V tom bytě je cely můj život

Její hlas má sílu kamenných zdí, v nichž žije. Miluje Malou Stranu a vysoké stropy. Každé ráno cvičí na malém koberečku uprostřed velkého pokoje, po jehož obvodu se šplhají po stěnách stovky, možná tisíce knih. Jana Koubková, nejlepší česká jazzová zpěvačka.

O prvním bytě

Už jako dítě jsem ráda chodila na Malou Stranu. Milovala jsem pohádkovou atmosféru jejích parků, kostelů, hospůdek i starých domů. Byla jsem na vrcholu blaha, když jsme se sem přestěhovali a maminka mi nechala pokoj, takovou úzkou nudli bez ničeho, která byla o patro níž než náš byt čtvrté kategorie. Místo nábytku jsem měla bedýnky od zeleniny polepené časopisy, od té doby se u mě moc nezměnilo ale měla jsem svůj vlastní klíč, mohla jsem si po libosti snít. Nedovedu si představit, že bych musela z Malé Strany a z tohohle bytu odejít pryč, někam na sídliště. Jen kolik se tady u mě potkalo lidí! Například Yo-Yo band, Milan Svoboda, Jirka Stivín, s Luďkem Hulanem jsme si půjčovali hned vedle za rohem filmy na americké ambasádě a promítali je na plátno na zdi. Za den tady prošlo třicet, ale taky padesát lidí.

O prostoru

Mám hrůzu z toho, když se prostor zastaví nábytkem. Už mně spousta lidí radila můj velký pokoj předělit, třeba policemi s knížkami. To neudělám! Mám spoustu věcí, ale jen po obvodu, aby mi zůstal volný prostor. Ten potřebuji. Tak jako když v knížce Roberta van Gulika říká jedna z postav: Prázdnota je důležitější než plnost. Můžete si vybrat nejjemnější hlínu ke zhotovení prázdné nádoby, ale bez příslušné prázdnoty by byla k ničemu. A jakkoliv zdobná okna nebo dveře uděláte, bez odpovídající prázdnoty by se jich nedalo použít. Proto potřebuji i vysoký strop. Když přijdu někam, kde je nízký, mám pocit, že jsem jako pták v kleci. A já jsem pták, který rád lítá. Možná proto mám doma modré stropy. Není to modrá, je to nebe. O věcech nepostradatelných K životu potřebuju muziku a knížky, tak v poměru jedna ku jedné. Vedle mé postele leží spousta skvělejch mužskejch, od Sinatry až po Bukowského. Škoda, že jsou už jen v těch knížkách. Taky mám spoustu věciček. Byty by měly být nafukovací. Rada Andy Warhola, že člověk musí věci neustále vyhazovat, je skvělá, ale já to neumím. V těch věcech je celý můj život. Všude se mi tak třeba hromadí různé dárky. Když je vidím, vzpomínám, kdo mi je dal, jak se při tom tvářil... ty věci jsou živé.

O kutilství

Manuálně šikovná nejsem. Nedávno mi měnili kamna a řekli mi, že si mám zel' zasádrovat. Vzdala jsem to. Když potřebuji třeba smontovat židličku, přijdou kamarádi s různýma šroubováčkama - a je to. Jazzoví muzikanti vydělávají málo, a tak musí umět ledacos.

O dobíjení baterek

Mám svůj ranní rituál. Ráno si zapnu rádio, podívám se ven z okna a 'pokecám si s kytkama. Jsou to živé bytosti. Je jich tady spousta. Ráno je zaliju, pak si zacvičím, dám studenou sprchu a den může začít. Když chci odpočívat, pouštím si potichu Chat Bakera, amerického trumpetistu, který navíc zpívá tak tichounce, jako by hladil po duši. I vaření je relaxace, i když mě příprava baví víc než konečný výsledek. Dotýkat se zeleniny, k tomu poslouchat muziku, dát si sklenku vína - to je relaxace. A taky procházky. Mám své "XL". To je procházka tak na hodinku ostrou chůzí. "XXL", to už jsou tak tři hodinky ostrou chůzí pěkně do kopců. Tam je člověk blíž nebi. A tak jdu na Petřín, na Strahov a pak do Hvězdy a hezky zpátky. Pracuji s dechem a spotřebuji hodně vzduchu.

O tichu

Mám ráda ticho. Ticho mě nabíjí, i ta samota, ale ničeho nesmí být moc. Vážím si klidu. Často se zkouší u mě v bytě, ale nikdy v noci, vždycky jen přes den, když jsou sousedé v práci. V létě nemohu spát ani při otevřeném okně, protože dole rachotí tramvaje, a když mají v klubu v domě pode mnou bubeníka, který to rozpálí, pak se ve spaní vrtím v rytmu, v jakém hraje a ne a ne usnout. No, co naděláte, klub je ve sklepě, kde byly dříve brambory a uhlí, a ačkoliv je dům kamenný, zvuky se nesou i o tři patra výš. Jen si zkuste tady zatlouct hřebík - nezatlučete!