Expozice do 22. května představí fotografie, diagramy, mapy a krátké příběhy přímo ze stavenišť kostelů.
Autoři projektu Iza Cichoňská, Karolina Poperová a Kuba Snopek dokumentují stavby, které se vzpírají pravidelnosti příznačné pro tehdejší architekturu východního bloku. Ukazují kostely jako výsledek komunitní snahy postavené na místním financování a investicích.
„Kostely často vznikaly pouze za použití lopat, kbelíků a malých míchaček, protože velké stavební stroje patřily státu a nebyly zapůjčovány pro jejich výstavbu,“ uvedla Cichoňská. Budování větších struktur tak vyžadovalo nápady a spolupráci stovek lidí na stavbě.
Polsko se tak v 80. letech minulého století nechtěně stalo největší světovou laboratoří takzvané bottom-up (zdola nahoru) architektury. Role architektů se proměnila - z technokratů sloužících vládě se stali stavbyvedoucí s omezenými zdroji a individuálním talentem. Na stavbě kostelů se podíleli architekti a řemeslníci spolu s farníky.
„Namísto použití továrních prefabrikátů se kostely stavěly pomalu, farníci se scházeli o sobotách, stavbě věnovali svůj volný čas a přispívali drobnými částkami. Takový kostel během výstavby prorostl do historie místní komunity, stal se místní legendou,“ dodal Snopek.
Po zvolení Poláka Karola Wojtyly papežem v roce 1978 a po vzniku hnutí Solidarita v roce 1980 se stalo stavění kostelů kromě projevu náboženské víry také výrazem odporu ke komunistickému režimu.
Zejména hnutí Solidarita vyvolalo vlnu zakládání nových kostelů. Režim tyto nové stavební projekty ignoroval doufaje, že si tak udrží moc. Od konce druhé světové války bylo v Polsku postaveno 3 780 kostelů, více než v jakékoliv jiné evropské zemi.
Výstavu Architektura VII. dne provází doprovodný program zahrnující přednášku architektů Érica Lapierra a Kuby Snopka nebo komentovanou prohlídku výstavy.
