Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sídliště Vlasta. Vláda sem odsunula z Milovic 3 500 obyvatel

  1:00aktualizováno  1:00
Sídliště Vlasta v pražských Vršovicích je po vojensku unifikované, paneláky mají průchody, které domy propojují v celek. Každý dům má hřiště, sochu, mozaiku. Platil tady tzv. čtyřprocentní zákon. Když se stavělo z veřejných peněz, musela se za čtyři procenta z celkové sumy vytvořit umělecká díla.

Otázka, kde se tu všechno vzalo, se při procházce mezi slavnými paneláky nabízí na každém kroku. Důvod je prozaický: umění ve veřejném prostoru mělo aspoň částečně ukonejšit obyvatele, pro které bylo sídliště Vlasta v 70. letech postaveno.

Je totiž pomníkem sovětské okupace. Když po srpnu 1968 muselo 3 500 obyvatel středočeských Milovic povinně uvolnit své příbytky sovětským vojákům, bylo je nutné někam „odsunout“. Opustili své domovy, „dostali Prahu“, a aby na sovětské druhy jen tak nezapomněli, nese většina ulic nové čtvrti jména po městech bývalého SSSR. Vojenskou čtvrtí se Vršovice nestaly náhodou.

Fotogalerie

Sídliště Vlasta bylo postaveno na místě vozatajských kasáren z konce 19. století, které dnes připomíná už jen velká mozaika v ulici Magnitogorská. Celý panelový komplex navrhla skupina autorů, Zdeněk Edel, Vlastibor Klimeš a Josef Lavička, podle motta veškeré tehdejší architektury: multifunkčnost. Měli vytvořit místo, ve kterém se dá narychlo ubytovat velké množství lidí, které nabídne sportovní i kulturní vyžití i blízké administrativní centrum.

Právě podlouhlá budova radnice šikovně odděluje pět obytných věžáků od hlučné a široké Vršovické, někdejší třídy SNB. I její osud je teď nejistý, Praha 10 chce postavit nové sídlo. Ačkoli od kontroverzního projektu za úctyhodných 775 milionů korun, proti němuž místní sepisovali referenda, letos v červnu ustoupila, strach, že radnice dopadne jako již patnáct let chátrající kulturní dům Eden o pár desítek metrů dál, Vršovické neopouští.

Povinné socrealistické umění přitahuje pozornost dodnes. Třeba dvě bronzové skulptury Vendelína Zdrůbeckého: Akrobatka v Turkmenské ulici a Chlapec s modelem letadla v Tádžické. Obě díla najdeme i v oblíbeném on-line a knižním průvodci po českém normalizačním výtvarném umění ve veřejném prostoru Vetřelci a volavky.

I v těchto dvou sochách totiž geniálně vyniká kombinace realistických a abstraktních motivů, kterým všichni rozumějí, protože raději vůbec nic neznamenají. Umělci 70. a 80. let se tak vyrovnávali s úzkoprsou diktaturou vkusu a politického vlivu výběrové komise Svazu českých výtvarných umělců. Témata se logicky opakovala, a proto podobného mladého aviatika najdeme i ve Vokovicích, další akrobatka stojí na Folimance.

Hotová procesí obdivovatelů se řadí i před skleněnou mozaikou Radomíra Koláře, která zobrazuje zoologickou zahradu. Její fotka často putuje na Instagram, stejně jako snímky zdecimované budovy kulturního domu Eden, stojící mezi sídlištěm a obřím moderním nákupním centrem. Navrhli ji manželé Dalibor a Hana Peškovi v roce 1981.

Eden skrývá kinosál pro 290 osob, restauraci se 105 místy a víceúčelový sál pro 600 lidí. Nic z toho se nevyužívá. Budova je uzamčená, okna má špinavá, okolí nevábné. „Podívej se na to, fakt je to dřevěný,“ chytá za rameno mladý muž svého kamaráda a nadšeně vytahuje mobil s fotoaparátem, aby zvěčnil krásně zachovalé podhledy.

Industriální památka. Továrnu na patentky Koh-i-noor znají všichni, kdo Vršovicemi byť jen projíždějí. V místní závodní jídelně najdete výstavní prostor nové galerie překvapivé velikosti.

Industriální památka. Továrnu na patentky Koh-i-noor znají všichni, kdo Vršovicemi byť jen projíždějí. V místní závodní jídelně najdete výstavní prostor nové galerie překvapivé velikosti.

Jenže se tu dobře žije

Podobně jako u debat o revitalizaci náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech i tady je vidět bezradnost zastupitelů, kteří příliš nechápou, jak se k demografickému i urbanistickému unikátu chovat. Zájem o život v této čtvrti se přitom pořád zvyšuje.

Před pěti lety si bydlení v nejvyšším patře slavných pražských paneláků na Baškirské zařizoval i populární herec Lukáš Hejlík. „Osud ale zamíchal kartami a musel jsem se stěhovat,“ vzpomíná. Ve Vršovicích ale zůstal. Chvíli pracoval pro institut, který spravuje Gröbeho vilu, bydlel dočasně v Dolní Landhausce, pak si našel hezký byt v ulici Na Spojce vedle Bohemky a Čechova náměstí.
Pětatřicetiletý rodák z Loun a dvojnásobný tatínek se kromě herectví věnuje také gastrožurnalistice.

