Zimbabwská vesnice Tengenenge představuje svým způsobem unikátní společnost. Když totiž v roce 1965 vyhlásila rhodeská vláda nezávislost na Velké Británii., OSN nový stát neuznala a uvalila na Rhodesii – Zimbabwe hospodářské sankce.
Nesměly se vyvážet žádné zemědělské produkty včetně tabáku. To postihlo i Toma Blomefielda a jeho farmu, dělníci přišli o práci. A tak s nimi začal vytvářet první sochy, aby se uživili.
Aby se socha mohla napustit voskem, musí se nejdříve zahřát
Budoucí sochařská komunita měla štěstí: v blízkosti farmy byl lom s hadcem, kamenem, který se poměrně dobře opracovává. Když se lidé z okolí doslechli o "sochařské vesnici", začali přicházet a zkoušet, co dovedou. "Kámen lámou ručně jako staří Egypťané," tvrdí Ondřej Homolka.
Z dnešní necelé tisícovky obyvatel je asi stovka sochařů, ostatní však pomáhají. Funguje to jednoduše. Ten, kdo je schopen v určitém kusu kamene vidět konkrétní tvary, dá soše hrubou podobu. Další členové rodiny, děti či bratranci, pak pomáhají při jejím dokončování, leštění a napouštění voskem.
Hlava zdobící venkovní expozici Botanické zahrady v Praze
"Když se socha prodá, získá autor z honoráře třetinu, druhou zaplatí za kámen, třetí část putuje komunitě. Díky tomu má třeba Tengenenge tekoucí vodu nebo veřejné osvětlení, což je pro africké vesnice ojedinělé, spoří si na školu, zatím mají jen předškolní zařízení s jednou učitelkou, nejbližší základní škola je devět kilometrů daleko," vysvětluje Ondřej Homolka.
Do Prahy přivezl velkou výstavu soch právě z této oblasti. Vidět je můžete v pražské botanické zahradě do konce ledna.
Josiah Manzi při práci
V počátcích dával Tom Blomefield lidem kámen zdarma. Dnes je Tomovi přes 80 let a žije v Nizozemí. Lom s kamenem prodal jednomu z nejlepších zimbabwských sochařů. Ten ovšem pokračuje v tradici, takže za kámen lidé zaplatí teprve v okamžiku, kdy své dílo prodají.
Tengenenge vzdálené asi 150 kilometrů na sever od hlavního města Harare je patrně největší kamenickou dílnou na světě a největší galerií kamenných soch pod širým nebem.
Africké sochy v českých zahradách
Důvodů, proč přijíždějí galeristé z celého světa právě do Tengenenge a odvážejí kontejnery soch, které pak úspěšně vystavují i prodávají po celém světě, je hned několik.
Průhonický park zdobí Hlava, jejímž autorem je Victor Fire
"Lidé tu jsou velmi manuálně zruční, byli totiž zvyklí pracovat se dřevem nebo hlínou. Mají neobyčejnou představivost. Doslova ´vyloupnou´ sochu z kamene, vidí ji v něm. Jejich nejčastějším motivem bývá rodina. To, že se z Afriky vozí sochy po kontejnerech, má svou logiku. Za jednu bedýnku zaplatíte při přepravě polovinu toho, co za celý kontejner," popisuje Ondřej Homolka.
Dnes už si sochy ze Zimbabwe našly cestu i do českých zahrad nebo interiérů. Skvěle vypadají například sochy ptáků vedle biotopů, ale stejně dobře v zahradách vyniknou postavy či zvířata.
Hadec bývá černý, podle místa původu může převládat nazelenalá či nahnědlá barva
"Sochaři je pečlivě napouštějí speciálním včelím voskem, který si sami vyrábějí. Je určený na dřevo, ale pro tento účel se výborně hodí také. Vosk dodává sochám nádhernou barvu, ale v exteriéru samozřejmě časem zmizí a musí se obnovit, stačí jednou za rok. Je však nutné kámen předem nahřát," popisuje Ondřej Homolka.
Rád spolupracuje s architekty, kteří dokáží navrhnout interiér včetně umístění soch, s nimiž počítají již předem. "Nemůžete je postavit jen tak někam na poličku nebo do niky. Socha, byť malá, představuje trojrozměrnou záležitost a potřebuje, abychom ji mohli obdivovat ze všech stran. Ne ji postavit do rohu, protože hrozí, že sochu porazí děti," říká Ondřej Homolka.
