Stará cihlová budova na zahradě vily z konce 19. století se dočkala stavební injekce z míst, odkud by to málokdo čekal: z přilehlých nouzových kasáren z padesátých let 20. století.
Parcela stojí v utrechtské čtvrt Maliebaan. Čtvrť byla v minulosti známá jako jedno z nejnudnějších a nejupjatějších míst studentského města. Roky nechaly na obou stavbách spoustu jizev. Zdevastované prostory si vybral architekt Rolf Bruggink jako nový domov.
Svobodomyslný kreativní projekt se od samého začátku neobtěžoval ani se složitými výkresy. Vznikl pouze zmenšený model, který se postupně upravoval podle možností, které získané materiály poskytovaly.
Snahou architektů Rolfa Brugginka a Nieka Wagemanse bylo co nejvíce eliminovat odpad a dát prostor fantazii. Budovu rozdělují trámy na šest dílů, které fázují prostor.
Vznikly tak tři vzájemně propojené zóny: první příchozí vítá otevřená vstupní hala, ve které ohromí přiznaný pět a půl metrů vysoký strop. Druhou zónou je srdce bytu, vestavěný blok kuchyně s jídelnou a toaletou, na kterou v patře navazuje ložnice s koupelnou, šatnou a pracovnou.
Do patra zbudovaného z vyřazených topných těles lze vystoupat po dvou schodištích: jak ze vstupní haly, tak z obývacího pokoje. Architekti ve vloženém bloku plně využili staré dřevěné trámy, zdivo i okenní rámy.
Vysoko zavěšená vana, plující nad hlavami těch, kteří zůstali v neprivátní části v přízemí, funguje i jako pozorovatelna. Koupající má dokonalý přehled o dění v celém bytě. Poslední zóna patnáct metrů dlouhého domu patří společenskému obývacímu pokoji s přímým vstupem skrz velké okno na oblázkovou terasu a na zahradu.
Většina nábytku a vybavení v domě o celkové rozloze dvě stě třicet metrů čtverečních pochází z Rolfovy dílny nebo od jeho přátel umělců - koberec ze starých dek od Tejo Remyho a Rene Veenhuizena nebo křesílko z obalů na cédéčka od Dirka van der Kooije.
Eklekticky seskládané kousky se drží recyklační filozofie. Interiér zdobí autorské obrazy a bizarní sbírky páru. Neobvyklé porcelánové misky nebo náboženské sošky.
