Maminka se pak věnovala domácím pracím a dítě si beze strachu spokojeně hrálo. Někdy i se sourozencem. Do klece se dala měkká deka či přikrývka, polštáře, hračky a byl klid. Miminka v kleci pokojně spala, starší zvídaví potomci mávali na kolemjdoucí, kteří šli po chodníku.
Tolik žádaný sociální kontakt ratolesti rozhodně nechyběl. Celý den se batole mělo na co dívat. Pod oknem jezdila auta a kolem oken poletovali ptáci a hmyz.
Dítě bylo vystaveno nejen slunečním paprskům a příjemnému vánku, ale i nepříznivým povětrnostním vlivům, a také například městským holubům. Zábrany proti ptákům klece neměly.
Dětské klece vypadají z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelně a velmi nebezpečně. Kdo by v současné době odložil dítě do takového zařízení, měl by okamžitě za dveřmi sociální pracovnici. Klece ale byly přitom navržené s těmi nejlepšími úmysly.
Snímky malých dětí, hrajících si ve vysoko zavěšených klecích, byly pořízené v roce 1934 ve východním Londýně ve čtvrti Poplar. Klece byly také distribuovány členům Chelsea Baby Club, kteří žili ve výškových budovách a neměli zahrady.
První dětská klec byla vyrobena a patentována ve Spojených státech již v roce 1922 jako prostředek pro pomoc rodičům žijících v přeplněných městech a v malých bytech. Autorkou je Emma Readová z Washingtonu. Následující rok se klece začaly vyrábět. Původně měly mít zakrytou šikmou střechu, která by chránila proti dešti a sněhu.