To podle něho platí o všech sochách, nejen těch afrických. Ty, ačkoliv jsou černé, nepůsobí neosobně, naopak z nich vyzařuje životní pohoda, proto také patří zejména do pohodového interiéru. Potřebují však světlo, které prochází interiérem, aby se sochou pracovalo.
Počátky sochařství v Rhodesii
Hlavním impulsem pro rozvoj moderního umění v tehdejší Rhodesii bylo založení národní galerie v hlavním městě Solisbury (dnes Harare) v roce 1957.
Její prvním ředitelem byl jmenován anglický umělec a znalec umění Frank McEwen. Cílem totiž bylo shromažďovat a vystavovat díla západních umělců, o podpoře místního umění se neuvažovalo.
První sochy vytvořené v Tengenenge nebyly vždy dokonalé, postupně se však tvůrci vypracovali k naprosto profesionální úrovni
McEwen však záhy rozpoznal umělecký potenciál Rhodesanů. Začal proto podporovat talentované černošské umělce ve vlastním výtvarném projevu a založil při národní galerii neoficiální výtvarný ateliér.
Nejprve se snažil podporovat tradiční africké techniky, práci se dřevem a slámou a dále učit umělce základům malířství. Zaměření ateliéru se změnilo po setkání McEwena s amatérským sochařem Joramem Marigou. Na setkání Mariga přinesl kamenné sošky, které vytesal z měkkého mastku.
Tengenenge je vlastně jedna obrovská galerie pod širým nebem
McEwen správně odhadl, jak rozsáhlý prostor nabízí práce s kamenem ve spojení se schopnostmi Rhodesanů, a proto zaměřil práci ateliéru na kamenosochařství. Když mu potom Tom Blomefield ukázal první sochy, McEwen byl nadšen a přijal Tengenenge pod svou ochranu. V roce 1966 se poprvé vystavovaly sochy umělců z Tengenenge na každoroční výstavě v národní galerii a v následujících letech se sochy z Tengenenge prosazovaly čím dál více.
Někteří tvůrci si dokáží vyhrát s kombinací matu a lesku
V letech 1968 až 1969 bylo několik desítek soch vystavováno ve Spojených státech (včetně Muzea moderního umění v New Yorku) a Jihoafrické republice.
V roce 1970 se McEwenovi podařilo zorganizovat výstavu soch v Muzeu moderního umění v Paříži a o rok později ji v zopakovat, tentokráte v Rodinově muzeu.
Vítací pták - na soše je vidět, jak časem mizí vosková úprava, když se neobnovuje
Victor Fire, Sbor náčelníků - na výstavě v Botanické zahradě v Praze
Další důležité výstavy se konaly v I.C.A. Gallery v Londýně v roce 1972 a v Muzeu moderního umění v New Yorku rovněž v roce 1972. Po těchto úspěšných výstavách se zimbabwské sochařství pevně zařadilo mezi světové proudy moderního umění.
hadec neboli serpentinitVznikl z magmatických hornin, které čas, vysoké teploty a tlaky v zemské kůře přeměnily do dnešní podoby. Anglické názvy kamene, které se v Zimbabwe používají, nemusí nezbytně korespondovat s mineralogickou terminologií. Black serpentine (černý hadec) je používán nejčastěji, ale nemusí být v duchu názvu jen černý, podle místa původu může převládat nazelenalá či nahnědlá barva. Zpracování černého hadce je relativně snadné (jeho tvrdost se pohybuje mezi čísly 4 až 6 na Mohsově stupni tvrdosti nerostů). Spring stone je temně černý velmi tvrdý hadec, který již vyžaduje velkou zručnost při opracování. Mohou se v něm střídat tvrdé černé a měkčí hnědé vrstvy. |
Davison Chakawa, Milenci
Výstava v Botanické zahradě v PrazeSochy z Tengenenge najdete na prodejní výstavě Moderní zimbabwské sochařství v pražské botanické zahradě, která končí 30. ledna, a to každý den od 9 do 16 hodin ve skleníku Fata Morgana, ale také ve venkovní expozici botanické zahrady (ta je v zimě přístupná zdarma). Občanské sdružení Klub přátel Tengenenge, který funguje v České republice, se snaží získat především prostředky na vybudování základní školy. |
Milenci jsou největší sochou ve venkovní expozici Botanické zahrady v Praze
