Koupíte ho? Majitelka zámecké agentury Natallia Makovik (37) před středočeskými...

Koupíte ho? Majitelka zámecké agentury Natallia Makovik (37) před středočeskými Býchory, jedním ze zámků, který je na prodej. | foto:  Dan Materna, MAFRA

Zachraňuje zámky a varuje. Do 20 let může Česko přijít o většinu z nich

  • 85
Její prababička jen náhodou přežila bolševické vyvražďování rodiny, Natallia Makovik nyní bojuje za to, aby přežily české zámky. „Do dvaceti let může tato republika přijít o 90 procent zámků,“ varuje v rozhovoru pro magazín Víkend DNES drobná žena s pohnutým osudem.

S veselým smíchem sama o sobě říká: „Neumím mluvit o dětech ani o dovolené. Jediné, o čem se dokážu bavit, jsou zámky.“ Natallia Makovik se směje často a ráda, což příjemně vyvažuje velmi vážná témata, o nichž hovoří.

Coby majitelka zámecké agentury mluví o tom, jak se za pomoci bohatých investorů snaží o záchranu zámků, z nichž mnohé jsou v dezolátním stavu. A coby bývalá běloruská aktivistka zase o tom, jak se rozhodla zemi opustit poté, co ji celou noc bilo 20 mužů z řad tajné policie. Byť to tak na první pohled nevypadá, obě věci spolu patrně souvisí.

Slyšel jsem, že když za vámi přijede potenciální kupec zámku v doprovodu milenky, má smůlu.
Plyne to z mé zkušenosti. Lidé, kteří mají o zámek skutečně vážný zájem, vyznávají určité hodnoty a většinou jde o rodinné rozhodnutí. Před milenkou se chlap jen předvádí, i když musím přiznat, že mým největším nepřítelem, když se snažím zámek prodat, jsou paradoxně manželky. Po zámku obvykle touží muž s pocitem: Jsem rytíř, konečně jsem to dokázal! Jenže manželka počítá, ve firmě máme dokonce zavedený pojem kabelkometr.

Jakže?
Kabelkometr, jako kolik kabelek bude rekonstrukce stát. Pro rodinný rozpočet je koupě zámku nebezpečný projekt. Aby byl realizován, musí se v klientovi mísit racionální uvažování s iracionálním.

Hrady a zámky v Česku

Iracionálno čili emoce a příběh při snaze o prodej zámku využíváte, ne?Zámek je pochopitelně s emocemi silně propojen. Zaprvé je symbolem jisté úrovně, kterou člověk dosáhl. Mít drahá auta, vily u moře, luxusní dovolené, to není nic, jste-li bohatí. Zámek je něco výjimečného. Každým rokem je jich míň a míň. Člověk, který má vše, se jeho prostřednictvím může svým způsobem vyjádřit.

A zadruhé?
Zámek představuje ušlechtilost, patří k němu důstojné chování, etiketa, zodpovědnost před minulostí i vůči dalším generacím. Zájemci o zámek mi občas říkají: Vydělal jsem peníze, to ano, ale teď bych chtěl vytvořit něco pořádného, něco skutečného, něco krásného. Takový člověk se chce stát lepším. Někdo cestuje za sebepoznáním a duchovnem na meditace do Nepálu či Tibetu, ale zámky dělají to samé, vnitřně člověka mění, je-li tomu otevřený. Zámku musí dát jeho majitel duši, zámky bez člověka žít nemohou, jakmile lidé zámek opouštějí, ten umírá. Aby ale zámek člověk koupil a dal mu život, musí ke všemu zároveň přistupovat velmi racionálně, investice znamená vlastní účast na projektu, neexistuje tu role jakéhosi správce, jemuž byste mohli rekonstrukci svěřit. To, aby kupec dal zámek do pořádku, je přitom mým primárním cílem, beru to za své poslání.

