Na úspěchu Zahy Hadid, rodačky z iráckého Bagdádu, nezmění nic ani lehce pochybovačné hlasy o tom, že rozhodnutí o udělení Pritzkerovy ceny v roce 2004 bylo ovlivněno politickou situací. Američané zajali iráckého prezidenta Saddáma Husajna a udělení ceny tak mohlo vypadat jako vzkaz: Nic proti Iráčanům nemáme, podívejte se.
Jenže výběr mezi 500 architekty (tolik se jich o cenu pravidelně uchází) nebyl náhodný. A důvod byl spíš v její práci. New York Times jí jen rok předtím vysekl největší poklonu: "Rosenthalovo centrum současného umění v Cincinnati je nejvýznamnější budovou na území Spojených států amerických od konce studené války."
MAXXI Muzeum v Římě (2010) přišlo na 150 milionů eur. Má být dialogem mezi architekturou a výtvarným uměním.
Energická a charizmatická Zaha od té doby sbírá ceny a pocty jako na běžícím pásu. Jen v posledních letech získala prestižní Stirlingovu cenu udělovanou Royal Institute of British Architects za Národní muzeum umění 21. století v Římě (MAXXI), jež bylo zároveň nominováno mezi šest nejlepších staveb v prestižní soutěži Mies van der Rohe Award 2011 (viz článek Stavbou roku 2010 je muzeum umění MAXXI v Římě. Stálo 150 milionů eur).
V roce 2010 ji americký časopis Time zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí roku. Získala i ocenění Financial Times – cena Women at the Top’s se uděluje ženám, jež se výrazně prosadily v mužské konkurenci.
Vizionářka z Bagdádu
Na začátku kariéry Zahy Hadid ovšem stály hned dva hodně nepříjemné předpoklady: byla žena, navíc z muslimského světa. Její otec, podnikatel, ekonom a spoluzakladatel irácké Národní demokratické strany, jí však mohl dopřát kvalitní vzdělání.
Sama říká, že nikdy neprošla tradiční muslimskou výchovou, naopak například ve Švýcarsku chodila do církevní dívčí školy s křesťanskými, židovskými i muslimskými studentkami.
Mobilní pavilon Zahy Hadid stojí vedle Institutu arabského světa (Institut du monde arabe) v Paříži.
Vystudovala matematiku na Americké univerzitě v libanonském Bejrútu, teprve pak pokračovala studiem architektury na londýnské Architectural Association. A tady poznala osobnosti, které ji ovlivnily na celý život: Daniela Libeskinda, Alvina Boyarského, Willa Alsopa, Bernarda Tschumiho či Rema Koolhaase.
Právě u holandského architekta obhajovala svou diplomovou práci na téma Malevičova tektonika. Koolhaasova schopnost být racionální, vidět věci v netradičních souvislostech a vytvářet nové zcela jinak, než je ustáleným zvykem, byla pro vizionářku Zahu maximálně přitažlivá. I proto nastoupila do jeho ateliéru OMA.
Rychle se však postavila na vlastní nohy – v roce 1979, dva roky po dokončení studia, zakládá v Londýně vlastní architektonickou kancelář Zaha Hadid Architects, věnuje se urbanismu i designu, učí na Architectural Association a jako hostující profesorka na Harvardu, Columbia University či Yale. Kráčí od úspěchu k úspěchu, dostává ceny i zakázky. Proslula také jako malířka, její práce jsou často k vidění ve světových galeriích.
První stavba podle návrhu Zahy Hadid vznikla v roce 1993 a byla to požární zbrojnice pro Vitru v německém Weil am Rhein.
Nemá ráda kompromisy
Přestože na realizaci svého prvního projektu čekala Zaha Hadid celých 14 let, její studio neprodělávalo: návrhy vítězily v soutěžích a získávaly finanční ceny. Jenže byly příliš provokativní, vizionářské, proto se nestavěly.
Důvěru dostala až od světově proslulé nábytkářské firmy Vitra, která podle jejího návrhu postavila požární zbrojnici v německém Weil am Rhein. V tomto směru má mnoho společného s Janem Kaplickým, který ji označoval za "první dámu architektury".
Zaha byla ostatně i v mezinárodní porotě, která rozhodovala o vítězi soutěže na Národní knihovnu v Praze. Zatímco ve světě nikdo nepochybuje o jejím úsudku, v malém českém (a leckdy i smradlavém) rybníčku se argumentovalo její podjatostí (viz článek Jaká měla opravdu být Národní knihovna od Jana Kaplického).
Jenže Zaha Hadid si svou proslulost nezískala ústupky a poklonkováním. Právě její neoblomnost a vizionářský přístup jí získaly respekt a zájem investorů. Ve své tvorbě spojuje moderní technologie s nečekanými formami, miluje dynamické tvary tak, až se začalo mluvit o "zamrzlé tekutosti" jejích staveb. O čem není přesvědčená, to neudělá, odmítá i minimální kompromisy. Proto by se také nepostavila za projekt, který by ji neoslovil.
