Kdo z vás dvou je soutěživější? S bistrem The Eatery jste vyhráli kategorii Veřejný interiér v soutěži Interiér roku 2018. Kromě toho organizujete vlastní soutěž „Superstudio“, co vás k tomu vedlo?
DN: Soutěživější jsem asi já. „Superstudio“ je inspirované stejnojmennou australskou soutěží. Před lety jsem se jí účastnil a koncept se mi tolik líbil, že jsem jej přivezl do Prahy. Stále ho rozvíjíme a vylepšujeme.
S bistrem The Eatery vyhráli architekti Neuhäusl a Hunal kategorii Veřejný interiér v soutěži Interiér roku 2018.
MN: Momentálně pracujeme na návrhu krematoria do architektonické soutěže. I když se nevyhrává pokaždé, tak je to pro nás zkušenost. Vidíme, jak zadání zpracovali ostatní, co na to řekla porota.
Mají o vaši soutěž studenti zájem? Která města a školy jsou nejaktivnější?
MH: Zájem roste, česko-slovenskou soutěž pořádáme od roku 2011. Každoročně během dvaceti čtyř hodin probíhá současně v Praze, Bratislavě, Brně, Liberci, Košicích a Ostravě a účastní se stovky vysokoškoláků.
Týmy prezentují projekty před odbornou porotou i veřejností v rámci mezinárodního finále. Počty přihlášených jsou úměrné velikosti škol, největší zastoupení má Praha, Brno či Liberec. Pro jubilejní desátý ročník připravujeme spolupráci se skvělým studiem z Londýna.
Proč jste si vybrali studium architektury, zmínili jste, že ani jeden nepocházíte z architektonické rodiny.
MN: Známe se od základky, průběžně jsme se potkávali, pak chodili na vysokou. Mě osobně vždycky bavilo vnímat prostředí okolo sebe, nejenom města, ale i vesnice.
DN: Fascinovalo mě město jako takové. Architektura je specifický obor, do něhož se promítá řada věcí od filozofie až po matematiku. Je potřeba dodat, že v prvním ročníku jsem ji vnímal jako určité klišé, měl naivní představy, že se pohybuji někde mezi uměním, které mě baví, a technikou, která mi jde.
Studoval jste v Austrálii, pracoval v Berlíně, ovlivnilo vás něco?
DN: Z Austrálie jsem si přivezl především Superstudio a úžasnou energii. Z Berlína, který mi připomíná Prahu, lidé jsou příjemně uvolnění, a kde jsem jezdil v jakémkoli počasí na kole, mě oslovil spíš životní styl.
Realizace vašeho ateliéru se dají identifikovat, volíte totiž pro mnohé až nelíbivé materiály. Jak byste tvorbu charakterizovali?
MN: Pro nás je zásadní přirozenost a pravdivost materiálů. Minimalismus tam je také, protože nepoužíváme zbytečné prvky.
DN: Jednou jsem nás popsal jako konceptuální minimalisty, jiný projekt označil jako poetickou racionalitu. Když to situace vyžaduje, navrhujeme měkčí příjemné řešení se dřevem, klidně i růžový dům. Pokaždé jde o přirozený vývoj, na začátku nevíme, jak bude vypadat konec.
V oceněném bistru, kde jste hodně využili obklady RAKO, jste v otevřeném prostoru přiznali dřevovláknité desky i betonové tvárnice používané v základech. Nebojíte se, že „syrovým“ řešením odradíte potenciální klienty?
MN: Nebudeme se líbit všem, s tím počítáme. Ale baví nás to, navrhujeme, jak nejlíp umíme. Investoři bistra nás oslovili na základě doporučení a měli základní vizi gastronomického podniku v betonovém skeletu, kde kuchyň je součástí prostoru. Heraklit jsme použili především z akustických důvodů, desky zůstaly nenatřené, svítidla jsou z betonu.
S bistrem The Eatery vyhráli architekti Neuhäusl a Hunal kategorii Veřejný interiér v soutěži Interiér roku 2018. Jeho majitelé měli základní vizi gastronomického podniku v betonovém skeletu, kde kuchyň je součástí prostoru.
DN: Místo příčky z tvárnic s otvory mohla stát luxusní skleněná stěna, ale chtěli jsme, aby byl prostor maximálně scelený po všech stránkách. Řešení je tím pádem polopropustné a návštěvníci bistra nechodí do oddělené šatny dveřmi.
Jste oba třicátníci, používáte materiály s mnohaletou tradicí, vnímáte to jako retro?
DN: Jsem nepřítelem módního a uměle vytvořeného retro či industriálního stylu. V ateliéru „jdeme“ především po promyšleném konceptu, který dál rozvíjíme.
MN: Někde přiznaný drát totiž nemusí hned znamenat industriální styl.
Údajně se nebojíte i slepých uliček. Co je v konkrétní zakázce nejdůležitější, čím začínáte?
MN: To je pravda, pravidelně jimi procházíme. Samozřejmě stárneme, vyvíjíme se, učíme se, styl se tím nabaluje a obohacuje. Zlepšujeme spíš formu práce, princip zůstává.
Návrh soukromého bytu od architektů Neuhäusla a Hunala: dlažba i obkládačky v koupelně jsou české značky RAKO.
DN: Pracujeme pokaždé v několika variantách, až nám z nich vyjde ta ideální, věci dotahujeme do maxima.
Vzpomínáte na první společnou zakázku? Co bylo nejtěžší, zároveň nejkrásnější?
