TON neboli Továrny ohýbaného nábytku (dnes vlastně „továrna“, protože ostatní zanikly, zůstala jen ta v Bystřici pod Hostýnem)) jsou přímým pokračovatelem značky Thonet. Letos továrna oslavila 160 let od doby, kdy se v Bystřici pod Hostýnem začaly vyrábět židle pomocí patentovaného unikátního ručního ohýbání dřeva.
Michael Thonet a legendární židle číslo 14.
Za touto technologií stojí Michael Thonet (1796 až 1871), rodák z německého Boppartu, který se přes Vídeň přesunul na Moravu, kde byl dostatek bukových lesů i pracovní síly.
První továrna se začala stavět v roce 1856 v Koryčanech, další právě v roce 1861 v Bystřici pod Hostýnem, později ještě další v Halenkově a Vsetíně. Jen v Bystřici pracovalo asi dva tisíce lidí, kteří dokázali vyrobit kolem půl milionu židlí ročně. Není divu, že se Michael stal starostou Bystřice, poslancem Moravského zemského sněmu, získal i řadu ocenění včetně rytířského kříže řádu Františka Josefa.
V Koryčanech v roce 1859 vznikla slavná židle č. 14, které se jen do roku 2009 vyrobilo 80 milionů kusů. A dodnes je designovou ikonou, obdivovanou i současnými světovými designéry. Seděl na ní Chaplin, Picasso i američtí prezidenti.
Michael Thonet a jeho synové však pro Bystřici znamenali mnohem víc než jen geniální návrháře, výrobce a obchodníky. Založili nejen požární sbor, ale také závodní nemocenskou pokladnu a „dětskou zahrádku s vyučovací řečí českou“, obdobu dnešní mateřské školy. Firma Gebrüder Thonet ji zřídila už v roce 1896 v domě, který pro děti koupila za 7 500 zlatých.
Historie továrny však zažila i horší časy. Těžce ji poškodily obě války, kdy musela přejít na válečnou výrobu. Třeba po první světové válce nebyl nikdo, kdo by zaplatil dluhy za rakousko-uherskou armádu... Ani období první republiky nebylo jednoduché, kvůli finančním potížím došlo ke spojení se značkou Mundus, a tak v roce 1924 vznikl Thonet-Mundus, který vedl Leopold Pilzer, zástupce druhé firmy. Potomci rodiny však ze společnosti odešli.
Pilzer s příchodem nacismu emigroval do USA. Část holdingu se tak vrátila původním majitelům a továrny vyrábějící na východ od Rýna opět používaly značku Thonet. V Německu výroba s touto značkou funguje dodnes. U nás došlo v roce 1945 ke znárodnění, v roce 1953 dostala továrna i nové jméno, TON .
Jenže na rozdíl od jiných firem, které časem padly nebo je pohltily zahraniční společnosti a už o sobě nerozhodují, TON (od roku 1993 akciová společnost) se za posledních dvacet let vypracoval na předního světového výrobce designových židlí, které najdete v interiérech doslova po celém světě.
 |
Historie a současnost
A jak se dívá na současnost Milan Dostalík, generální ředitel společnosti TON, která za poslední roky získala desítky světových ocenění za design?
Letos oslavila továrna v Bystřici 160 let nepřetržitého fungování. Co myslíte, za co by vás Michael Thonet pochválil, kdyby měl možnost vidět současnou produkci a stav „své fabriky“?
Za to, že stále fungujeme. Že vyrábíme nejen ikonickou čtrnáctku a další ručně ohýbané židle z jeho éry, určitě by nás pochválil za Merano. Ohýbanou jsme nechali jen překližku a přinesli jsme novou typologii židlového křesla, které vyrábíme průmyslovým způsobem. Dalším experimentováním s Arikem Levym vznikla kolekce Split, kde jsme parafrázovali jeho „ohnout nebo zlomit“ na „ohnout nebo rozštípnout“. Myslím, že by měl radost, jak generace lidí ve výrobě stále čerpají z jeho odkazu.
Milan Dostalík může být na výsledky své společnosti hrdý.
Čeho si vy osobně nejvíce vážíte na myšlenkách Michaela Thoneta (když pomineme jeho návrhy), způsob řízení, sociální program pro dělníky nebo předvídavost?
