Ozdoba pražské Letné byla původně pro úředníky. Domy předběhly svou dobu

Developeři, pojďte se učit! Zdá se skoro neuvěřitelné, jak architekti před sedmi desítkami let dobře vyřešili blok funkcionalistických činžovních domů v Praze 7. Přitom to byly byty "jen" pro úředníky.

Funkcionalistické domy mezi třídou Milady Horákové a Heřmanovou ulicí na pražské Letné, kterým dominuje zrekonstruované kino Oko se vstupem z ulice Františka Křížka, dodnes poutá pozornost.

Blok tvoří sedm domů. Jeho výstavba (zakázka Penzijního fondu zaměstnanců Národní banky) probíhala ve třech etapách. V roce 1937 se postavila část na třídě Milady Horákové, o rok později následovala Heřmanova ulice. Obě v roce 1940 propojila centrální budova s kinem Oko. Autory projektu byli architekti Jaroslav Stockar-Bernkopf a Josef Šolc.

Z čelního pohledu je patrné, že blok bankovních domů má oproti původní zástavbě dvojnásobnou šířku

Mysleli i na parkování. Na rozdíl od dneška

Původní návrh měl mít dva samostatné třípatrové bloky, s propojovací budovou se nepočítalo. Tuto verzi však Státní regulační komise zamítla, došlo tedy k uzavření stavby centrální budovou s kinem Oko a k navýšení všech domů o dvě podlaží.

Zároveň architekti zvolili na tehdejší dobu netradiční řešení, a to když se stavbou v ulici Františka Křížka ustoupili o sedm a půl metru od linie ulice. Vznikl tak prostor pro širší chodník a parkování automobilů návštěvníků biografu s kapacitou osm set diváků.

Část domů v Heřmanově ulici patřila z hlediska tehdejší doby k těm méně lukrativním, proto se zde nacházely menší byty

Fronta domů na protější straně ulice F. Křížka je rozdělena na dva uzavřené bloky s vnitřními dvory, zatímco bankovní budovy využívají celou šíři, a tak si dvě proti sobě stojící křídla vzájemně nestíní.

Mnohé lze i dnes závidět

I ze současného hlediska jde o domy s vysokým technickým standardem. V některých byly například na schodištních odpočívadlech mezi jednotlivými patry otvory na shoz odpadků, takže se nájemník nemusel obtěžovat s košem až na dvůr k popelnicím (dnes jsou tato zařízení bohužel nefunkční).

K samozřejmostem patřil výtah i interní telefon, kterým jste se mohli z přízemí spojit s kterýmkoliv nájemníkem.

Dětsky pokoj s balkonem. Vyrůstal zde dnešní majitel, pak jeho synové.

Pohled z prostředni místnosti: největší pokoj navazuje na halu a předsíň

Byty byly nejrůznějších velikostí, od garsonek až po pětipokojové. Centrální kotelna je zásobovala teplem i teplou vodou, plynové rozvody chyběly. Podobným domům se tehdy říkalo "elektrické", k základnímu vybavení kuchyně totiž patřil elektrický sporák.

V uzavřeném vnitrobloku je mnoho parkovacích míst i samostatné garáže. A to tehdy automobily rozhodně nepatřily ke standardu! Přízemní část bloku, přiléhající ke frekventované třídě Milady Horákové, sloužila jako prodejny či kavárničky, což dnes bohužel připomínají povětšinou zaslepené výkladní skříně.

Městská část Praha 7, pod kterou tato oblast spadá, je totiž placenou parkovací zónou, což spolu se zvyšujícími se náklady na nájemné a energie přinutilo mnohé firmy Letnou opustit.

Vjezd do dvora: ve vnitrobloku je dost parkovacích míst i krytých garážových stání

Na prohlídce bytu

Jeden ze zajímavých bytů má dnes vlastně původního či skoro původního majitele. V jednom z bankovních domů se před více než padesáti lety narodil pan Josef. Jeho otec i maminka pracovali ve Státní bance československé, jako novomanželé se nastěhovali do menšího bytu a pak, jak se rodina rozrůstala o další potomky, stěhovali se v rámci výměny do větších, stále ovšem v rámci jednoho bloku.

Ten poslední, který majitel získal po rodičích a má jej díky privatizaci bytového fondu ve svém vlastnictví, prochází celkovou rekonstrukcí. Zatím je prázdný, ale právě díky tomu si lze udělat lepší představu o celkové dispozici.

Hala: vpravo vstup z předsíně na balkon, další dveře vedou do kuchyně. Uprostřed je komora, pak přípravny jídla a spíž.

Předsíň a hala: pohled od hlavního vstupu do bytu přes halu do prostředního pokoje

Jakmile přejdete práh hlavního vchodu, ocitnete se v předsíni, která plynule navazuje na čtvercovou halu, oddělenou od další místnosti prosklenou stěnou s velkými dveřmi.

"Byt má sto třicet pět metrů čtverečních. Jsou v něm místnosti, které odpovídají své době. S kuchyní sousedí pokoj pro služku a přípravna jídel, ze které se vchází do velké haly. Svým způsobem je to byt z dnešního pohledu sice nepraktický, ale na druhou stranu krásný, má zkrátka své kouzlo," říká majitel.

Na snímku je vidět pouze malou část kuchyně. Přímo proti je pokoj pro služku, vlevo vchod do přípravny jídel.

Průchozí pokoje: hlavní část bytu tvoří tři vzájemně propojené pokoje, každý však se samostatnými dveřmi do centrální haly

V bytě je i několik komor, které pravděpodobně sloužily jako šatna, spižírna a úklidová komora. Vzhledem k velikosti nejrůznějších prostor se zdá koupelna poněkud malá, jenže v době vzniku (i mnohem později) představovalo podobné samostatné zařízení luxus. Stejně tak dva balkony umístěné směrem do ulice i do dvora.

Původní funkcionalistické prvky schodišťového zábradlí se zachovaly i do současnosti

Autoři

Bankovní domy navrhli architekti Jaroslav Stockar-Bernkopf (narodil se roku 1890 v Doloplazích na Moravě, zemřel v roce 1977 v Praze) a Josef Šolc (*1905, zemřel koncem devadesátých let 20. st.).

Jaroslav Stockar–Bernkopf byl od roku 1936 šéfem technického oddělení Národní banky a projektoval řadu veřejných staveb v Moravské Ostravě (Ředitelství báňské a hutní společnosti) a na Slovensku (lázně Rajecké Teplice, gymnázium ve Zvolenu).

Jeho spolupracovník Josef Šolc nastoupil na technické oddělení Národní banky v roce 1936, po dokončení studia na Akademii výtvarných umění u Josefa Gočára. Se Stockar-Bernkopfem pracoval i později, v Rajeckých Teplicích navrhl hotely Velká a Malá Fatra.