MN: Začali jsme konzultací úprav půdního bytu, shodou okolností patřil mé sestřenici. Rozhodli jsme se, že tajně připravíme alternativní plán.
DN: Dispozice byla hrozná, majitelé navíc mysleli, že jen posunou příčku o deset centimetrů. Řekli jsme si, že nejlepší by bylo vybourat všechno. Studii jsme vypracovali a investoři byli nadšeni. Když jsme se šli do bytu podívat, byli jsme v šoku. Opravdu nás poslechli a celý prostor kompletně vybourali. Dopadlo to výborně, rodina je spokojená a my také.
Jak vnímáte někdy až posedlost bouráním brutalistních staveb u nás?
DN: Je to krátkozraké, velká škoda, ale upřímně i v zahraničí se občas bourá. Naštěstí třeba budova bývalého Federálního shromáždění, je památkově chráněná. Stát selhává na úrovni památkové péče a také v roli hospodáře.
V případě Trasngasu se ukázalo obojí. Je dobře, že proběhly protesty. Investor jim čelil zhruba rok a myslím, že do budoucna to ostatní nebudou mít tak snadné.
Baví vás pořád navrhovat domy a byty pro malé investory? Nechystáte se zaměřit na něco většího?
DN: Rodinných domů se nechceme zbavit. Je skvělé dělat lidem radost, líbí se nám, když se investorům rozzáří oči nad projektem jejich bydlení. Obří zakázka je samozřejmě příjemná, ale od těch malých se nechceme ze zmíněných důvodů odstřihnout.
MN: Nehledáme nějakou specializaci. Navrhujeme různé stavby, rodinné domy, univerzitní kampusy, krematorium…
Návrh soukromého bytu od architektů Neuhäusla a Hunala: zásuvková komoda a botník ve vstupní hale jsou zhotoveny na míru. Součástí botníku je i toaleta pro kočku.
Nezdá se vám, že dispozice bytů v developerských projektech jsou někdy horší, než měly paneláky? Je možná osvěta investorů, aby slepě nenakupovali a po nastěhování všechno předělávali?
DN: Není to pravidlem. Viděli jsme paneláky s otřesnou dispozicí, jiné, které byly v pořádku. Podobné je to v nových bytovkách. Pokud menší investoři osloví architekta, je to úspěch. Navíc příklady táhnou. Máte-li hodně velký byt, bez problému ho zařídíte sami.
Architekt si ale umí poradit s dvacetimetrovým bytem, vymyslí návaznosti a vychytá detaily. Důležitá je komunikace, společné sestavení zadání, už tady začíná zmíněná osvěta.
MN: Spousta lidí o architektovi neuvažuje. Pokud si ho chce vzít, tak čím dřív, tím líp, a to ještě před klientskými změnami.
Je nějaká zakázka, kterou byste vyloženě odmítli? Co říkáte pořadům, které předvedou rekonstrukci bytu za víkend?
DN: Spolupráce by byla zbytečná, kdyby klient všechno věděl a od nás chtěl dům „jen nakreslit“, další by byly morální důvody. Pořady nesleduji. Obecně mi vadí, když se do novostavby dávají věci s umělou patinou nebo betonová stěrka imitující industriál, když se prostor tváří jako něco, co není.
Sledujete český design, domácí tradiční značky? Dáváte jim ve vašich realizacích přednost?
MN: Když například v úžasné, skoro sto let staré budově Elektrických podniků v Praze vidíte na keramických obkládačkách vyražené RAKO, tak z toho máte dobrý pocit. Zkrátka solidní, letité, kvalitní….
S bistrem The Eatery vyhráli architekti Neuhäusl a Hunal kategorii Veřejný interiér v soutěži Interiér roku 2018.
DN: Rádi používáme jednoduché obkládačky, základní barvy, klasické formáty, přesně ty, které má český výrobce v nabídce. Kromě toho za dobrou cenu a snadno dostupné.
Více než metrové rozměry, povrchy imitující beton či přírodní kámen… Do jaké míry tyto moderní keramické formáty používáte?
MN: Výhody keramiky není potřeba připomínat, navíc s ní umí pracovat každý šikovný řemeslník. V bistru The Eatery, kde v devadesátých letech paradoxně byla prodejna látek a tapet, zůstal na podlaze hlavního prostoru původní beton. Nechali jsme jej zbrousit, povrch chrání penetrace (předem jsme testovali několik různých vzorků).
DN: Jsme spíš fanoušky malých formátů, používáme je často a rádi. Zatím jsme také nenarazili na zadání či projekt, kam by se nám velké formáty přirozeně hodily. Z naší strany to není žádné dogma. Oproti tomu jsme tady sáhli po mozaice v kuchyňské části, v níž je obložený i strop. Větší formáty se dostaly do sociálního zázemí bistra, na stěny i podlahy. Stejně tak jsme s RAKO výrobky pracovali v několika dalších realizacích.
Ing. arch. David Neuhäus*1988 Absolvent oboru Architektura a stavitelství na Fakultě stavební ČVUT, vystudoval také Mezinárodní obchod na FMV VŠE, získal studijní zkušenosti v Austrálii a pracovní v Berlíně. V letech 2016–2018 působil jako asistent ateliéru na mezinárodní vysoké škole ARCHIP. |
Ing. arch. Matěj Hunal*1989 Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze. Po ukončení studia se naplno věnuje práci ve vlastním ateliéru Neuhäusl Hunal a organizování studentské soutěže Superstudio. |
