Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vinohrady. Pěkná pražská čtvrť na zdravém návrší, kde zvítězil byznys

  1:00aktualizováno  1:00
Krásné. Rozlehlé. Velkorysé. A možná trochu namyšlené a rozmazlené. Snad proto, že se na ostatní části Prahy dívají tak trochu shora. Co se Prahy týče, zatím jsem lepší místo nenašla.

Skrytá romantika. Zrekonstruovaná grota neboli umělá jeskyně v Havlíčkových sadech. A nad ní jedny z nejkrásnějších vinohradských domů. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Vysoké stropy, zdobené římsy a křik hrdliček. Taky široké ulice, po kterých jsem vezla svůj první dětský kočárek a kudy jsme chodily s mámou do Grébovky.

Do parku plného tajemných míst, ze kterého jsem asi jako pětiletá nepozorovaně odešla, protože mi máma zapomněla vzít barevné křídy, a bez sebemenších potíží došla zpátky domů na Bělehradskou ulici. Mámu z toho tenkrát skoro trefil šlak. Naši do Prahy přijeli studovat, poznali se tady a já se tady už narodila. Holka z Vinohrad. Což zní o něco lépe, než jaká byla skutečnost.

Náš první byt na Bělehradské patřil k těm ošklivým studeným činžákům s nekonečným schodištěm. Bydleli jsme v pátém patře bez výtahu. Společný záchod byl na chodbě a kuchyně se nalézala na druhé straně chodby. Rozhodně žádný luxus.

Dole v domě byly lahůdky, do kterých jsem chodila kupovat polotučné mléko v pytlíku, a když to klaplo, tak i jahody se šlehačkou v plastové vaničce. Bělehradská ulice také nebyla nikdy žádná krasavice. Ale stačilo přeběhnout přes křižovatku, a bylo to tady.

Fotogalerie

Široké ulice, zdobené domy, kočičí hlavy a dlážděné chodníky z bílých a růžových dlažebních kostek.

A stromy. Mohutné platany, lípy a akáty, i zlatý déšť a jasmíny na širokých předzahrádkách, ze kterých v létě dopadal na chodník příjemný stín. Do školky jsem chodila kousek od Grébovky, do ulice Pod Petruskou. Do jednoho z těch velkých pěkných domů obklopených keři, morušemi a tichem.

Základní škola v tehdejší Makarenkově ulici byla přímo velkorysá. Důstojná velká budova, široká schodiště, dlouhé chodby. Po škole jsme prozkoumávali okolí. Třeba tu záhadnou vilu naproti. Stačilo projít tehdy ještě přístupnou bránou, přelézt plot a pak se dohadovat, kdo v tom velkém baráku naproti asi bydlí.

Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že ve vile jménem Osvěta se 14. září 1886 narodil Jan Masaryk. Proto dnes ulice nese jeho jméno. Tenkrát jsme se o něm samozřejmě neučili, ale dnes je na už zamčené bráně pamětní deska s jeho bustou a citátem: Pravda vítězí, ale dá to fušku.

Zajímavý byl i dům v Americké 7. Tenkrát také ještě odemčený. Stačilo otevřít těžké dveře a ocitli jsme se ve vestibulu zdobeném malbami, těžkou kovovou lucernou, a dokonce kobercem. Někdy jsme vystoupali kousek po širokém schodišti se zdobeným zábradlím až k oknu s vitrážemi, a když někde zavrzaly dveře, letěli jsme ven na chodník.

Nedávno jsem šla kolem. Dveře už jsou pečlivě zamčené, ale prosklenou částí vstupních dveří jsou malby pořád vidět. Že se náš byt tam dole na hranici Vinohrad moc nepodobá těm opravdovým vinohradským, mi došlo hned při první návštěvě u spolužaček.

Nešlo o luxusní vybavení, ale o samotný prostor. Opět ta široká schodiště, zdobené vestibuly, štuky a vitráže. A pak vstup do prostorných bytů s velkou předsíní, kterými dopadalo slunce na parketové podlahy.