Zaha Hadid navrhla pro olympijské hry v Londýně plavecký stadion London Aquatics Centre, který připomíná vlnu na hladině.
Třicet let práce
Zaha Hadid často experimentuje a s pomocí nejmodernějších technologií dosahuje nečekaných efektů. Třeba pro Nordpark Cable Railway v rakouském Innsbrucku, jehož komplex tvoří čtyři různé stanice, které vypadají jako stavby ze sněhu a ledu, bylo nutné použít technologii vyvinutou v automobilovém průmyslu.
Svými projekty se Zaha Hadid pohybuje na rozhraní architektury, designu a urbanismu. Jak si ji cení Italové, dokázali nejlépe tím, že ji požádali o spolupráci na návrhu územního plánu města Milána.
Její záběr je neuvěřitelný: od fantastického skokanského můstku v Bergiselu u Innsbrucku přes lanovku v Innsbrucku, terminál příměstské dopravy ve Štrasburku, budovu ústředí BMW v Lipsku, mosty v Paříži a Abú Dhabí, operu v Dubaji, egyptský pavilon na výstavě EXPO 2010 v Šanghaji, Rosenthalovo centrum současného umění v americkém Cincinnati, nové křídlo islámského umění v pařížském Louvru, římské muzeum Maxxi, operu v čínském městě Kuang-čou, Velké divadlo v marockém Rabatu, bytový komplex Viadukty Spittelau ve Vídni až po pohovku Monn, plastové boty pro brazilskou značku Melissa (prodávají se i v Česku), projekt auta budoucnosti – tříkolový hybrid Z. Car – nebo kuchyni z corianu Z. Island, která připomíná futuristické vesmírné vize.
V současnosti pracuje na vysokorychlostní železniční stanici v Neapoli a Durangu, ale také na územních plánech Pekingu, Bilbaa, Istanbulu, Singapuru a dalších měst.
Nordpark Cable Railway, Innsbruck, Rakousko. Komplex tvoří čtyři různé stanice, které vypadají jako stavby ze sněhu a ledu.
Pro olympijské hry v Londýně navrhla plavecký stadion London Aquatics Centre, který připomíná vlnu na hladině a už dnes vzbuzuje nadšení odborníků i veřejnosti. V Bratislavě vyhrálo její studio projekt na mrakodrapy za 11 miliard korun, který vypsala skupina Penta, stavba bude zahájena v roce 2012. Současně Zaha Hadid učí na Vysoké škole užitého umění ve Vídni. (viz článek Zázrak v Bratislavě. Slavná Zaha Hadid postaví v centru organické mrakodrapy)
Že je za energií hýřící architektkou spousta práce, svědčí i kniha od německého vydavatelství Taschen. Na kompletní přehled její tvorby od roku 1979 do roku 2009 potřebovalo 600 stránek. Navíc sama o sobě tvrdí, že "dělá věci vybočující z normálu". Takže je jasné, proč Zaha Hadid patří mezi architektonické legendy posledních dvaceti let.
Dokonce ji respektují i módní tvůrci. Karl Lagerfeld ji označil za "Coco Chanel" 21. století. "Jsem si jistá, že bychom měli lidem přinášet trochu vzrušení do jejich životů, něco nečekaného," tvrdí první dáma současné architektury. Toto své motto plní na tři sta procent.
Investiční skupina Penta chce v roce 2012 v Bratislavě zahájit stavbu mrakodrapů.
Projekt Čulenova společnosti Penta. V architektonické soutěži zvítězila Zaha Hadid
Kdo je Zaha Hadid
Přezdívá se jí první dáma architektury. Narodila se 31. 10. 1950 v Bagdádu. Po studiích matematiky na Americké univerzitě v Bejrútu vystudovala architekturu (1972 až 1977) na Architectural Association v Londýně. Jako hostující profesorka učila na řadě univerzit, včetně Harvardu a Columbia University. V současnosti přednáší na Vysoké škole užitého umění ve Vídni.
Architektka Zaha Hadid
V roce 1979 založila vlastní ateliér Zaha Hadid Architects. První stavba podle jejího návrhu vznikla v roce 1993 a byla to požární zbrojnice pro Vitru v německém Weil am Rhein.
Jako první žena (a v roce 2004 i jako nejmladší architekt) obdržela prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu.
Získala i Cenu Evropské unie za nejlepší současnou architekturu udělovanou nadací Mies van der Rohe (mezi šest finalistů se dostala i v roce 2011). Byla Architektem roku – Zlatá medaile RIBA – Královského institutu britských architektů (2004).
V roce 2008 se stala Designérem roku (Maison & Objet v Paříži). Časopis Time ji zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa (2010). Je nositelkou celé řady čestných doktorátů.