Pana Thoneta vnímám jako velkého inovátora a průkopníka nových cest, který se nebál i za nepříznivých okolností dívat stále dopředu. A také dokázal zvládnout celý proces od výsadby stromů až po komunikaci s nově vznikajícím trhem.
Dnes jste se jednoznačně etablovali jako firma, která produkuje designové a kvalitní výrobky. Co bylo nejnáročnější, abyste se do této pozice dostali?
Přesvědčení, že není jiné cesty. Nejlevnější totiž může být pouze jeden, ostatní musí budovat značku, což je pro nás kvalitní a nadčasový produkt. Je jasné, že s tak velkým podílem ruční práce a specifickými technologiemi těmi nejlevnějšími nikdy nebudeme. Udělat respektovaný brand a mít při tom zodpovědnost za továrnu se stovkami lidí je zcela jiné, než vytvořit návrhářskou a marketingovou slupečku a pak objíždět po světě různé výrobce, zjišťovat, kdo vám produkt zvládne vytvořit nebo nabídne lepší cenu.
Co je dnes obtížnější: získat kvalitní lidi, zajistit dostatek kvalitního materiálu nebo ustát zdražování dopravy, protože vaše produkce se hodně vyváží do zahraničí včetně Asie?
Lidé, lidé, lidé. V době covidové obzvláště těžké.
Malá verze křesla Merano tvarem i konstrukcí odpovídá klasickému modelu.
Na co jste při pohledu na výsledky společnosti TON nejvíce pyšný
Na to, že více než 98 % našich tržeb tvoří nábytek s logem TON. Mám ještě v paměti 90. léta, kdy se v Bystřici vyráběla řada modelů podle návrhů našich tehdejších velkých zákazníků. Dnes odtud do světa hrdě putují naše vlastní designy.
Vy jste vlastně objevil a přivedl Alexe Guflera a jeho Merano do Bystřice. Kolik židlových křesel a židlí ze série Merano už jste vyrobili?
Ano, Alexandra jsme objevili na IMM v Kolíně nad Rýnem. Oslovilo nás jednoduché tvarosloví křesla a propracovaný prototyp. Ještě jsme Merana nevyrobili miliony jako u legendární čtrnáctky, ale celkově je to již více než 170 tisíc kusů za celou sérii.
Můžete prozradit, na co se lze těšit v nejbližší době z produkce TON?Novinky máme ve zvyku představovat na jaře v Miláně. Již dvakrát jsme kvůli covidu o tuto možnost přišli, tak snad to tentokrát vyjde. S významným švédským studiem jsme se vrátili do 30. let minulého století, do éry modernismu, a bude to zase k sezení. Víc ale opravdu až na jaře.
V čem jsou židle z ohýbaného dřeva unikátní
Práce s ohýbáním dřeva je pořádná dřina, navíc v horku, při němž dnes ohýbačům pomáhají iontové nápoje.
Byť je výroba židlí z ohýbaného dřeva nesmírně náročná, a to fyzicky i na zkušenosti, staly se tyto židle prvním takzvaným konzumním nábytkem, tedy takovým, který se vyrábí průmyslově ve velkých sériích, a mohli si jej dovolit i lidé z chudých vrstev.
Židle se začaly vyrábět na sklad, což bylo tehdy naprosto unikátní, teprve pak se prodávaly, a to i pomocí katalogů, opět něco zcela nového. Do té doby vznikal nábytek jen na objednávku přímo v dílnách truhlářů.
A najednou přišel výrobní a technologický zlom, ovšem zaplacený také těžkou dřinou. Technologie ohýbání dřeva spočívá v napaření bukových hranolků takzvanou sytou párou o teplotě kolem 100 °C, aby se daly lépe ohýbat. Základem je však odpovídající vlhkost dřeva. V létě, kdy bývá dřevo sušší, se musí někdy i kropit, v zimě naopak dosušovat. Doba napařování se řídí tloušťkou hranolků, každý centimetr průměru znamená jednu hodinu.