Největším lákadlem zůstával park Grébovka. Ve vzpomínkách tmavý, zanedbaný park s křivolakými stezkami, kterými se dalo ztrácet našim nebohým učitelkám. A taky nekonečnými širokými keři tisů s červenými jedovatými bobulkami, které tomu všemu dávali šmrnc dobrodružství. Vyslechli jsme spoustu děsivých příběhů o neposlušných dětech, které ty bobulky ochutnaly.

To největší napětí ale dávala parku odvěká atrakce. Nevím, jak je nazývali odborníci, ale my jsme jim říkali úchyláci. Zřejmě si Grébovku oblíbili. Za jednu odpolední návštěvu se daly zahlédnout i tři čtyři kusy. Postávali za stromem s rozepnutýma kalhotama, a když jsme na ně začali pokřikovat, mizeli za stromy jako plachá zvěř.

Do velkého domu nad zničenými vinicemi, Gröbeho vily, jsme chodili do Pionýra a na promítání sovětských filmů. V paměti mi utkvěly rudé hvězdy, kazetový strop a Kostěj Nesmrtelný.

Kulaťáček. Americké náměstí, přezdívané vinohradský kulaťáček. Tiché místo v...

Kulaťáček. Americké náměstí, přezdívané vinohradský kulaťáček. Tiché místo v centru města.

Nesmím zapomenout na skalky. Podivný tajemný útvar, který jako by sem nepatřil. Vstup chránila provizorní síť, opravdu jen symbolicky. „Jedna holčička tam šla, a už se nikdy nevrátila!“ strašili nás dospělí. S kamarádkou jsme tam těsně před pubertou vlezly jen jednou. Statečně tu poseděly asi deset sekund a pak se rychle shodly, že už musíme letět.

Grébovka byla také místem, kam se chodilo v zimě sáňkovat. Poměrně prudkým svahem od dětského hřiště se dalo při troše obratnosti prosvištět až dolů k viničnímu altánu. V té době opuštěné ztrouchnivělé staré barabizně. Ze svahu se jezdilo na všem, nejčastěji ale na igelitech. Trochu se u toho člověk zašpinil od vydřené hlíny, ale jinak paráda!

Jednou jsem dorazila domů o dvě hodiny později v původně žluté kombinéze ze západního Německa s výmluvou, že jsme měli delšího Pionýra, a naši mě seřezali jako psa (tehdy se to ještě smělo).

Tudy jezdí vlaky

Vinohrady jsou velká čtvrť. Co se týče rozdělení mezi pražské obvody, pak je to dokonce rekordmanka. Patří k Praze 1, 2, 3 a její malé části k Praze 10 a 4.
Pro někoho je srdcem Vinohrad náměstí Míru, pro jiného Vinohradská třída a náměstí Jiřího z Poděbrad s farmářskými trhy, restauracemi, kavárnami a pekárnami, pro dalšího honosné domy kolem Riegrových sadů, případně možná stále beznadějně ošklivý Pavlák (kdysi přezdívaný Slinták) a Tylovo náměstí s nesmrtelným hotelem Beránek.

Pro mě je to tahle tichá ukrytá část. Moje stezka vede Londýnskou ulicí, ve které se mimochodem nachází jediná základní škola, kde výuka prvního stupně začíná až od 9.00, pokračuje Záhřebskou do Belgické, kde bývala v devadesátých letech naše oblíbená kavárna Medúza (dnes Róza K.) a dodnes tady funguje tehdy stejně legendární Žlutá pumpa.

A pak zamíří nahoru, na Americké náměstí. Kdysi nijaké, všední, dneska krásně opravené s fontánou uprostřed a lemované restauracemi a bary, včetně oblíbeného Zanzibaru nebo kultovního Blatouchu, který se sem kdysi přestěhoval z Prahy 1.

A odtud pak Americkou a Koperníkovou až do Grébovky, případně si to ještě prodloužit klikatou procházkou přes ulice Na Kleovce do Perucké, do další ukryté vilové čtvrti. Anebo dojít rovnou Koperníkovou do ulice U Havlíčkových sadů, kde stojí jedny z nejkrásnějších vinohradských domů vůbec.

Dodnes jsem se nezbavila zvyku se tady zastavit a přemítat, ve kterém z těch oken a balkonů bych chtěla bydlet, kdybych si mohla vybrat. Kdo ví, třeba na to jednou dojde. Nebývaly vždycky tak krásné. Všechno se tu hodně změnilo po roce 1989, kdy se většina vinohradských ulic postupně opravila a zrekonstruovala.