Jak jste k němu přišla?
Když jsem před 16 lety přijela do Česka, považovala jsem zámky za zaprášená muzea. Tak jsem to znala z Běloruska, kde bolševici a pak fašisti téměř všechny zámky zničili, po celé zemi je jich šest. V Česku jsem se ale dozvěděla, že jeden známý koupil zámek, a napadlo mě: Když se kupuje, tak se i prodává. Strašně jsem zatoužila vzít zámek, vrátit do něj původní obrazy, sochy a interiéry a pak ho prodat. V tu dobu jsem ale byla chudá studentka bez jakýchkoli vazeb na prostředí miliardářů, takže to dlouho byl jen nerealizovaný nápad.

Kdy došlo k jeho uskutečnění?
V roce 2007 mi manžel řekl: Dost, jestli něco chceš, nestačí jen snít! Tak jsem aspoň vytvořila webové stránky, kde jsem české zámky popisovala. Byl to pouhý koníček, ale k mému překvapení se začali z Ruska ozývat zájemci, chodil obrovský počet poptávek. Trvalo to ještě poměrně dlouho, než se věc rozjela, ale tohle byl počátek. Přesto je tu pořád mnoho úskalí.

Tak třeba?
Díky tomu, že hodně cestuji, uvědomuji si to, co stále mnozí nechápou: že konkurenty pro české zámky nejsou další tuzemské zámky, ale francouzské. Ve Francii koupíte za milion eur opravený zámek s třicetihektarovým parkem, tady ruinu typu Býchory, kde jsem se před chvílí pro tento článek fotila. Je asi jasné, co si vyberete, a tato situace vede k tomu, že za 20 let může Česko ztratit 90 procent svých zámků. Ještě horší přitom je, že si problém vůbec nikdo neuvědomuje. Když jsem se ho snažila sdělit náměstkovi ministra kultury, řekl, že vše příliš dramatizuji. On ale jezdí po Karlštejnech a Českých Krumlovech, kdežto já po Býchorech, proto jsem přesvědčená, že pravdu mám já, věřte mi. Udržovaných zámků je 113, o ty další 2 000 chceme přijít? Zámky a hrady jsou symbolem České republiky, až za nimi je Praha a pivo, a přitom nikdo nezná odpověď, co s tristním stavem dělat.

Vy ji znáte?
Památkáři mají nyní zákon určující pravidla, podle nichž se mají zámky restaurovat. To je skoro absurdní, protože není komu tahle pravidla nařizovat, zámky nikdo nerestauruje a ony chátrají. Musíme nejprve přilákat investory.

Jak?
Dotace a granty jsou podle mě špatná cesta. Nebo se musí dávat plošně, například 100 procent rozpočtu na novou střechu, čímž získáme k dobru dalších 30 až 50 let. Dnešní nejasný způsob nemá žádný smysl. Ve Španělsku a v Portugalsku dělají to, že pokud někdo finančně přispěje na opravu jejich památky, dostane takzvané Zlaté vízum, automaticky získá trvalý pobyt. Osmdesát procent poptávky po zámcích mi dnes chodí z Austrálie a z USA a tito klienti mají úplně stejné dotazy jako občané Ruska či Kazachstánu: Dobře, koupím zámek a budu ho opravovat, ale dá mi někdo vízum? Záporná odpověď spoustu lidí odradí.

Nemůže být Zlaté vízum vstupenkou do země i pro problematické lidi? Ti mají často spoustu peněz a koupě zámku pro ně může být pohodlným způsobem, jak se dostat k trvalému pobytu.
Neříkám, že někdo jako Usáma bin Ládin má dostat vízum za to, že opraví Býchory. Policie a bezpečnostní složky všechny osoby jistě prověří a každá banka má oddělení na prokázání původu peněz. Pojďme ale k další věci, jež může záchraně zámku pomoci. Víte, po čem touží lidé, kteří už zámek mají?

