Neochota majitele domu byla součástí války, kterou proti nám vedl. Chtěl nás z bytu vystrnadit. Nesouhlasili jsme totiž s jeho nově nastaveným nájmem. Což právě v našem případě bylo pikantní v tom, že byt jsme si ještě před revolucí rekonstruovali sami. Tehdy jsme z bytečku o velikosti 16 metrů čtverečních, kde byla jen toaleta, vytvořili prostor o velikosti 105 metrů čtverečních. Postavit byt samozřejmě znamenalo i opravu střechy.
Do rozšíření jsme investovali své vlastní peníze. Tehdejší OPBH by nám stejně nic nezaplatilo. A byla to i podmínka pro uzavření smlouvy a získání stavebního povolení. I tehdejší úředníci usoudili, že když jsme si byt postavili sami, tak za něj i nadále budeme platit jako za byt IV. kategorie. Současného majitele to samozřejmě nezajímá.
Majitel po několika letech odmítl respektovat smlouvy, odmítl i nově navržené smlouvy, které částečně zohledňovaly naše investice, pak nás vyhodil ze společných prostor a nakonec uřezal i TV anténu. Paradoxně cizí, neboť my jsme na střeše měli jen malou anténu poté, co majitel odmítl možnost připojení na anténu společnou. Stali se z nás nepřátelé.
Jak se žije nájemníkůmPohled z druhé strany Bylo snadné najít vhodný byt a chová se k vám majitel nemovitosti slušně? Museli jste řešit nějaké nepříjemné situace, jak jste se bránili? Budeme rádi i za případné rady a vaše zkušenosti, jak se vyhnout či předejít konfliktům. Příběhy posílejte na e-mail: bydleni@idnes.cz. |
Bylo nám jasné, že by konflikt dále eskaloval, proto jsme situaci vyřešili půjčkou a odstěhovali jsme do vlastního bytu. Naivně jsme se domnívali a s námi i právníci, že by nám majitel snad mohl poskytnout nějaké finanční vyrovnání.
Soudce sice uznal, že smlouvy nebyly dodrženy, ale my jsme se měli bránit "jiným zákonným způsobem". Obecní úřad, dřívější národní výbor, jenž vydal stavební povolení a schvaloval smlouvu, se od případu distancoval a prohlásil, že jde o soukromý konflikt zájmů.
U soudu jsme nesměli říci ani slovo, veškerý čas soudce využil na hledání v dokladech, zdali jsme si postavili byt legálně. Když nic po 45 minutách nenašel, vynesl rozsudek. Odvolání nemělo smysl, soudce je znám tím, že po odvolání rozsudek ještě přitvrdí. Nakonec jsme ve vší té mizérii museli zaplatit veškeré náklady na soud, které nebyly malé. Znalec totiž byt, který byl předmětem sporu, odhadl na 3,2 milionu korun.
Dnes bydlíme ve vlastním panelovém bytě, ale jsme opět v rukou lidí, kteří pronajímají své byty podivným lidem. Ti v domě kradou a ničí vše kolem sebe. Logicky nemají k majetku žádný vztah.
Opět jsme bezbranní. Jsme zadlužení a jen s úžasem sledujeme další a další kauzy a soudní rozhodnutí spojená s bydlením. Dle našeho názoru je v tomto oboru "podnikání" obrovská zvůle umožněná tím, že trh s byty je deformován.
Kdo to nezažil, nepochopí, co to je bezmoc. Od státu jsme se dočkali jen nezájmu, mysleli jsme si, že se dočkáme alespoň částečně spravedlivých podmínek.
Statisíce lidí přece udržovalo státní byty, vybavilo je topením i hygienickým zařízením a pak o tuto investici přišli, když byl dům vrácený v restituci majitelům. Pokud ovšem neměli to štěstí, že jim byl byt prodán do osobního vlastnictví.
Nebereme to však až tak tragicky. Mnoho z nás dostalo lekci přes naše rodiče a prarodiče. Moji babičku vyhodili i s matkou z družstevního bytu v roce 1950. Šetřili na něj s dědou celý život. Strýci zabavili živnost a nakonec i matce, tedy už v další generaci, nevrátili v restituci výše uvedený družstevní byt. Je to stále se opakující historie.