Většina mých spolužáků se musela odstěhovat a zdejší byty se začaly prodávat za velké peníze. I já jsem se odstěhovala, ale ne daleko. Nejdřív o malý kousek, do Koubkovy ulice, a později o větší kus na křižovatku na Floře.

Přímo na Vinohradskou ulici, kousek od Hradešínské nebo Dykovy, ulic s nádhernými domy a vilami, včetně vily Jana Kotěry nebo Antonína Turka. Na skok od Vinohradské vodárny v Korunní, na kterou se nedá vynadívat. Vysoká věž má sedm podlaží a na posledním, které je překryto terasou, bývala rozhledna, ze které se dalo dohlédnout i vrcholky Krkonoš. Dnes jsou ve věži byty a administrativní prostory.

Nedám dopustit na vinohradská dětská hřiště. To zdejší, u Vinohradské vodárny, s obří trampolínou, nebo to malebné v Riegrových sadech. Je tu plno ráno i večer a za každého počasí. Vinohrady jsem za ty roky prochodila křížem krážem. Jenže jako správný nevděčný vinohradský spratek, jsem se o jejich historii nikdy nezajímala.

Proto teď čekám na architekta a historika architektury Zdeňka Lukeše. Sedím v kavárně La Bohéme Café v Sázavské ulici, jak jinak, na Vinohradech. Opět v prostoru, ve kterém je radost zamíchat si svoje latté.

Zdeněk Lukeš mi hned na úvod vysvětlí, proč je třeba Londýnská ulice tak široká. Vede pod ní vinohradský železniční tunel. Když se stavěl, bylo třeba na povrchu ulice vybudovat větrací šachty. Vida. A já myslela, že to bylo kvůli milovníkům předzahrádek.

Ve vile jménem Osvěta se 14. září 1886 narodil Jan Masaryk.

Ve vile jménem Osvěta se 14. září 1886 narodil Jan Masaryk.

Záchod máme na chodbě

Členitá krajina se původně jevila jako nejvhodnější pro pěstování vinné révy. Už ve středověku se tu nacházely vinice s viničními lisy. Ve 14. století vypadaly Vinohrady jako zelený pás za středověkými hradbami, ale pak to všechno překazila třicetiletá válka, až v 18. století se sem vrátilo zemědělství. Stavěla se tu také letní sídla a letohrádky a zahrady se skleníky.

Chodilo se na procházky do nejslavnější zahrady Josefa Emanuela Canala zvané Kanálka, která se rozkládala od nynější Italské ulice na začátek náměstí Jiřího z Poděbrad. Muselo to být přenádherné místo. Zahrada zelinářská, ovocná, botanická i zoologická, anglický park, květinová zátiší s kašnami a vodotrysky, oranžerie, voliéry s exotickým ptactvem, bludiště, a dokonce i poustevna, vše, co tehdejší skladba zahrady vyžadovala.

Většina byla později rozparcelována a zastavěna, a malé torzo z dřívější slávy zůstalo v dnešních Riegrových sadech. Z druhé strany kvetly sady Wimmerovy. Po jednom z jeho lesíků údajně zůstal název místa a později domu na nároží dnešního náměstí Míru: Valdek (z německého Wald-Ecke, lesní koutek). Za mých mladých let diskotéka, kde se scházeli veksláci.

Za těch romantických dob se ale za hradby Nového Města chodilo do divadelních arén, cirkusů a do místních hostinců. V roce 1867 dostala obec název Královská Vinohradská obec a v roce 1875 se velké území Královských Vinohrad rozdělilo na dvě části, Vinohrady I (od roku 1877 Žižkov) a Vinohrady II. O přídomek Královské přišly Vinohrady v roce 1968. Znělo to asi příliš... nelidově.

„Praha byla ve druhé polovině 19. století bohaté město a potřebovala se rozšířit za hradby, které se zbouraly v 70. letech 19. století,“ pokračuje Zdeněk Lukeš nad čajem. Byla tu příjemná rekreační zóna, ale byznys zvítězil. Ovšem byznys s lidskou tváří.