Netuším.
Po rytířském titulu. Samozřejmě, Česko není monarchie, nicméně ministerstvo kultury uděluje ocenění Rytíř české kultury a myslím, že by byla krásná cesta dát ho někomu, kdo opravil památku. Nic to nestojí, ale pro hodně lidí takové poděkování strašně moc znamená. Společnost totiž vnímá zámeckého pána složitě. Nemluvím o závisti, ale právě o tom, že těmto lidem neumíme poděkovat. I na ministerstvu kultury jsem zaslechla: Vždyť je to jeho majetek, co by si to neopravil! Uvědomte si, že on si místo české ruiny mohl koupit francouzský château nebo jachtu.

Opravovat by pak nemusel nic.
Parta českých kamarádů si pořídila zámek Mitrowicz a měla na vybranou: buď udělat obyčejnou přestavbu, při níž by oprava jednoho pokoje přišla zhruba na 300 tisíc, nebo restaurovat pokoje se zachováním historických maleb. Protože si řekli, že opravdoví chlapi dělají práci pořádně, rozhodli se pro druhou možnost, takže je jeden pokoj vyšel na 8 milionů. A pokojů je tam 50! Mohli si místo toho koupit byty v Praze, pronajímat je a mít okamžitý zisk... Ptala jsem se: Poděkoval vám někdo? Ne, nikdo. Žádné takové gesto, naopak dohadování s památkáři a žebrání o dotace, což je nespravedlivé a demotivující. Všiml jste si, jak o lidech, co se pustili do záchrany zámku, mluvíme? Magor, idiot, blázen, cvok. Nikdo neřekne: Ten člověk je hrdina.

Majitel tvrze Cuknštejn:

Život na hradě je romantika, ale drsná

Cuknštejn je chráněnou kulturní památkou od roku 1988.
Tomáš Pek před patnácti lety koupil tvrz Cuknštejn nedaleko Nových Hradů.

Tomáš Pek před patnácti lety koupil tvrz Cuknštejn nedaleko Nových Hradů. Z pohledu historika unikátní téměř kompletně zachovanou pozdně gotickou tvrz z konce 15. století, z pohledu majitele třípodlažní stavbu s celkovou zastavěnou plochou 660 metrů čtverečních.

Přemýšlím, zda vaše otevřenost, zarputilost a touha prát se za věc souvisí s těžkým osudem vaší rodiny.
Mám tendenci myslet si, že ne, pravda bude možná opačná. Prapradědeček měl v Moskvě velkou textilní manufakturu, byli jsme zámožná rodina, kterou v roce 1917 vyvraždili bolševici. Žádný soud, nic takového, prostě boháči ke zdi a pal! Prababička přežila jen díky tomu, že na ni padla její mrtvá maminka a ukryla ji pod tělem. Možná je ve mně jakýsi pocit ztracených možností, a možná proto se nebojím protestovat, kritizovat, mluvit nahlas. Majitelé zámků kolikrát raději nic neříkají z obavy, aby jim památkáři nezamítli stavební povolení, já ale myslím, že pokud nebudeme bojovat za pravdu a spravedlnost, nic se nezmění.

Co se dělo s vaší prababičkou, když přežila bolševickou popravu?
Chodila po podzimní Moskvě, až se přidala ke kočovnému romskému táboru. Další osudy naší rodiny jsou velmi spletité, já se narodila v Archangelsku na severu Ruska, ještě před rozpadem Sovětského svazu jsem se ocitla v Bělorusku, tam studovala a snila, že budu činná v mezinárodním obchodě, že budu žít kosmopolitně. Lukašenko všechny mé sny zboural. Začaly se zavírat firmy i hranice a já věděla, že musím bojovat. Tak jsem se stala součástí opozičního hnutí.

