V prvním angažmá v Třebíči míval Sovák hlad, v Jihlavě hledal „poklad“

Letošní 80. sezona Horáckého divadla je příležitostí k ohlédnutí se za výraznými osobnostmi, které na této jediné profesionální scéně na Vysočině působily. Jedním z těch prvních byl Jiří Sovák. Na Vysočině hrál v letech 1943 až 1946. Zažil i poválečný přesun divadla z třebíčského Národního domu do Jihlavy.

Rodák z Prahy, který se později stal jedním z nejúspěšnějších herců minulého století v bývalém Československu, se původně jmenoval Jiří Schmitzer. Přejmenoval se v devatenácti letech v roce 1939 na protest proti německé okupaci.

Byl synem hostinského a začínal u divadla jako ochotník. Tím byl ještě těsně po studiích jako úředník spořitelny. V prostorách pozdějšího divadla Rokoko, kde vystupoval, se potkal s režisérem Janem Strejčkem.

Spolu pak odešli v roce 1943 do Horáckého divadla v Třebíči. Sovák později vzpomínal, že zažil na Vysočině bezpočet zájezdů hlučným autobusem na dřevoplyn. Sedadla v něm nebyla, tak si herci nosili do vozu židle. Potíž ale nastala, když musel řidič prudčeji zabrzdit - to se pak na židlích těžce držela stabilita.

V Třebíči se cítil Jiří Sovák za války šťastný, protože tam v dnešním Národním domě na náměstí poprvé zažil, jaké je to být profesionálním hercem. Zpočátku ale neměl kde přespávat. A tak tři týdny nocoval na jedné půdě obklopen senem. Výhodou bylo, že herci tehdy dostávali každý den půl litru mléka navíc, což jim zařídil šéf divadla.

Role se učil různě venku po Třebíči

Jelikož neměl Sovák na začátku normální bydlení, role se učil různě venku po Třebíči. Ovšem na konci války zažil hlad v místě svého prvního angažmá. A tak byl rád třeba za samotné brambory k obědu.

První Sovákova hlavní role v Třebíči byla v Nestroyově Talismanu. A jeden starší kolega mu nabídl, že může přespávat s ním u jeho bytné. Jenže místa bylo málo, tak museli oba muži spát vedle sebe na manželských postelích.

„On byl kolega tak trochu podivín. Tvrdošíjně trval na svém bujarém mládí, odmítal stárnout. Tenhle rys je pochopitelnej u ženskejch, ale když to popadne chlapa, je to hrůza,“ zavzpomínal po letech na kolegu Jiří Sovák v jedné z úspěšných knížek, které vytvořili spolu se Slávkou Kopeckou.

Předstírání mládí mělo u jeho kolegy úsměvné rysy. Nedostatek vlasů kryl příčeskem a také před ostatními tajil, že místo svých zubů už má protézu. Přitom to všem kolem bylo známo. Jen dělali, že to netuší. Recesista Sovák to také věděl, a tak spolunocležníka trochu trápil.

Když cinkly zuby o skleničku, jakoby náhle se probudil

Třeba když si před spaním povídali v manželské posteli o divadle, dělal, že už je ospalý a debatu končí. A předstíral spánek. Ve skutečnosti čekal na to, až si kolega vedle potajmu a potichu vyndá zuby do skleničky. Když cinkly o sklo, Sovák se jakoby náhle vzbudil a položil další otázku o divadle.

V čem také hrál Jiří Sovák v Horáckém divadle

Tak třeba 12. února roku 1944 byla premiéra hry Talisman autora Johanna Nepomuka Nestroye, v níž měl hlavní roli. Režíroval Jan Strejček. V této hře si Sovák zahrál mimo jiné s Milošem Willigem.

Nejvíce vytížený byl v Horáckém divadle po válce v letech 1945 až 1946. Hrál například Vocilku ve Strakonickém dudákovi. V říjnu 1945 měla premiéru Mňačkova hra Partyzáni, kde měl jednu z hlavních rolí vedle Jaroslava Moučky.

Následující rok v březnu hrál Tonyho v Langerově Periferii. Ani ne měsíc poté měla premiéru Steinbeckova hra O myších a lidech opět s účastí Jiřího Sováka.

Kolega prý pak musel zběsile šátrat ve tmě a opět si „nenápadně“ nasadit zuby. „Tenhle zákeřný kousek jsem mu vydržel dělat opakovaně,“ smál se Sovák. Bavilo ho i pozorovat, jak se příčesek jeho spolunocležníkovi ve spánku občas posunul neforemně až na obličej.

Když po konci války přesídlil Jiří Sovák do Jihlavy, bydlel s kolegy v jedné vile po Němcích. Popisoval, že tam už bylo všechno vykradené. Když do vily poprvé vešel, tak po prkně oknem.

Bydlel tam kromě jiných s režisérem Strejčkem, který ho na Vysočinu přivedl. „Někdy v té době se rozšířila fáma, že bývalý majitel vily si v ní něco ukryl na horší časy,“ vzpomínal Sovák.

Jihlava se proměnila v Klondike, kdekdo se cítil být zlatokopem

A to se potvrdilo. Jedna ze starších hereček, která už v té době pracovala v divadle i jako nápovědka, omylem při uklízení rozbila ve vile květináč. Při pádu na zemi zasvítil v hlíně a střepech tlustý zlatý řetěz.

„Tenkrát se Jihlava proměnila v Klondike. Kdekdo se cítil být zlatokopem. I já jsem někdy postál nad keři a kypřil záhony,“ líčil herec v jedné ze svých knížek.

Hledání se podle něj proměnilo až v hysterii. Jednou v noci ho ve vile probudilo ťukání, které se neslo ze sklepa. Tak se tam šel v pyžamu podívat. Spatřil dvě starší kolegyně, jak klepaly na stěny a hledaly dutá místa, v nichž by se mohlo skrývat něco vzácného.

„Já byl ale klidný, už před nimi jsem si to oťukal sám,“ podotkl herec. Ve sklepě však tenkrát přece jen něco našli, láhev koňaku Martell. V poválečném roce velikou vzácnost. Všichni společně ji v nočních košilích hned vyprázdnili.

Z Jihlavy Sovák odešel do Prahy do divadla E. F. Buriana

Zajímavostí je, že jedním ze Sovákových režisérů v Jihlavě byl Svatopluk Skopal, který žil v letech 1919 až 2000. Byl to otec současného známého herce stejného jména.

Po šesté sezoně Horáckého divadla Sovák Jihlavu opustil a odjel do Prahy hrát divadlo k E. F. Burianovi. Vzápětí poté začal i filmovat, debutoval v komedii z okupované Prahy Nikdo nic neví. Záhy se stal na desítky let jedním z nejobsazovanějších herců. Zemřel v roce 2000.

Horácké divadlo si osmdesátou sezonu opakovaně připomíná od letošního září a bude tak činit až do června příštího roku.

„V říjnu 2020 vše vyvrcholí galavečerem, kam pozveme hosty, samozřejmě i bývalé členy,“ uvedla mluvčí divadla Mirka Kvíčalová.

Činnost divadla totiž byla zahájena za války 18. října 1940 v Třebíči hrou Jaroslava Vrchlického Soud lásky.