Vysmívaný, zbožňovaný i nenáviděný. Za svou kariéru zažil dům šumperák mnohé, ale i po půl století je jeho otisk v architektuře stále patrný. Vždyť jich vznikly tisíce, a to nejen u nás, ale také v zahraničí.
Proč měl jednopatrový rodinný dům s mírně svažitou střechou takový úspěch? Důvodů je několik. Zrodil se v 60. letech, kdy představoval závan moderního bydlení. Odkazoval na tehdy módní bruselský styl, jehož ikonou se stal československý pavilon na světové výstavě Expo 58 v Bruselu.
Na šumperáku zaujala zejména bohatě prosklená čelní strana vystupujícího vrchního patra a dále dlouhý úzký balkon zakončený šikminami s typickými kruhovými průzory.
Autorem návrhu přitom nebyl vystudovaný architekt, nýbrž původní profesí zedník Josef Vaněk (†67). Jako člověk odkojený spíše kolečkem s maltou než rýsovacím prknem dobře věděl, jaké plány nezkušený stavebník potřebuje.
Běžní lidé si tehdy nemohli najmout architekta, aby jim navrhl vysněný dům. Všechny projektanty režim nahnal do podniků, kde navrhovali továrny, silnice a elektrárny.
Neexistovaly stavební firmy, takže zájemci o nový dům byli odkázáni na stavbu svépomocí, při níž často tápali a stávali se kořistí nepoctivých melouchářů a kšeftařů s nedostatkovým stavebním materiálem.
ŠumperákMartina Mertová a Tomáš Pospěch První kniha o legendárním rodinném domu z období socialismu. Šumperák nebyl nejlepším návrhem domu z období socialismu, rozhodně je ale nejznámější, píší Martina Mertová a Tomáš Pospěch v nové knize o tomto stavitelském fenoménu. |
Vaněk si tuhle obří díru na trhu uvědomoval a dostal nápad, že navrhne deset typových domů. V roce 1966 nakreslil první a hledal způsob, jak plány přetavit ve skutečnost. Počínal si při tom dost svérázně. Vydal se na stavební úřad v domovském Šumperku, kde oslovil manželský pár z nedalekého Rapotína, který přišel požádat o povolení ke stavbě domku.
Vaněk jejich projekt zkritizoval a na otázku, jestli má lepší řešení, vítězoslavně přitakal. Manželům se jeho návrh zalíbil a nadšený projektant jim osobně chodil na stavbu pomáhat, přičemž v plánech vychytával drobné mouchy.
Snažil se, aby byly co nejjednodušší, aby i laik pochopil, jak má stavět a jaký použít materiál. Ještě téhož roku vznikl v Rapotíně další dům podle jeho nákresu, ale stále bez většího zájmu okolí.
Až když se o rok později objevil třetí exemplář přímo v Šumperku určený pro tamního lékaře, strhla se doslova mánie. Vaněk své dílo označoval jako „rodinný dům typu V“, ale nikdo mu neřekl jinak než šumperák.
Takhle ne, soudruhu!
Autor návrhu sliboval, že hrubá stavba, na níž pracuje jeden zedník a dva pomocní dělníci, se dá provést za dva měsíce. Zároveň uváděl, že náklady na stavbu nepřesáhnou sto tisíc korun. Něco takového tu předtím nebylo.
Do roku 1971 vznikly asi dva tisíce šumperáků po celé zemi a dobové články je chválily za „vysokou kulturu bydlení“. A jak to vypadalo uvnitř? Dejme slovo samotnému projektantovi: „Hlavní vchod je v přízemí, kde je řešena hospodářská část, to jest garáž, která slouží současně jako domácí dílna, dále prádelna, kotelna se sušárnou, sklípek na ovoce a brambory, závětří, schodiště a krytá terasa.
Samouk v akciJosef Vaněk měl pouze střední průmyslovou školu a do značné míry byl architekt-samouk. Přesto projektoval stavby celý život. Navrhoval rodinné domy a zemědělské objekty, pracoval na rekonstrukcích. Jeho dílem je i horská chata v Orlických horách nebo městská sauna v Šumperku. Po roce 1989 založil vlastní projekční kancelář a zůstal pracovně činný až do své smrti v roce 1999. |
V závětří je zabudovaná vestavná skříň. V prvním patře je vlastní bytová jednotka, která se skládá z předsíně, WC, koupelny, kuchyňského koutu, spíže, jídelny, obývacího pokoje, ložnice, dětského pokoje a balkonu. V předsíni je rovněž zabudovaná vestavná skříň.“
Vaněk také prokázal značné obchodní nadání. Plány čile prodával, jeden za 842 korun, navíc rychle vypracoval další čtyři varianty s jiným vnitřním uspořádáním. Zájemců bylo tolik, že mu s množením papírů musela pomáhat celá rodina. Nakonec vytvořil třicetistránkovou propagační brožuru, kde byla i jeho adresa a telefonní číslo, aby jej zákazníci mohli snadno kontaktovat.
Jakmile se na počátku 70. let utáhly šrouby režimu, jeho „podnikání“ začalo vadit. Vaněk totiž plány vytvořil v době, kdy pracoval v okresním stavebním podniku. „Takhle ne, soudruhu!“ řekli mu nadřízení a zažalovali ho za nedovolené podnikání.
Šumperák, dům milovaný i kritizovaný, přežil až do dnešní doby |
Paradoxem doby je fakt, že se šumperák ocitl na řadě pohlednic a plakátů jako zářný příklad socialistického pokroku. „Svou činností jsem chtěl vyplnit mezeru mezi potřebami stavebníků a produkcí státních projektových ústavů, které nevěnovaly výstavbě rodinných domků takovou pozornost. Nemohu za to, že můj domek získal takový ohlas,“ psal Vaněk ve své téměř dvousetstránkové obhajobě.
Nakonec vyvázl bez trestu a nechal se zaměstnat v družstvu Kovostav, kde mohl plány legálně šířit dál. Prodal jich zhruba pět tisíc, ale počet postavených domů je až čtyřikrát vyšší. Dokumentace si totiž lidé přeprodávali mezi sebou.
Ukradené plány
Na Vaňka se ale řítila ještě jedna pohroma. Objevilo se podezření, že plány ukradl architektovi Vladimíru Kalivodovi. Ten skutečně už na začátku 60. let navrhl dům, který zvenčí vypadal stejně jako šumperák. Kalivoda dokonce zvažoval, že Vaňka zažaluje, ale nakonec od toho upustil.
Vaněk se bránil, že sice znal Kalivodovy plány, ale zásadním způsobem je upravil. Kopie tak dosáhla mnohem většího věhlasu než originál.
Sláva šumperáků ale postupně pohasla. Už v 70. letech sílily hlasy, že původně městský dům narušuje ráz vesnic, o dekádu později se pro změnu stal symbolem normalizace. Jiní také poukazovali na nešikovné vnitřní uspořádání.
Vadily zejména obytné místnosti v patře a špatné napojení na zahradu. Poslední stavby vznikly kolem roku 1986.
Kromě Česka a Slovenska lze najít šumperáky také v dalších zemích. Několik jich stojí ve slezském Polsku, další na území bývalého východního Německa. Jeden je k vidění také v Lucembursku.