A následky?
Zlomový bod přišel v roce 1999 po demonstraci za vstup do Evropské unie. Byla jsem zatčena a noc strávila v autobuse, kde mě, dvacetiletou dívku, mlátilo 20 chlapů. Při zatýkání mě muži v civilu tahali do auta a 50 lidí na nedaleké zastávce se otočilo a dělalo, že nic nevidí. To byl šok a já si uvědomila, že Bělorusové mě nepotřebují, že nepotřebují mou oběť, že je jim to jedno. K soudu nás přivezli v policejním autobuse, v němž jsem visela s rukama připoutanýma k hornímu madlu, a malým okénkem viděla maminku, jak stojí od deseti dopoledne do pěti venku, pláče a snaží se mě najít, přičemž já jí nijak nemohla dát vědět, že jsem živá a relativně v pořádku. Pak už jsem věděla, že musím pryč, a díky nadaci Člověk v tísni jsem se ocitla v Česku. A pořád si to užívám.

Co přesně? Svobodu?
Jo! Nezlobte se, já bych Čechům až vynadala, že si neváží toho, co mají. Mít svobodu, to je přece obrovské vítězství! Možná si už nedovedete představit tu šedivou realitu, tu beznaděj, ale já ano. Zato tady jsem paní svého života. Jasně, úředníci jsou protivní, ale nejsou diktátoři. Je tady korupce? Problém s oligarchátem? Divný prezident? Ano, ano, ano. Nicméně máte svobodu, toho by si člověk přece měl vážit!

Nejsem si jistý, zda tohle chtějí někteří Češi slyšet.
Jsem hrozně citlivá na nesvobodu, když se někdo chová, jak já říkám, sovětsky. Hned se začnu bránit, bojovat. Svoboda je zásadní a to ostatní? Milenky, milenci, korupce, exekuce, insolvence, intriky... Právě zámky mě učí, že tohle všechno už tady je mnoho a mnoho století.

Když jsme zpět u zámků, musím se přiznat, že i já se poněkud naježím při představě, že české zámky budou patřit bohatým Rusům.
To je velmi častá reakce. Protože mluvím s ruským přízvukem, lidé hned upadnou do stereotypu, že prodávám Rusům. Ano, také jim, ale jejich podíl výrazně slábne, pracuji pro čínskou, americkou, německou klientelu. Rozumím nenávisti Čechů k Rusům za rok 1968 a za další nespravedlnosti, na druhou stranu vidím, jak Češi oceňují ruskou srdečnost, když se dostanou do osobního kontaktu. A pozor: Putin a Rus není jedno a to samé. Stává se mi, že nějaký Rus zavolá a v jedné větě říká: Nenávidím Putina a chci koupit zámek. Volají mi i starostové českých obcí - jedno, zda z TOP 09, či ČSSD: Nemáte pro náš zámek ruského investora? Já sama ruské zájemce filtruji. Ozvala se třeba příbuzná Putinova blízkého spolupracovníka. Zamítla jsem ji.

Kolik zájemců zamítáte?
Všechny ty, kteří nesplní mé čtyři zásady. Zásada číslo 1: musí jít o příjemného a kultivovaného člověka. Chová-li se špatně, bude se chovat špatně i k zámku. Zásada číslo 2: pokud zájemce váhá mezi zámkem a vilou nebo fabrikou, odmítám ho. Ať si vezme fabriku a zámek snad někdy v budoucnu, až k němu dozraje. Zásada číslo 3: zájemce musí mít peníze. Stará-li se někdo hned zkraje o úvěr a dotace, odmítám ho. Zásada číslo 4: vyžaduji přesnou představu, co se zámkem. Mám třeba nyní klientku, jež koupila fotbalový klub v Německu, který jezdil na soustředění do Itálie či Španělska. A ona: Až budou ve špičce, ať si tam jezdí, ale zatím pojedou někam blíž, třeba na zámek do Česka, kolem kterého postavím čtyři tréninková hřiště. Zámek a fotbal? Proč ne? Líbí se mi to.