„Vinohrady to bylo pěkné, zdravé návrší. Žádný průmysl, tmavá údolí a zákoutí. A jako čtvrť byly navrženy velkoryse.“ To bylo za časů, kdy pražské čtvrti ještě navrhovali inženýři, kterým nešlo jen o rychlé peníze. Vinohrady dostaly prostorná náměstí, široké ulice, vynechávaly se bloky domů, aby vznikly parky, ale také školy, národní dům, kostely, vodárna, divadla. A v roce 1888 také takzvaná útulna v ulici Na Smetance neboli první školka.

Penězi se nešetřilo. Domy se stavěly ve stylu historismu, neorenesance či neobaroka. Kolem roku 1900 pak do toho všeho vstoupila půvabně zdobná secese. Mezi významné architekty, kteří se podíleli na tváři Vinohrad, byli například Karel Hartig, Antonín Turek, Otakar Bureš, Josef Pospíšil a mnoho dalších. Domům na hlavních ulicích se říkalo palácové. „Jejich majitelé obývali obvykle první patro. A dispozice jejich bytů připomínala zámecké komnaty.“

Vše se změnilo až s vynálezem výtahu (ten první v Praze vyjel v roce 1888), kdy se honorace rázem stěhovala do nejvyšších pater, kde bylo více světla i výhled. A s příchodem funkcionalismu také rovné střechy s velkými terasami.

Postupně, a velmi rychle, vznikala čtvrť, kam se stěhovali úředníci, podnikatelé, umělci a také žurnalisté. Na přelomu 19. a 20. století byla postavena Vinohradská tržnice, která přežila všechny pokusy o zbourání a stojí tu dodnes.

Posezení v altánu. Viniční altán byl postaven v letech 1871–1888 jako součást...

Posezení v altánu. Viniční altán byl postaven v letech 1871–1888 jako součást letního sídla průmyslníka Moritze Gröbeho.

Vinohradská čtvrť byla navržena velkoryse, ale ne všechny byty vypadaly tak reprezentativně jako samotný dům, dozvídám se dále od Zdeňka Lukeše. Do některých se vstupovalo ze schodiště přímo do obývacího pokoje, často byt tvořila jedna, nanejvýš dvě místnosti, topilo se uhlím, výlevky a toalety bývaly na chodbě společné, koupelna chyběla často úplně a místo do sprchy se chodívalo do městských lázní.

Koupelny a další vymoženosti si postupně v rámci svépomoci budovali majitelé a nájemníci později sami. To, jak zámožný byl původní majitel domu, lze prý snadno rozpoznat podle domovních dekorací.

„Někde se používaly prvky, které se vyráběly sériově. Stačilo si vybrat z katalogu zábradlí nebo štukovou dekoraci. Ale pokud byl majitel domu zámožnější, oslovil třeba významného sochaře nebo malíře, a ten vytvořil originální výzdobu. Pokud se někde prvky opakují, svědčí to o tom, že tam se vybíralo z katalogu...“ Mnoho krásně zdobených domů postihla v době první republiky takzvaná purizace.

„Secese a zdobnost vyšla z módy. Když se opravovaly domy, než aby se pracně opravovala štuková výzdoba, raději se osekala... Dnes se naopak často majitelé snaží původní štukovou dekoraci podle starých plánů obnovit.“ Vinohradským domům příliš neprospěly ani nástavby. Na první pohled to není tak patrné, ale stačí zvednout hlavu a uvidíte spoustu posledních pater, které s architekturou pod nimi nemají nic společného.

Libo-li decinku?

Se Zdeňkem Lukešem „dojdeme“ až k mé milované Grébovce neboli Havlíčkovým sadům. K vile úspěšného průmyslníka Moritze Gröbeho, který si v 60. letech 19. století nechal postavit největší pražskou vilu v tehdy moderním italském renesančním stylu podle návrhů architektů Antonína Barvitia a Vojtěcha Ignáce Ullmanna.

Kolem nechal vybudovat rozsáhlý park, včetně vyhlídkového viničního altánu, hudebního pavilonu a také umělé skalky s fontánou. V roce 1906 představitelé města zahradu odkoupili a zpřístupnili veřejnosti.

