V hlavním městě PNG (Papui Nové Guinaji) Port Moresby, je na první pohled jako v mnoha moderních metropolí několik vysokých budov, krásné obydlené resorty, spousta hotelů, obchodů, restaurací, barů a nákupních center, kde seženete cokoliv, na rozdíl od ostatních měst a vesnic, kde neseženete téměř nic.
Bohužel je hlavní město známé svou vysokou kriminalitou, kterou se vláda snaží potírat. Jen minimum turistů se odváží jít večer někam pěšky, byť jen pro krabičku cigaret. Ostatně se jim to ani nedoporučuje.
 |
Do hlavního města se stahují za vidinou lepšího života lidé z blízkých i odlehlých měst a vesnic. Některým se poštěstí najít práci v hotelu, obchodě nebo v nějaké firmě. Ostatní živoří ve slumech a na ulicích.
Na Papui podle mého názoru neexistuje střední třída. Je zde dost draho, a to i pro nás. Například jeden litr mléka stojí v přepočtu 50 korun. Ceny jsou zde podobné jako v Austrálii, ale zdaleka ne takové mzdy. Chudé místní obyvatelstvo si kupuje například jen rýži a mýdlo.
Dům nebo auto si může dovolit málokdo, protože jsou velmi drahé. Většina lidí zde neumí s penězi hospodařit. Ti, kteří nemusí odevzdat peníze rodinnému kmenu, je velmi rychle utratí a druhý den již nemají na jídlo.
Funguje zde tzv. OneTokSystem, který určuje lidem z jedné vesnice – kmene, že vše, co vydělají, musí odevzdat náčelníkovi a všichni se poté v rodině o výdělek podělí a rozdělí na různé výdaje, např. jídlo, školu či léky.
Náš první dům v horském městě Goroka
První kroky po příletu nás zavedly do horského města Goroka. Když jsme tehdy vyšli z letadla, byl to pro nás absolutní šok, připadala jsem si jako ve zlém snu.
Uviděli jsme mačkající se domorodce ve špinavých tričkách a za ostnatým drátem, kteří čekali na své příbuzné z letadla. Ten den bylo velmi ošklivo, pršelo, všude bylo bláto a špína. Z cesty autem do našeho kempu si nic nepamatuji. Jen jsem se chtěla z toho zlého snu probudit.
Mírně jsem se uklidnila, když jsme vjeli do kempu, který stál za vysokým oplocením s hlídači a já uviděla čtyři hezké dřevěné domky na vysokých kůlech. Až poté jsem si všimla, že i náš areál je oplocen ostnatými dráty, jako všechny domy v celé Papui.
Každý dům má přiděleného hlídače a psy. My jsme si postupně pořídili těch psů devět. V jednom domku jsme bydleli my, v ostatních manželovi kolegové – Filipínec, Rakušan a Belgičan.
Uklidnila jsem se, až když jsem spatřila vybavení domu. Bylo standardní s koupelnou, WC, obývacím pokojem, ložnicí, kuchyní a terasou s výhledem do džungle. Tichý oceán byl ale nedostupný. Silnice jsou velmi špatné. Udržuje se jich jen několik. Skrz džungli se lze k vodě dostat jen letecky.
První dům měli manželé pronajatý v městě Goroka. V levém domku žili dva roky, v dalších domech bydleli Filipínec, Rakušan a Belgičan.
V Goroce je příjemné podnebí mezi 20 až 30 °C, většinou pod mrakem. Ráno a k večeru je chladněji a přes den se teploty vyšplhají na příjemných 25 stupňů. Tedy přes den není potřeba klimatizace a v noci topení.
V odlehlých vesnicích za městem nemají přivedenou do chýší vodu ani elektřinu, připomíná to trochu dobu kamennou. Vaří na ohni a loví kasuáry (velký pták podobný pštrosovi) v pralese. Mnoho z nich nikdy nevidělo splachovací záchod nebo klasickou postel.
V chatrči spí většinou na podlaze kolem ohniště. Chýše kupodivu nemají otvor pro únik kouře, jelikož zde věří v čarodějnictví a tomu, že komínem může vlétnout zlý duch, který je začaruje. Vodu sbírají dešťovou nebo ji nabírají z potoka, kde také umývají nádobí či perou prádlo.
Většina domorodců se živí chovem drobného domácího zvířectva nebo zemědělstvím. S tím, co vypěstují, jdou hodiny pěšky z vesnice dolů do města a doufají, že vše na nejbližším trhu prodají. Ti šťastnější vlastní kávovou nebo vanilkovou plantáž.
Nyní bydlíme v městě Wewak
Po dvou letech v Goroce jsme se díky novému pracovnímu projektu přestěhovali do přímořského městečka Wewak, u východního pobřeží krokodýlí řeky Sepik. Kde se již dostanu k oceánu. Bydlíme totiž na poloostrově. Teplota je zde vysoká, kolem 35 až 40 °C. Vlhkost vzduchu je 90 procent. Pro milovníky tropického podnebí ideální. Bez klimatizace se zde již neobejdeme.
Žijeme v chráněném areálu za ostnatým oplocením a máme zaplacenou místní bezpečnostní agenturu, která nás hlídá 24 hodin denně. Toto bezpečnostní opatření jsme měli i v předešlém bydlení. Je to zde nutný standard.
