Dobrý nápad zaujal
"Chcete pro děti v říčanské lesní školce raději maringotku, nebo železné kontejnery?" četl tatínek a architekt Jiří Böhm v dotazníku. Neváhal, sedl a načrtl domek ze slámy a hlíny. "Je pozdě. Budou kontejnery," řekly mu však na jeho studii organizátorky organizátorky lesního klubu Pramínek, zřízeného ZO ČSOP Ekocentrem Říčany.
Jirka to nevzdal. Idea kontrastu racionálního tvaru dřevěné střechy se slaměným oválem omítnutým hlínou se mu zalíbila. "Už jsem tu ten domeček viděl,"vzpomíná. Svým nadšením nakonec po jediné krátké osobní schůzce organizátorky školky přeci přesvědčil, že sláma, dřevo a hlína jsou pro lesní školku příhodnější než železné krabice. A tak po dvou měsících vyřizování oficialit se vedle Říčanské hájovny začaly na začátku srpna 2011 kopat základy.
Slaměno-hliněný domeček stojí na kamenném kruhu.
Trámy na střechu byly postaveny z mokrého dřeva, aby byly levné. Tudíž těžké.
Brigáda tatínků postavila nosnou konstrukci. Architekt Jiří Böhm sedí druhý zleva.
Slaměnohliněný "Domeček", jak mu dnes všichni říkají, bylo potřeba postavit co nejlevněji. Šetřilo se na všem. Nejvíce na pracovní síle, která byla až na hydroizolaci střechy ryze dobrovolná.
"Odhadl jsem rozsah prací a rozepsal brigády na víkendy a devět dní v kuse v srpnu," popisuje architekt, projektant a stavitel v jednom. Obvykle se sešlo kolem šesti tatínků dětí ze školky, kteří postavili základy a celou dřevěnou nosnou konstrukci.
"Ženské pak dělaly slámování a hliněné omítky," vypráví Jirka. U všeho samozřejmě asistovaly děti. Od kojenců v šátcích, přes batolata lezoucí v základech až po malé stavitele, kteří s nadšením pomáhali kopat, šlapat hlínu a plácat omítku.
Krásný, ale pracný kruh ze slámy
Nosná konstrukce Domečku stojí na kruhu z kamenů a dřevěném věnci, uprostřed vysypaném keramickými kamínky. Ty odvádějí případnou zkondenzovanou vlhkost od balíků slámy. "Zabrání to zahnívání," objasňuje Jirka. Na pět set zkompresovaných slaměných balíků drží po řadách nabodnuto na klaccích přinesených z lesa upevněných svisle na věnci.
"Práci s balíky nám první den vysvětlil Lukáš Gavlovský. Ukázal, co a jak, a pak už jsme stavěli sami," přiznává architekt, že sám dělal se slámou poprvé, a nechal si tak rád poradit od člověka, který už si takto dům postavil. Kulatého tvaru zdí docílili prokládáním normálních balíků balíky kónického tvaru.
Kvůli kulatému profilu slaměné stěny bylo potřeba vkládat konické balíky.
"To bylo třeba balík rozešít a z jedné strany ubrat slámu, aby se vytvořil tvar lichoběžníku," libuje si nad nedokonalým, a tím vlastně pěkným kruhem. "To jsem si něco vyslechl," dodává ještě s úsměvem, že díky jeho architektonickému nápadu byla složitější práce jak s balíky, tak s podlahou a podhledy.
Nakonec i zdánlivě jednodušší obdélníkový tvar střechy jim dal zabrat. "Na umístění hlavních trámů nás muselo být vždy sedm. Byly z mokrého dřeva, aby vyšly co nejlevněji, a hodně těžké," vypráví Jirka. Nejvíc je potrápilo vyřezat zádlaby do krokví ležících šikmo na trámech.
"Nejdřív jsme to spočítali, vyřezali na zemi, a pak jsme zjistili, že to nesedí," kroutí hlavou, jak přišli na to, že je lepší měřit, než počítat. Zvlášť, když pracujete s vlhkým zvlněným dřevem.
