Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Stavba plná jizev, kde se chodí po obličejích mrtvých Židů

  1:00
Stavba Židovského muzea v Berlíně byla dva roky po dokončení zcela prázdná. Přesto ji navštívily statisíce lidí. Zážitek z architektury, která ukazuje osud Židů, byl podle mnohých silnější než později vytvořené expozice.

V roce 1988 se 165 architektů z celého světa zúčastnilo konkurzu na stavbu Židovského muzea v Berlíně. Vyhrál jej tehdy ještě neznámý Daniel Libeskind (*1946).

Svůj projekt pojednal jako výpověď o historii holocaustu i o stopách, které zanechali Židé v tomto městě. Symbolická abstrakce, kterou zde Libeskind použil, je nesmírně silná a dovoluje každému návštěvníkovi vnímat jednotlivé prvky po svém.

A to tak silně, že první dva roky provozu muzea, kdy bylo zcela prázdné, jej viděly statisíce návštěvníků. Výsledný dojem hodnotí jako mnohem silnější, než když muzeum naplnily expozice a výstavy.

Prázdná budova působila velmi silně.

Prázdná budova působila velmi silně.

"Jizvy" fungují jako světelné průhledy.

"Jizvy" fungují jako světelné průhledy.

Jedné z nejvýznamnějších staveb věnovaných osudu Židů je věnován další díl francouzského seriálu Architektura (ČT2 v sobotu 26. května ve 14:00).

Stavba podle opery

Libeskind se nezabýval tvarem pozemku, který byl pro muzeum ve čtvrti Kreuzberg vybraný, ani tím, že hned vedle stojí barokní stavba sloužící jako městské muzeum, s níž má být nová budova propojena. Jeho inspirací se stala nedokončená opera Mojžíš a Áron od Arnolda Schöneberga a kniha Waltera Benjamina Jednosměrná ulice.

Fotogalerie

Výsledkem je "cikcak" postavená budova s fasádou ze zinku, kterou jako jizvy protínají nepravidelné otvory. V Berlíně tak dostala stavba ihned přezdívku Blesk, byť tento tvar je jasně rozpoznatelný pouze při pohledu shora.

Muzeum nemá vlastní vstup, ten najdete ve vedlejší budově Kollegienhause z r. 1735, v bývalém sídle pruského nejvyššího soudu. Byla zničena na konci války, ale opět postavena.

Židovské muzeum

Lindenstrasse 9–14, Berlín
Projekt a stavba: 1989 až 1999
Otevřeno: 9. 10. 2001

Konstrukce: monolitický železobeton s obkladem titanzinkovou fasádou

Právě v jejím přízemí projdete mohutným portálem ze surového betonu na schodiště, které vás zavede na dno betonové věže. Ta střeží vstup do podzemí a do tří chodeb označovaných samotným autorem jako osy.

Tyto tři linie představují tři základní historické zkušenosti německých židů: kontinuitu, exil a smrt. Jejich směřování je až brutálně zdůrazněno světelnými čarami (prosklením) ve stropě.

Symbolika stavby

Typickou ukázkou abstraktní symboliky tvůrce je takzvaná Zahrada exilu. Celkem 49 betonových pilířů, na jejichž vrcholu rostou olivovníky, symboly míru. Beton je odrazem vykořeněnosti. Nakloněný čtverec, na němž pilíře stojí, vede ke ztrátě rovnováhy, až k nevolnosti. Takový je podle architekta exil...

Fasádu tvoží zinkové plechy.

Fasádu tvoří zinkové plechy.

Na konci osy smrti, kterou lemují názvy koncentračních táborů,  jsou černé dveře, za nimi dno Věže holocaustu. Prázdnota. Smrt. Cesta, která už nikam nevede. Nesmírně silnou výpověď představují i betonové věže (je jich celkem šest), jimž autor přezdívá "prázdnota".

Za jejich existenci musel Libeskind hodně bojovat, protože z pohledu investorů jde o naprosto nevyužitý prostor, kam nelze ani vstoupit, pouze nahlédnout úzkými okny. Ztělesňují poslední prvek německého judaismu – nepřítomnost. Mají upomínat na prázdnotu, kterou v Německu zanechal holocaust.

Deset tisíc "tváří" zavražděných Židů tvoří expozici „schalechet“ neboli

Deset tisíc "tváří" zavražděných Židů tvoří expozici Schalechet neboli spadlé listí od Menasche Kadishmana.

Pouze do poslední, největší, je možné vstoupit. Libeskind ji pojmenoval jako "prázdnotu paměti". Návštěvník do ní však vstupuje s rozpaky. Je tu totiž expozice Schalechet neboli spadlé listí. Její autor, Menasche Kadishman, zde na dno položil deset tisíc stylizovaných obličejů ze železa a oceli, které symbolizují zavražděné Židy. Lze na ně šlapat, drsné zvuky kovu o kov mají podle tvůrce vracet zavražděným jejich hlas.

Daniel Libeskind

*1946 v polské Lodži, s rodinou emigroval v  jedenácti letech do Izraele. Zde studoval hudbu, později v USA architekturu na Cooper Union v New Yorku (1970).
Postgraduální studium dokončil na univerzitě v Essexu ve Velké Británii, zaměřil se na historii a teorii architektury.

V Berlíně si založil vlastní ateliér, působil jako teoretik a kritik architektury. Učí na univerzitě v Kalifornii, Los Angeles, na Berlage Institute v Amsterodamu a ETH v Curychu.

Autor:



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.