V našem kempu, který se nachází v areálu za místní nemocnicí, máme pozemek bez dalších sousedů, na kterém stojí celkem tři dvojdomky po cca 150 metrech čtverečních. Bazén máme pouze my a jeden místní hotel. Domy navrhl manžel, všechny se postavily na náklady zaměstnavatele.
Manželé bydlí nyní v městě Wewak v chráněném areálu.
Bydlíme na 70 metrech čtverečních. Máme dvě ložnice, obývací pokoj s kuchyní, koupelnu s toaletou a komoru. Vybavení je dovezené z České republiky.
Bydlení je zde drahé. Domorodci, kteří mají minimální mzdu 25 korun za hodinu (ti schopnější kolem 40 korun za hodinu), si opravdu nemohou dovolit bydlet ve standardních příbytcích. Většinou si domky stlučou z přírodních materiálů, z toho, co kde seženou na ulici nebo koupí v místním marketu.
Voda je levná, ale není pitná
Zdejší movitější lidé, většinou vlastníci plantáží, menších firem nebo zaměstnanci zahraničních investorů, si již dům mohou pronajmout nebo koupit. Za pronájem vybaveného domu se třemi ložnicemi a dvěma koupelnami se cena může pohybovat kolem 50 tisíc za měsíc.
Náklady na bydlení (elektřina, voda, popelnice) pro klasickou rodinu vyjdou v přepočtu asi na 7 tisíc korun za měsíc. Nejdražší je elektrická energie, která je na kredity a díky tomu nemá stát neplatiče. Bohužel proud často vypadává, a tak musíme mít náhradní generátory. Plyn zde zavedený není. Pouze se dají koupit plynové bomby.
Voda je sice levná, ale zato není pitná. Na pití musíme kupovat vodu balenou, na vaření máme vodu městskou, kterou radši ještě převařuji, i když máme nainstalované různé filtrace a UV lampy.
Na plážích ve Wewaku stojí místo luxusních resortů domy místních obyvatel.
Kanalizaci se svodem do septiku máme postavenou vlastní, ostatní domy ji většinou nemají a používají trativod do moře nebo džungle.
Využíváme údržbáře bazénu a zahradníka. Někteří manželovi kolegové mají hospodyni, uklízečku a chůvu. Já si uklízím sama. Hospodyni i uklízečku je třeba všechno naučit, protože nikdy v domě nebydlely. Chápu to, ale nemám na to nervy.
Zahradničení se nevěnuji, jsem ráda, když mi vyroste bazalka. Podmínky pro pěstování zde nejsou příliš ideální. Veškerá zelenina se musí dovážet z jiných částí země. Několika kolegům se ale na zahrádce daří melounům, dýním a chilli papričkám.
Papuánec je kamarád na celý život
Prostředí v městě Wewak je o poznání hezčí. Je zde příjemný mořský vzduch a celodenní slunce. Lidé jsou čistší, není zde tolik bláta, dešťů je také méně než ve vnitrozemí. Místní obyvatelé se živí rybolovem nebo pracují ve velké rybí továrně, ze které se například tuňáci vyvážejí do celého světa.
Tak jako v jiných přímořských zemích, jsou zde krásné dlouhé písčité pláže. Luxusních resortů s lehátky a obsluhou tu ale mnoho není. Většina půdy je v soukromém kmenovém vlastnictví a než se něco povolí a postaví, trvá to velmi, velmi dlouho.
Jak se bydlí v zahraničíBydlíte nebo jste bydleli v zahraničí? Pošlete nám svůj příběh, ve kterém popíšete své zkušenosti s bydlením v cizině na e-mail: bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu, prosím, připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Za zaslané příběhy předem děkujeme. |
Katastr nemovitostí tady moc nefunguje. Mezi jednotlivými kmeny jsou hranice dány pouze nepsaným zvykovým právem a ústní dohodou. Když se náčelníci kmene pohádají, například kvůli prodeji pozemku, často vznikají spory, které vyústí v krvavou kmenovou válku. Místo resortů stojí na plážích chatrče domorodců.
Na Papui není moc co dělat. Není zde žádné kulturní vyžití kromě výletů za přírodou, která je nádherná a neprozkoumaná. Já jsem v domácnosti a již jsem si zvykla, že sama bez doprovodu nikam nemůžu, ani do obchodu. Všude musíme jezdit autem.
Naštěstí se nám nikdy nic zlého nestalo, jsme ale opatrní a případné hrozbě nebo pouličnímu nepokoji se snažíme vyhnout. Poštvat si proti sobě domorodce, je jako byste píchli do vosího hnízda.
Lidé jsou zde velmi nečitelní a nevíte nikdy přesně, co od nich čekat. Zda v lepším případě půjde „pouze“ o oloupení nebo milý úsměv či pohlazení po vlasech nebo rameni na známku jejich náklonnosti a pozvání do jejich vesnice.
Na druhou stranu, pokud jim dáte práci nebo pojedete k nim do vesnice na výlet, tak vás vždy vezmou pod svá křídla, chovají se k vám jako k dalšímu členu rodiny a brání vás proti případnému napadení z jiného kmene, která jsou zde stále na denním pořádku. Pokud si vás některý Papuánec oblíbí, máte kamaráda a ochránce na celý život.
