Jsou v úpravě zahrad nějaké trendy, které se dají stejně jako u oblečení předpovídat?
Co se týče zahradního designu a nábytku, tam určitě trendy jsou. Praha je důkazem směřování k formálním zahradám, to znamená používání geometrických tvarů, čtverců, kruhů. Lidem dochází, že budovat venkovskou zahradu ve městě není úplně ono. Na druhou stranu se tyhle tvrdé linie a taková ta městská technická hmota vyvažuje bujarou výsadbou. Používáme hodně přírodní druhy rostlin, které působí, jako by rostly někde v lese.
Je něco, co teď všichni chtějí na zahradě mít?
U zahradního nábytku vždycky záleží na penězích. Když je něco designově hodně vymakané, tak to taky hodně stojí. Trend vymazlit si zahradu tu je. Nedokážu říct, jestli teď frčí kulaté, nebo hranaté stoly, ale určitě je to třeba tropické dřevo.
Dřevěný nábytek jsme dřív mívali všichni, pak ho nahradil laciný plast, v módě byl i ratan. Jak je to teď?
Směřuje to k čistým materiálům, k přírodě a k jednoduchým tvarům. Loni se hodně používaly tropické materiály, ale lidé začínají uvažovat i česky, ptají se mě na české dřevo. Jeho problém je ale v tom, že má nižší životnost a je i poměrně měkké. Nicméně hodně se používá třeba akát. Začal se vyrábět umělý ratan a působí jako masivní křeslo, které si přinesete z obýváku na zahradu. Prvky známé ze zimních zahrad už skáčou ven: pohodlný nábytek, hodně luxusní altány, polštáře. V módě jsou mimo jiné i houpací sítě. Vracíme se k přírodě materiály i myšlením.
Skalky jsou minulostí. Růstu plevelu částečně zamezí fólie, na ní kůra nebo kamínky
Nezmar plast už je definitivně pryč?
Já s ním rozhodně nepracuju a nedoporučuju ho. Když vymyslíte na zahradě něco zajímavého a postavíte doprostřed plastovou židli... Ale jasně, jeho předností je cena. Když potřebujete udělat zahradní party, tak se hodí. Nicméně nesetkávám se s tím, že by mě někdo posadil na zahradě do plastové židle.
Co dlažby?
Před pár lety vládly zahradám zámkové dlažby bez motivu, bez barvy, prostě šedý beton. Teď se z betonu imitují různé druhy kamení, velké plochy se zjemňují dlažbou s různou strukturou. Do zahrad se vrací i klasický kámen, seženete indický pískovec nebo tufové kameny. To jsou pórovité kameny, které dobře sají vodu, rychle je pokryjí řasy, získají patinu. Opět je tu snaha zamaskovat, že bydlíte ve městě. Snaha o zdomácnění, ne aby člověk chodil po své zahradě jako po chodníku. Podlahy teras se dnes nedělají z dlažby, ale ze dřeva, což působí příjemně. Když je zima, nestudí, když je horko, nesálají zpětně teplo.
Jaké rostliny jsou populární?
Trh ovládají hobbymarkety, které lákají zákazníka na to, že mají túje za patnáct korun. Lidi vyrazí a zahrady jsou za chvíli plné tújí. Mám dojem, že hobbymarkety hodně utvářejí český vkus. Když jsem začínal, tak po mně každý chtěl túje, až jsem z toho byl nešťastný.
JAKUB VÍŠEK
|
* Zahradní architekt a vedoucí zahradnického studia, které působí především v Praze a okolí. * Zabývá se kompletní realizací zahrad od návrhu po zajištění veškerých prací. Sám sebe označuje spíš jako zahradníka, jeho doménou je práce s rostlinami. Přesně tak. Svou roli hraje i zahrada, kterou jsme znali v dětství. Pokud jsme na ní měli třešeň nebo magnólii, tak si chceme oživit vzpomínky a znovu si je na zahradu dáme. Oblíbené jsou růže a rododendrony, ale to je dáno jejich efektem. Když kvetou, je to krásná podívaná, ale z hlediska koncepce zahrad se s nimi musí pracovat velice opatrně, protože třeba růže kvete krátce a pak je to jen takové trnité, ošklivé.