A pak přichází práce ohýbačů, jejich zkušenost žádný stroj nemůže nahradit. Vždyť dokážou ohnout i třímetrové tyče... V 80. letech 19. století dokázali ohnout i pětimetrové tyče pro houpací lehátka, ale to už bylo tak obtížné, že z deseti tyčí vydržely ohyb jen dvě. To ovšem neúměrně zvyšovalo cenu, a tak dochované kusy mají i neuvěřitelnou sběratelskou hodnotu.
Ohýbači musí umět odhadnout, jak je buková tyč „pružná“, jinak by jim mohla prasknout. Ruční ohyb opěradlové části (nejen nejznámějších židlí na světě číslo 14 a číslo 18) se provádí pomocí tvárnice, její tvar pak kopíruje speciální pásnice, která brání praskání ohýbaného dřeva. Při ohybu se napětí přenáší pod ocelový pás, nikoliv do povrchové vrstvy dřeva.
Dříve takovou práci museli dělat tři lidé, protože tvárnice byly těžké, dnes je nahradily lehké slitiny, takže už postačí jen dva. I tak je to však pořádná dřina, vždyť za směnu musí ohýbači naplnit pět až šest vozíků, na kterých je 40 až 70 kusů ve formách, kde „zrají“ 24 hodin. Teprve pak se židle lakují a brousí. Parním způsobem probíhá také ohýbání sedadla, které je v současnosti více automatizované.
V továrně pracovaly i ženy, zejména při vyplétání sedáků a leštění nábytku. A také v balírně.
A pověstná židle č. 14? Říká se, že Invar Kamprad, zakladatel řetězce Ikea, se nechal inspirovat právě geniálním nápadem Michaela Thoneta, který přišel s nápadem, jak přepravovat židle v demontovaném stavu.
Pověstnou „čtrnáctku“ tvořilo pouze šest konstrukčních dílů a deset vrutů, takže ji bylo možné vyvážet v demontovaném stavu, zejména do USA. Navíc byla lehká, vážila jen kolem 3,5 kg. Dnes se kvůli pevnosti a soudržnosti tento model vyrábí ještě s dvěma bočními spoji, mezi sedákem a opěrkou a používá se 20 vrutů. Kamprad se při hledání úspor nechal tímto příkladem inspirovat, pochopil, že ideální je nábytek dopravovat „naplacato“, tedy úplně demontovaný.
Inspirace pro Baťu i Ikeu
Thonetové (Michael měl 13 dětí, ale jen pět synů se dožilo dospělosti a pokračovali v otcově odkazu) byli přesvědčeni, že jen spokojený dělník odvádí dobrou práci. A tak stavěli dělnické domky pro perspektivní zaměstnance, postavili železnici z Hulína do Bystřice včetně vlečky přímo do továrního areálu, která však sloužila celému městu a jeho obyvatelům. Stejně jako vodovod a kanalizace, také ty vznikly pro továrnu a zároveň i Bystřici pod Hostýnem.
Zřídili vlastní požární „sbor“, tovární školu, kde se vyučovala technologie, fyzika, chemie, ekonomie i lesní hospodářství. Postavili i nemocnici. A dokonce je lze označit i jako „první zelené“, dřevo nejen těžili, ale také stromy opět sázeli, stanovili pravidla, jimiž se řídila těžba dřeva, jeho svoz, a dokonce i ochrana ptactva v lesích, kde bukové dřevo těžili.
Oslavy 50. výročí založení hasičského sboru. V roce 1873 vznikl v továrně ničivý požár, a tak se majitelé urychleně rozhodli pro založení sboru.
Díky péči Thonetů vznikla i kampelička, konzumní družstvo, podpůrný fond pro dělníky, vdovy a sirotky, a také podniková kapela. Kdoví, možná se Tomáš Baťa nechal inspirovat právě přístupem Michaela Thoneta.
Tovární požární sbor byl výborně organizovaný a na svou dobu i dobře vybavený. V roce 1889, když továrnu postihl další požár (první a ničivý ji postihl v roce 1873), jej tak hasiči dokázali zadržet rovnou v druhém podlaží traktu, kde vznikl. Pomohla promyšlená opatření, na svou dobu velmi předvídavá: dřevěná schodiště nahradila kovová, nově zřízený vodovod byl hned po ruce. V roce 1907 byl dokonce postavený v Bystřici požární rozvod vody s 26 hydranty a 18 m vysokým vodojemem.
