ale v této místnosti chráněná lakem proti mastnotě.
Manželé mají rádi přírodní materiály, z toho důvodu odmítli lamino a pracovní desku zvolili z mořeného dubu. Návrh zohlednil, že Ondřej rád a často vaří a přál si výkonnou digestoř a porcelánový dřez.
I dětský pokoj je vybavený nábytkem na míru a převládá v něm dřevo. Protože Kryšpín odkoukává vaření od táty Ondřeje, pořídili mu rodiče vlastní malou kuchyňku.
