Série znásilnění na pražském Jižním Městě pokračovala po pár dnech dalším smutným příběhem. Muselo dojít k dalšímu znásilnění desetileté školačky? Tomáš Koníček a Pavel Kocábek z Odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra České republiky tvrdí, že nejhorší je anonymita. Tam, kde se ji lidé zbaví, mají napůl vyhráno.
Je Jižní Město jako lokalita pro násilníky přitažlivější než jiná místa? Je to prostě sídliště. A jako takové má všechna negativa sídlišť. Hlavně anonymitu. Lidé se tu neznají v domě, natož v ulici. V "normálních" čtvrtích tomu tak není. Proto pachatelé dávají sídlištím přednost. V počtu znásilnění vede Ostrava, pak teprve Praha, po ní Ústí nad Labem a Brno.
Anonymita, lhostejnost - to jsou lidské faktory. Nic jiného na vině není?
T. K.: Stavební problémy. Mnozí architekti zapomínají na bezpečnost. Popelnice schovají za keře, ale už si neuvědomují, že odtud už není vidět vstup do domu. Cestu z parkoviště nechají neosvětlenou. V zahraničí už dělá policie běžně například takzvanou certifikaci domů. Policie posuzuje "kriminogenní rizika", to, jak je budova "odolná" vůči zlodějům i násilníkům. Hodnotí se přehlednost, bezpečnostní prvky. Na všechno jsou normy, které stavbaři musí respektovat. U nás nic takového neexistuje.
A dodatečné stavební úpravy nefungují?
P. K.: Účinné jsou hlavně kamerové systémy. Například v Brně instalovali dobré osvětlení a kamery asi za 600 tisíc na parkoviště, kde se neustále ztrácela a vykrádala auta. Více než půl milionu se zaplatilo z rozpočtu na prevenci, 60 tisíc zaplatilo město. Do tohoto programu, pro který bylo vyčleněno ze státního rozpočtu 100 milionů korun, se zapojilo 68 měst. Když vás nudí detektivka v televizi, můžete se klidně podívat na "přímý přenos" ze života na kabelové televizi, protože ta vysílá signál z parkoviště neustále. Kdyby se třeba dohodli lidé z družstevních domů, mohou si kamery nechat nainstalovat alespoň v domě a v jeho okolí, náklady pak budou výrazně nižší.
Nejde tak v domech o porušení soukromí?
T. K.: Samozřejmě že se může objevit deset právníků, kteří při obhajování pachatele u soudu budou tvrdit, že jde o zásah do soukromí, ale lidé by tuto záležitost měli přece vnímat jako ochranu většiny před menšinou, tedy k čemu takové zařízení bude sloužit. V zahraničí se kamery používají naprosto běžně. U nás jsme si zatím zvykli jen na průmyslové televize v obchodech. Tady už nikoho nezarážejí. Když bude objekt jasně označen a nájemníci s tím budou souhlasit, tak proč by nemohla být kamera klidně i ve výtahu?
A co mají udělat obyvatelé sídliště předtím, než se kamerové systémy stanou běžnou záležitostí?
T. K.: Začít můžeme třeba tím, čemu říkáme "všímavé sousedství". Ne sledovat, kdo má nové auto nebo s kým odjela sousedka, ale co se děje. Tady by mohli pomoci lidé, kteří jsou doma celý den, maminky na mateřské nebo penzisté. Měli by mít hned vedle telefonu číslo na linku první pomoci, na městskou policii i na místní oddělení. Důležité je i uzamykání domu. Když má pachatel volbu, jde tam, kde to pro něj bude snadnější. Když v Mostě před několika lety vyměnila bytová správa obyčejné zámky za lepší, klesla kriminalita v těchto domech o čtyřicet procent. Pak sice zase opět trochu stoupla, ale nikdy už nedosáhla předchozích vysokých čísel.
Jenže řada domů má otevírání na bzučák. Není to pro nájemníky jednodušší než klíče?
P K.: Jednodušší to je, ale určitě méně účinné, než když si každý musí dojít pro návštěvu pěkně dolů. V každém případě jde však o jakýsi první filtr. Třeba stará babička vpustí do domu řemeslníka, ale než k ní vyjede do třetího patra, může si uvědomit, že nikoho takového nečeká. Pokud jí ovšem zazvoní rovnou u dveří, na rozmýšlení už čas nebývá.
