Tahle výstava v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu si zaslouží všechny ty oslavné přívlastky, kterými ji návštěvníci i kritikové častují. Je milá, hravá, překvapivá, díky kurátorce Tereze Bruthansové výstižná a sdělná, díky autorovi koncepce a instalace Petru Niklovi neotřelá a originální a díky grafičce Zuzaně Lednické citlivě a nápaditě ztvárněná v druhé rovině panelů, pohlednic a katalogu.
Ale čiší z ní ještě něco dalšího – radost. Radost, se kterou ji její autoři připravovali, s jakou vzpomínali na Libuši Niklovou, pátrali v jejím archivu, zpovídali její spolupracovnice z Fatry Napajedla, sestavovali soupis jejího díla a vymýšleli, jak ho prezentovat. Jako by tahle pocta geniální české designérce byla výstavnickou ódou na její tvorbu.
Hračky na hladině
Instalaci výstavy vytvořil Petr Nikl. Ve Fatře nechal vyrobit speciální nafukovací kostky a míče, které společně tvoří na zemi výstavního sálu jakousi průsvitnou hladinu. Na ní plavou či leží nafukovací hračky Libuše Niklové.
Z nich nejznámější jsou její sedací buvol, žirafa a slon (navržené v letech 1971 a 1972), které koncipovala jako dětský nábytek a hračky v jednom. Na nafouknutá zvířata si děti mohly sedat, odpočívat na nich i s nimi skotačit – skládají se totiž ze dvou menších vnitřních oblých částí a dvou větších vnějších, které ty vnitřní obestupují.
Dítě se tak neskulí dolů, drží zvíře za rohy či uši a hraje si. Niklová si tento princip dokonce dala patentovat stejně jako devět let předtím kocoura s harmonikovým trupem. Ten vznikl z měchové trubice inovované splachovací nádržky, kterou její kolegové ve Fatře v té době vyvíjeli.
Stejně fascinující jako Niklové nejznámější kousky jsou ty, které si s ní automaticky nespojujeme – indiánský nafukovací člun, který prý Petr Nikl jako malý zkoušel na rybníce, aby se prokázala jeho stabilita na vodě, pískací kočičky ležící na boku, výpravčí a motocyklisty s obrovskými brýlemi.
Bezchybná monografie
Na výstavě se spojují tři přístupy – hravá Niklova instalace s nafukovacími exponáty, vitríny s těmi plastovými a v patře pak ještě nástěnná časová osa s dílem Libuše Niklové na jedné straně a hlavní milníky v historii hraček na straně druhé. To vše proložené dušemi buvolů, tedy variací na červeného nafukovacího buvola v průhledné variantě bez očí.
Všechny se nenásilně doplňují, grafika Zuzany Lednické je přesně taková, jaká má být – jednak přesně sedí k barevnosti prezentovaného díla, ale nepřebíjí ho, jednak je nenásilně výrazná.
Také monografii o Libuši Niklové pojala Lednická bezchybně, vydalo ji nakladatelství Arbor vitae, spolupořadatel výstavy. Výstava Hračky Libuše Niklové představuje sedmdesát procent díla této české designérky. To ostatní se nedochovalo nebo dochovalo v takovém stavu, že se nedá vystavit.
To, co je v Uměleckoprůmyslovém muzeu k vidění, je vlastně naší národní chloubou, na kterou bychom měli být pyšní – ostatně na výstavě Bruselský sen před dvěma lety, na které se Niklové hračky výrazně představily poprvé, i když v mnohem menším rozsahu, byla právě ta část s hračkami tou nejvíce obdivovanou.
Libuše Niklová: Hračky
Uměleckoprůmyslové muzeum Praha, 17. listopadu 2, Praha 1, kurátorka Tereza Bruthansová. Výstava trvá do 6. června.
Hodnocení MF DNES: 80 %