Slaměné stěny ještě před omítnutím hlínou.
Společné dílo stmelilo partu
Nakonec se stavba prodloužila na 25 dnů a to ještě nebyla hotová terasa ani omítky. V září se ještě položila podlaha. "A šli jsme na pivo," líčí Jirka, že díky svépomocné stavbě nejen vznikl útulný příbytek pro děti v nepříznivém počasí, ale také se stmelil kolektiv tátů a maminek.
"Prací se lidé sblížili a i když je to placená školka, tak sem dali to nejdůležitější, svůj volný čas," přemýšlí architekt. Lidé dávali nejen čas, ale i materiál: veškerá okna a dveře, beton, spojovací materiál, stavební dřevo, polystyren do podlahy. Někteří i peníze. Konopnou vatu, která izoluje střechu, sehnaly organizátorky v akci. Převážně se pak Domeček financoval z grantu Ministerstva životního prostředí, Ministerstva práce a sociálních věcí a města Říčany.
"Odhady nákladů na domek se liší od 250 do 350 tisíc korun," shrnuje Kateřina Čiháková, jedna ze zakladatelek lesního klubu Pramínek. Prý podle toho, co se všechno započítá.
Před nanesením se musel jíl s pískem a kousky slámy pěkně "rozhňahňat". A zapojily se i děti.
Hlína se dobře patlá a izoluje
Katka měla na starosti i organizaci brigád na hliněné omítky, které zabraly snad nejvíce času. "Uvnitř i venku jsou tři vrstvy," vysvětluje, proč je dokončili až v loni v létě. Jíl použili svůj, z výkopu základů, přidali písek a zbytky slámy, co vypadly z balíků, nohama rozmíchali a co nejvíce zatlačili dovnitř slaměných stěn. Až finální vrstva je hladká bez příměsi slámy.
"Můžou to dělat úplně všichni. I děti," libuje si Katka nad jednoduchým zpracováním a nezávadností hliněného materiálu, díky čemuž mohli do práce zapojit i školáky.
Díky hliněným omítkám je uvnitř i v zimě teplo celý den. "Stačí pár polínek ráno," tvrdí Jirka. Hlína prý totiž teplo neakumuluje, ale perfektně izoluje. "Za minulou zimu se protopily jen dva kubíky dřeva."
Uvnitř Domečku
Životnost 120 a více let
Slaměno-hliněno-dřevěnému domečku předpovídá jeho architekt dlouhou životnost. "Slaměné domy se začaly dělat před 120 lety v Americe a dosud stojí," vysvětluje, že stavět se mohly začít, až když se objevily stroje na balíky.
Mezi Jirkovými výtvory je zatím Domeček výjimkou. "K dřevěným domům panuje nedůvěra, k těm slaměným ještě víc," uvažuje nad většinovou poptávkou po zděných domech. Sláma je přitom podle něj výborný a navíc velmi levný materiál. "Balíky na celý Domeček vyšly na pět tisíc korun i s dopravou," vzpomíná.
Ovšem stavět z ní je hodně pracné a časově zhruba čtyřikrát náročnější, než když se to zdí. Když je však práce zdarma a není nutné spěchat, je to podle něj ideální varianta.
Uvnitř Domečku vyrostl strom z hlíny jako dekorace na hliněné omítce.
Reliéfní hliněný strom na stěně slouží dětem nejen jako dekorace.
Katka vidí v Domečku nejen útulný příbytek v nepříznivém počasí, ale také závazek. "Musíme to nějakou dobu provozovat, abychom to nedělali zbůhdarma," říká maminka školce již odrůstajících dětí.
"Pořád se tam musí něco dodělávat, jako u normálního domu, něco se odlupuje, a to by asi u koupené maringotky nebylo," vzpomíná, že původně chtěli vlastně něco mobilního. "Všichni nám ale závidí, že máme něco svého, že jsme něco dokázali."