Mimochodem před grotou s fontánou a sochou Neptuna (dnes opět krásně opravenou) bývala zahradní restaurace. Ve vile se vystřídala Česká vysoká škola technická, ubytovna mimopražské mládeže, za protektorátu zde sídlila organizace německé mládeže Hitlerjugend.

A za mých mladých let se sem chodilo do Pionýra. Kdysi divoká a tajemná Grébovka se ale změnila k nepoznání, když v letech 2008 - 2013 prošla důkladnou rekonstrukcí. Ve staré barabizně, dnes opět elegantním viničním altánu, je restaurace, kde se degustují vína (můžete tu ochutnat i to místní), stejně krásně je opravená i Kuželna s kavárnou.

I Gröbeho vila je dnes částečně přístupná veřejnosti. Ale z terasy nad vinicemi je pořád ten samý, jeden z nejkrásnějších, výhled na Prahu (mimochodem stejně krásný je z Riegrových sadů nad tzv. Mlíkárnou). A z toho kopce, kde jsem si tenkrát prodřela kombinézu, se sáňkuje pořád!

Autoři:




Nejčtenější

Šperkem obývací zóny je ikonická stojací lampa Arco značky Flos.
V cizím domě o cizích problémech s bývalou modelkou Martinou Šmukovou

Martina stojí už pět let v čele nadace Pink Bubble pomáhající mladým onkologicky nemocným pacientům, kterým říká důvěrně bublinky. Jak se vyvíjí její třetí...  celý článek

Sousedova zídka se značně naklání.
Sousedova zídka se kácí na náš pozemek. Na opravu prý nemá peníze

Bydlíme v řadovce a bojujeme se sousedem a s jeho zídkou, která se nebezpečně naklání na náš pozemek. Soused tvrdí, že na opravu nemá peníze a že jsme špatný...  celý článek

Mírně svažitý pozemek při stavbě domu nebylo nutné nijak zvlášť modelovat.
Dřevo fasády svého domu čistí savem, o šedivou patinu nestojí

Rodina se dvěma dětmi hledala nemovitost v blízkosti Prahy skoro rok. Pak se od známých dozvěděli o příležitosti koupit pozemek v Mnichovicích a stejným...  celý článek

Výjimečnost přináší koncepce a materiálové provedení domu, který stojí ve...
Dvojvila v Kuvajtu má minimalistický interiér a garsonky pro řidiče

Dva bratři a jejich rodiny se rozhodli, že si postaví společný dvojdomek. Dům na předměstí hlavního města Kuvajtu ve čtvrti Al Yarmouk má dvacet koupelen,...  celý článek

Nový vhodný nábytek by si měli lidé pořizovat ještě před odchodem do důchodu.
Co změnit v bytě, aby se v něm dobře cítil padesátník i senior

Slovo senior nezní příliš populárně, ale starším pětašedesáti let se stane většina z nás. I bydlení ve stáří má svá specifika, která se postupem času ještě...  celý článek

Další z rubriky

Šperkem obývací zóny je ikonická stojací lampa Arco značky Flos.
V cizím domě o cizích problémech s bývalou modelkou Martinou Šmukovou

Martina stojí už pět let v čele nadace Pink Bubble pomáhající mladým onkologicky nemocným pacientům, kterým říká důvěrně bublinky. Jak se vyvíjí její třetí...  celý článek

Pohovku pořídila Kateřina za tři sta korun. Ovšem doprava ji stála šest set.
Bydlí ve staré sýpce, která sloužila už jen jako sklad. Je tu šťastná

Tomu, že v opuštěné barokní sýpce straší, se výtvarnice Kateřina Němcová jen pousmála. Třípodlažní stavba ji na první pohled okouzlila. Její rekonstrukcí...  celý článek

Výjimečnost přináší koncepce a materiálové provedení domu, který stojí ve...
Dvojvila v Kuvajtu má minimalistický interiér a garsonky pro řidiče

Dva bratři a jejich rodiny se rozhodli, že si postaví společný dvojdomek. Dům na předměstí hlavního města Kuvajtu ve čtvrti Al Yarmouk má dvacet koupelen,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.