Je Jižní Město jako lokalita pro násilníky přitažlivější než jiná místa? Je to prostě sídliště. A jako takové má všechna negativa sídlišť. Hlavně anonymitu. Lidé se tu neznají v domě, natož v ulici. V "normálních" čtvrtích tomu tak není. Proto pachatelé dávají sídlištím přednost. V počtu znásilnění vede Ostrava, pak teprve Praha, po ní Ústí nad Labem a Brno.
Anonymita, lhostejnost - to jsou lidské faktory. Nic jiného na vině není?
T. K.: Stavební problémy. Mnozí architekti zapomínají na bezpečnost. Popelnice schovají za keře, ale už si neuvědomují, že odtud už není vidět vstup do domu. Cestu z parkoviště nechají neosvětlenou. V zahraničí už dělá policie běžně například takzvanou certifikaci domů. Policie posuzuje "kriminogenní rizika", to, jak je budova "odolná" vůči zlodějům i násilníkům. Hodnotí se přehlednost, bezpečnostní prvky. Na všechno jsou normy, které stavbaři musí respektovat. U nás nic takového neexistuje.
A dodatečné stavební úpravy nefungují?
P. K.: Účinné jsou hlavně kamerové systémy. Například v Brně instalovali dobré osvětlení a kamery asi za 600 tisíc na parkoviště, kde se neustále ztrácela a vykrádala auta. Více než půl milionu se zaplatilo z rozpočtu na prevenci, 60 tisíc zaplatilo město. Do tohoto programu, pro který bylo vyčleněno ze státního rozpočtu 100 milionů korun, se zapojilo 68 měst. Když vás nudí detektivka v televizi, můžete se klidně podívat na "přímý přenos" ze života na kabelové televizi, protože ta vysílá signál z parkoviště neustále. Kdyby se třeba dohodli lidé z družstevních domů, mohou si kamery nechat nainstalovat alespoň v domě a v jeho okolí, náklady pak budou výrazně nižší.
Nejde tak v domech o porušení soukromí?
T. K.: Samozřejmě že se může objevit deset právníků, kteří při obhajování pachatele u soudu budou tvrdit, že jde o zásah do soukromí, ale lidé by tuto záležitost měli přece vnímat jako ochranu většiny před menšinou, tedy k čemu takové zařízení bude sloužit. V zahraničí se kamery používají naprosto běžně. U nás jsme si zatím zvykli jen na průmyslové televize v obchodech. Tady už nikoho nezarážejí. Když bude objekt jasně označen a nájemníci s tím budou souhlasit, tak proč by nemohla být kamera klidně i ve výtahu?
A co mají udělat obyvatelé sídliště předtím, než se kamerové systémy stanou běžnou záležitostí?
T. K.: Začít můžeme třeba tím, čemu říkáme "všímavé sousedství". Ne sledovat, kdo má nové auto nebo s kým odjela sousedka, ale co se děje. Tady by mohli pomoci lidé, kteří jsou doma celý den, maminky na mateřské nebo penzisté. Měli by mít hned vedle telefonu číslo na linku první pomoci, na městskou policii i na místní oddělení. Důležité je i uzamykání domu. Když má pachatel volbu, jde tam, kde to pro něj bude snadnější. Když v Mostě před několika lety vyměnila bytová správa obyčejné zámky za lepší, klesla kriminalita v těchto domech o čtyřicet procent. Pak sice zase opět trochu stoupla, ale nikdy už nedosáhla předchozích vysokých čísel.
Jenže řada domů má otevírání na bzučák. Není to pro nájemníky jednodušší než klíče?
P K.: Jednodušší to je, ale určitě méně účinné, než když si každý musí dojít pro návštěvu pěkně dolů. V každém případě jde však o jakýsi první filtr. Třeba stará babička vpustí do domu řemeslníka, ale než k ní vyjede do třetího patra, může si uvědomit, že nikoho takového nečeká. Pokud jí ovšem zazvoní rovnou u dveří, na rozmýšlení už čas nebývá.