Mimochodem, co nám teď na jaře na zahradách nejčastěji kvete?
Mezi trvalkami je toho hodně, například petrklíč, ale nejen ten český, třeba i japonský, který vytváří takové koule. Prvním jarním kvítkem je vilín, což je rostlina charakteristická tím, že kvete už v lednu a v únoru. Pak jsou to různé druhy kalin, zlatice, šeříky. Samozřejmě většina dřevin kvete v jarním období. Královnou jarních květin je ale nejspíš magnólie.
Když dnes někdo staví dům, řeší rovnou i podobu zahrady, nebo je to druhotná věc?
Souvisí to s penězi. Když lidé stavějí dům, chtějí hlavně bydlet a zahrada je až na druhém místě. Ani neřeší, jak je velká, hlavně že je tam dům. Výjimečně volá zákazník s tím, že staví dům a rád by sladil stavebního architekta se zahradním. To je pro mě ideální pozice. Zpravidla to funguje tak, že se zákazníci nastěhovali nebo v domě nějakou dobu bydlí a rozhodli se udělat něco i se zahradou. Někdy se stane, že dům je posazený tak, že z obou stran zbývá jen úzký pruh, tedy skoro žádná zahrada.
Jakou mívají klienti na začátku představu? Neomezují se jen na to, že řeknou, chceme tam bazén?
Většinou se to samozřejmě týká těchto zásadních věcí. Bazén je jedna z nejčastějších. Další je terasa, chceme si posedět, grilovat. A co je teď častý model, je zahrada pro děti s co největším trávníkem. Tam bývá těžké prosadit nějakou zeleň.
Pořád chceme všichni bazén?
Všichni ne, ale dvě třetiny klientů ano. Já, pokud můžu, tak se mu vyhýbám, z hlediska estetiky to není nic pěkného. Záleží ovšem na tom, jak vypadá, jaký má tvar i obložení. Pokud je to klasický obdélník, ze kterého vylézají modré plastové okraje nebo jsou tam kolejničky na tu šílenou polykarbonátovou střechu, tak se do zahrady jen těžko zapojuje.
Dá se bazén něčím nahradit?
Ano, teď jsou zajímavým trendem takzvané biotopy. Jsou to malá jezírka, ve kterých se dá koupat. Fungují na principu biologické rovnováhy, voda je čistá, nic chemického se do ní nepřidává. Jezírko má dvě části a musí být dostatečně velké. Pokud chcete mít dvacet metrů čtverečních koupací části, což není moc, tak musíte mít dalších dvacet čisticí části. Voda je velice dynamický prvek, dává zahradě život, ale když se udělá špatně, vznikne kýč.
Funkce zahrady jednoznačně směřuje k okrase a relaxaci
Musíte klientům často vyvracet nějaké zažité představy?
Souvisí to hlavně s rostlinami. Často se stává, že se klienti stěhují z venkova nebo třeba i z bytu s balkonem a přivezou si spoustu vlastních rostlin, které tam nejdou zakomponovat. Bývá to třeba náš klasický smrk, který dorůstá dvacet třicet metrů, ale do pražských zahrad nepatří. Také nemám rád, když mi někdo řekne, udělejte mi japonskou zahradu. Nějaké japonské principy můžeme použít, ale vždycky by tam měl zůstat i český duch.
Mají dnes ještě lidé trpělivost s pěstováním zeleniny a ovoce?
Ne, dnes je trend takzvaná bylinková nebo kuchyňská zahrada. Oregano, tymián, saturejka.