Vám se to sice líbí, ale mnoho lidí si spojuje zámek s místem, o které se má starat stát a oni si ho budou v těžkých papučích prohlížet v rámci nedělního výletu.
Často slyším: Jak to můžete prodat? Já se tam jako malá holčička chodila dívat na obrazy, zámky mají patřit všem! To je bolševické myšlení absolutně neodpovídající realitě. Zámky byly vždy luxusní rezidence pro šlechtu a bohaté lidi. Obec například zřídí v zámku regionální muzeum se vstupným 10 korun, a protože platí 70 tisíc měsíčně za elektřinu, přes zimu ho zavře. Co je to za blbost? Není lepší udělat takové muzeum, nebo kroužky pro děti v moderní budově, kde lze mít za mnohem menší náklady otevřeno celoročně? Přijdou mi nelogické argumenty, že zámek koupí zbohatlík, zavře ho pro veřejnost a lidé už ani v zámeckém parku nebudou moci venčit psa. V pořádku, pokud chceme venčit pejsky v zámeckých parcích, plaťme zámeckou daň, jako platíme daň za užívání dálnice.

Kdo by dal tenhle nápad skutečně do hry, koledoval by si bezmála o ukamenování.
Možná by někdo polorozbořené zámky zbořil docela, aby takovou daň nemusel platit. Reálně mi ale vadí přístup památkářů, kteří spíš nařizují a dávají pokuty, místo aby majitele zámků motivovali. Přitom je to jen o přístupu. Dám příklad. Majitel říká: Zbořím tuhle zeď, potřebuji prostor pro koupelnu. A já: Na té zdi jsou malby ze 16. století, a pokud ji zbouráte, bude hodnota zámku milion eur. S restaurovanými malbami se naopak vyhoupne na 10 milionů.

Narazila jste na peníze. Lze tedy určit průměrnou cenu českého zámku?Nevím proč, ale oblíbenou cenou zámku je mezi prodejci 40 milionů korun. To není správné, prodejce i kupec by měli uvažovat střízlivě. Zámky před rekonstrukcí zpravidla nedoporučuji kupovat za cenu nad 18 milionů korun, přičemž průměrná cena rekonstrukce bývá dalších 60 milionů. Záleží pak na majiteli, zda chce návratnost investice a jak si tuto návratnost představuje. Nechápu například, proč tady ještě nikdo nekoupil zámek a neudělal z něj místo na únikové hry se strašidly a tajemstvím. V takovém případě by nemusela proběhnout ani příliš nákladná rekonstrukce, jistá zchátralost by naopak byla pro hru vhodná. O tomhle projektu pořád mluvím, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by do něj šel.

Vy máte opravdu zámků plnou hlavu.
Ihned po příchodu z Běloruska jsem se ocitla na škole v Poděbradech, kde se vyučovalo na zámku. Byla jsem naprosto okouzlena.

Zámky na vás tedy útočily od začátku.
Navíc jsem zjistila, že na poděbradském zámku studovali Miloš Forman a Václav Havel. Vyrazilo mi to dech! Pro mě nebyla Česká republika zemí piva a Václava Havla, on byl slunce, bůh! Snila jsem v Bělorusku, že i u nás by se mohla povést sametová revoluce, a najednou jsem byla v místech, kde kdysi pobýval i Havel. Nechodila jsem v té době do klubů, do hospod ani na diskotéky, pořád jsem se učila. Říkala jsem si: Musím být nejlepší, musím si to zasloužit, nesmím Havla zklamat!

Viděla jste se s ním někdy?
Ano, na setkání mladé běloruské opozice v Senátu. A on mi řekl něco, co mě hrozně naštvalo.

Naštvalo?
Ptala jsem se ho, co můžeme dělat, aby diktatura v Bělorusku padla. A Václav Havel svým složitým jazykem řekl: Víte, u vás nejspíš diktatura nepadne, ale vy, nehledě na to, co vám teď říkám, musíte každý den usilovat o změnu. Chtěla jsem od něj slyšet povzbuzení ve stylu: „My to zvládli, tak vy to určitě zvládnete také,“ a on řekl tohle! Až asi po deseti letech mi došlo, jak velkou pravdu měl. Že i když je naděje strašně malá, nikdy za ni nesmíte přestat bojovat, jinak se nic nezmění, ani vy ne. Nedělat nic je hřích.