„V okolí Čechova náměstí máme pěkný obchod plný potravin s příběhem Piggies, asijskou restauraci dvou českých nadšenců Edamame a přímo na Moskevské pěknou enotéku (skladiště vín) Barriqáda. V Holandské Café Bludný Holanďan, o něco výš je italská klasika Osteria Da Clara,“ vypočítává. „Ve Finské najdete další obchod se srdečními záležitostmi a vínem Fajnšmekr. A nesmím zapomenout na Café Jen na Kodaňské.“

Pro čerstvé suroviny jezdí Lukáš Hejlík na farmářský trh na Kubánské náměstí. Cítí tady potenciál pro vznik nových podniků, stejně jako v Minské.
„Kočárkujeme zdatně do všech stran, projedeme se vždy kolem pompézního Gočára a pokračujeme až na Vinohrady,“ zmiňuje slavný kostel svatého Václava na Čechově náměstí, jehož autorem je Josef Gočár.

„Jezdíme i dolů kolem nádraží, ke kterému mám vřelý citový vztah jako i k jízdě vlakem vůbec, až do Nuslí, kde zase chodíme ke kamarádům do Mozzarellart. A samozřejmě všude kličkujeme mezi psími exkrementy. Čekám na nějaké občanské sdružení, které zahájí boj proti tomuhle typickému vršovickému excesu. Přejdete na Vinohrady a jako střihem je na ulicích čisto,“ trefuje se do jednoho z nejsilnějších vršovických trendů posledních let. Ne, nejde o pejskaření, ale občanský aktivismus.

Lukáš Hejlík „kočárkuje“. Známý obyvatel Vršovic nyní bere na pravidelné projížďky po okolí svého novorozeného syna Vojtěcha.

Lukáš Hejlík „kočárkuje“. Známý obyvatel Vršovic nyní bere na pravidelné projížďky po okolí svého novorozeného syna Vojtěcha.

Občasné, bavme se

Na ohrožená historická i jinak specifická místa upozorňuje veřejnými akcemi třeba úspěšná organizace Start Vršovice. Vznikla na jaře roku 2010, aby zvelebila tuto městskou čtvrť. Zviditelnila malé náměstí Tržíček nedaleko tramvajové zastávky Ruská nebo jednu z posledních nezastavěných zelených ploch Proluka.

Vršovický pás pod Francouzskou ulicí je ostatně jedním z nejčilejších kulturních pražských center dneška. Jejím srdcem je ulice, kterou světu objevil kavárník a aktivista Ondřej Kobza, Krymská. „Ta ulice neudává kulturu Vršovic, ale možná celé nové Prahy,“ shrnuje sílu svažité ulice Hejlík.

Zcestovalí třicátníci si tu po vzoru západních velkoměst otevírají útulné kavárny, řízné hospody, knihkupectví, kluby, neziskovky, obchody s módou nebo jógová centra. Pravidelně se organizují street festivaly jako Zažít město jinak nebo Korzo Krymská (viz článek Krymská ulice v Praze přitahuje davy. Místní je považují za zpovykance).

I díky tomu se ulice během několika let dostala do světových průvodců českou metropolí. Turisté dneška už netouží spočítat všechny pražské věžičky, ale chtějí zažít autenticitu a kreativitu, kterých se jim ve Vršovicích dostane po hrstech. A kdo ví, třeba bude za chvíli uměním obydlený i starý dobrý Eden.

Galerie v jídelně legendární továrny

Vršovice mladé umění přitahují, nabízejí totiž základnu blízko centra a přijatelné ceny pronájmů. Umělci na oplátku proměňují všemožná místa nejrůznějších velikostí na galerie: jedna velikosti obrazu, druhá rovnou v celé opuštěné budově.

Ta první, miniaturní galerie KIN, snad nejlépe dokumentuje vztah vršovických ke světu. Vezměte něco humoru, přidejte trochu dada, kořeňte uměním, vložte do překvapivé nádoby. Galerie vznikla v jídelně legendární továrny na patentky, knoflíky a zipy, významné industriální památky Koh-i-noor.

V roce 2010 někdo ukradl obraz malíře Karla Lišky Pohled na tovární budovy. To byl moment, kdy se zrodil výstavní prostor o velikosti 231,5 × 134,5 cm. „Zaměstnanci Koh-i-noor na zmizelý obraz nad výdejním okénkem často vzpomínali,“ vypráví autorka projektu Marie Vránová, „napadlo mě obraz nahradit a zaměstnancům tak zpříjemnit prostor, v němž tráví čas na jídlo.“

KIN oslovuje mladé umělce, studenty i tvůrce střední generace, aby sem na dobu dvou měsíců instalovali své dílo. Návštěvníci z ulice si ho mohou prohlédnout během vernisáže, pak už těší místní strávníky.

„Tohle místo jsem objevila náhodnou rešerší dosud fungujících závodních jídelen. Miluju tu atmosféru ztraceného času, možnost obědvat klasiku a dělat u toho společnost důchodcům z okolí nebo trochu neslušně poslouchat lidi z továrny,“ říká foodblogerka Jana Patočková z webu Vývařovna.

Jana je nejen fanynkou místa, ale doporučuje i jednu původní instalaci: „Nepřehlédněte skleněnou vitráž nad schody, která se dá rozsvítit,“ říká, „málokdo o ní tuší.“ Prostorově pravý opak vznikl v Petrohradské ulici číslo 13, od Koh-i-nooru jednu stanici tramvají.

Skupina, která si říká Petrohradská kolektiv, si pronajala nevyužívaný dům o rozloze 2 000 m2 určený k přestavbě či demolici, jeho prostory částečně zrekonstruovala a nabídla umělcům.

V současnosti tu v ateliérech sídlí 58 rezidentů, galerie je hudbou blízké budoucnosti. Autorem projektu Petrohradská 1.2.3. je režisér Daniel Konopáč a fotografka Edita Štrajtová. Projekt je naplánován jen na dva roky, pak se budou muset přestěhovat do další opuštěné budovy.

Autoři: ,


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.