Takže už nejsme národ zahrádkářů, kteří se každou neděli dívali na Receptář a chlubili se, co jim na zahradě vyrostlo?
V Praze už to tak rozhodně není. U starší generace to ještě převládá, ať už je to venkov nebo chatařská kolonie, ale co se týče Prahy a jejích satelitů, tam snaha o pěstování rajčat v žádném případě není. Dnes na zahradě nechce nikdo nic dělat. Je to takový prodloužený obývák.
Jedním z typických znaků českých zahrad bývala skalka.
Díky bohu mizejí. Většinou to bývaly jen neuměle poskládané kameny a mezi tím trsy něčeho, co vždycky jednou za rok na pár dní vykvetlo. Dělalo se to stylem: kámen - rostlina - kámen - rostlina. Když vykvetla jenom část, tak to nevypadalo moc pěkně. Skalnička vyžaduje péči a nehodí se všude. Lidé si dnes skalky zakládají spíš jako vzpomínku na mládí.
Jaká je tedy dnes funkce zahrady?
Pokud půjdu do devadesátých let, tak hodně převládaly produkční zahrady: záhonky, rybíz, ovocné stromy. Zahrada znamenala hlavně práci, člověk přišel domů a začal okopávat záhon. Dneska si chce spíš dát nohy na stůl a odpočívat. Funkce zahrady jednoznačně směřuje k okrase a relaxaci. Na zahradu si dáváme vířivky, existují i velké dřevěné sudy, pod kterými se zatopí. Lidé zkrátka začali v zahradách žít, nejen pracovat.
Jak ztvárnit zahradu v satelitním městečku, kde jsou zahrady nalepené k sobě a sousedé si vzájemně koukají přes plot?
Hodně záleží na jejich vzájemných vztazích. Je vždycky dobré mít část zahrady jakoby otevřenou a komunikovat s lidmi. Zahrada je určená nejen k odpočinku, ale i ke společenskému vyžití. Často se ale setkávám s tím, že si sousedé nesednou, takže je problém vymyslet nějak tu stranu k sousedovi, protože klient tam třeba zároveň nechce nic vysokého, ani nechce, aby mu něco lezlo plotem. Pokud je jejich soused záškodník, jak já říkám, tak většinou chtějí mít tuto stranu otevřenou, aby viděli, co se u něj děje, ale zároveň si ponechat soukromí.
Jak to vyřešit?
Jsou na to pravidla. Třeba venkovní sezení se snažím přirozeně schovat, uzavřít rostlinami nebo konstrukčními prvky, pergolou, zástěnami. Vzájemnou kombinací plochy, rostlin, prací s terénem se dá vytvořit iluze, že jste schovaní. Lidé třeba dělají chybu v tom, že si neuvědomí, že vyvýšené terasy působí pro ostatní sousedy jako pódium. Nechci udělat na každé straně bariéru, snažím se nechat alespoň část zahrady, která komunikuje s okolím. V anglických satelitech to funguje tak, že se pět nebo šest sousedů domluví, propojí své zahrady a ve společném prostoru vznikne třeba hřiště, prvky pro děti. Každý má svou část, svůj pozemek, ale zároveň je spojuje společná část.
To se u nás nikdy nechytne.
Souhlasím, to u nás nejde. Takové smýšlení u nás není.
Myslíte, že ještě existuje něco jako typická česká zahrada?
Asi jsem ovlivněný tím, že pracuju v Praze, tak je těžké říct, co je typické. Ve městech to tíhne k minimalismu, k používání velmi jednoduchých skladeb rostlin a jednoduchých tvarů, aby byl efekt čistý, jasný a nebyla to divočina. Uspěchanost dnešní doby a zároveň snaha být blíž přírodě se tak nějak míchá a vzniká z toho formální městská zahrada. Na okraji města to bývá kompromis mezi formálností a vysloveně přírodností a romantikou venkovských zahrad. Takové zahrady jsou pro mě nejzajímavější.
