Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

V minimalismu se žít nedá. Mediálně se ale dobře prodává, říká architekt

  1:00aktualizováno  1:00
Navrhování interiérů se plzeňský architekt Václav Šmolík věnuje už od začátku 80. let. Jako jeden z prvních už tehdy pracoval na volné noze. Jeho interiéry i objekty patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze v západních Čechách i za hranicí regionu najít.

Výraz bytu by měl odpovídat duševnímu stavu člověka, říká architekt Václav Šmolík | foto: Daniel Beran, MAFRA

Bydlení za posledních dvacet let nepochybně prošlo změnou. Jak by se dala popsat?
Určitě velká změna oproti šedé éře komunismu je to, že interiér je jednak barevnější, jednak rozmanitější. A neporovnatelné je to právě v té rozmanitosti přístupu. Je dána svobodou myšlení, vějířovitou škálou technologických možností a nových materiálů, které nebyly k dispozici, nebo třeba možnostmi továrního zpracování klasických materiálů.

U laika může tvorba interiérů podle různých časopisů a televizních reality show vyvolat dojem, že se móda posouvá k minimalismu a určité strohosti. Nemáte takový dojem?
To, co vidíme v reality show nebo v časopisech, to je jen viditelná část ledovce. V minimalismu se v podstatě žít nedá. Jsem architekt a mám taky tendenci takto navrhovat. Ale moderní minimalistický interiér je v podstatě zhmotněním faktu, že se navrhuje v počítačích. Při projektování ve 3D se tyhle minimalistické formy snadno vytvoří. Odhaduji, že v takovýchto minimalistických interiérech žije tak pět procent lidí.

Co zbývajících pětadevadesát procent lidí z vašeho odhadu? Bydlí ošklivě?
Ne, jen nebydlí v minimalistickém interiéru. Každý si interiér upravuje podle moderních trendů. Fungují vzory, tedy časopisy, a podobně. Reality show nejsou nic špatného. Je to impulz, aby se člověk rozhodl s bytem něco udělat, aby bydlení odpovídalo jeho naturelu. U interiéru je to snazší než u domu. Do domu investor nedokáže tolik zasáhnout, protože je to složitá věc. Interiér má taky větší obrátku změny než objekty. Ty mění podobu tak jednou za dvě generace, zatímco interiéry několikrát za generaci. Proto se interiér blíží vkusu a módnosti. Je to jako u designu, kterému každý rozumí, jako chlapi autům a ženy šatům. Minimalismus se možná mediálně prodává o to líp, že je v kontrastu k běžnému životu. Ale každý takový interiér skončí tím, že se v něm žije, že se v něm začnou objevovat a hýbat předměty denní potřeby. Knihy, ošacení, jídlo, suvenýry, doplňky. Ty mají svůj život a posunou interiér úplně jinam.

Dá se s tím dopředu počítat při projektování?
Architekti s tím rozhodně počítají. Je dobře, když je interiér co nejjednodušší. Uvedu to na příkladu koupelny. Pro dozdobení nebo zintimnění prostředí, třeba koupelny ve škále bílá-šedá-černá, pak stačí jediný ohnivě červený ručník, a ten interiér je najednou veselý. Chyba právě je, když se žena při vybírání upne na to, že dlaždička musí být krásná. Nakonec bude ta koupelna přeplácaná.

Lidi se asi začali o bydlení a interiér zajímat víc. Myslíte, že v tom hrají časopisy dobrou roli?
Určitě. Ale pořád je toho málo. Média předvedou moderní trendy a jsou to dotažené věci, leckdy až křiklavé, ale divák si může vzít a využít nějaký detail. Je v tom inspirace. Dobré je i to, že ukazují, jak se pracuje s materiály, takže si to lidi můžou udělat i svépomocí. Řekněme, že vnímání interiéru je už na nějaké rozumné úrovni, ale naprosto tristní je vnímání urbanismu.

V jakém smyslu?
Třeba satelity okolo měst. Je to vina společnosti a domnívám se, že i zákonů. Vždyť neškolený člověk smí navrhnout objekt, který se pak realizuje. Inženýr nemá výtvarné vzdělání. Aby se objekt zlevnil, tak se škrtne tvorba domu. Vezme se katalog, což je přehlídka opravdu hnusných výmyslů. Je to škoda. Tady vzniklo nějaké bohatství a to se investovalo to výstavby těchhle sídlišť. Ta však neodpovídají kvalitě doby. Technologická a finanční kvalita předběhla tu duševní. Obecně lidé podlehli jakési vládě rozumu a jejich srdce a duše ztratila cit. Vítězstvím osvícenství rozumu jsou třeba lány jinak krásné řepky.

Už si lidi zvykli využívat služeb bytového architekta, nebo je to stále spíš drahá služba?
Náklady na designéra bytu jsou zhruba pět procent z nákladů na ten interiér. To není tak velká položka, aby se nevyplatilo designéra využít.

Co vlastně může zákazník od bytového architekta čekat? Jak taková domluva vypadá?
Když se mluví konkrétně o bytu, jsou takové tři fáze. Zaprvé: řešíme, jestli lze byt změnit dispozičně, tedy změnit půdorysné uspořádání. A správný trend je, že se v bytě vyskytuje jeden velký prostor, obvykle obývací s kuchyní. Takže rodina žije ve společném prostoru a pak se mohou rozejít do soukromí buď pro odpočinek, nebo pro práci. Ideální je, když má každý svůj pokojík. To je určitě pozitivní změna posledních let.

Co následuje pak?
Druhá fáze je designování bytu takzvaně jemu na míru. Byt má nějaké parametry a je třeba udělat výkresy. Dost často na nich pracuje řemeslník, třeba truhlář. A v téhle fázi do projektu architekt nebo designér vnese určitou barevnost. A třetí fáze je nákup škály vyrobených kusů nábytku a doplňků. Tohle už je hodně na uživateli, na jeho finančních možnostech a vkusu.

A mají lidi tendenci dělat něco úplně špatně?
To, o čem jsem mluvil na příkladu koupelny. Příliš se soustředí na jeden detail, ale nedovedou si dopředu představit, jakou hraje roli a kolik těch detailů se v celku nakonec vyskytne.

Pamatujete na své první bydlení? Předělával jste ho hodně?
Bylo to ve starším rodinném domě, zásadně předělat ho nešlo. Ale právě tam jsme už tehdy propojili kuchyni s obytným prostorem.

Stává se, že interiér podléhá módnosti víc než stavba. Kolik vy jste zažil takových trendů v designování interiérů? Byly doby válečků na stěnách a panelákového tapetování, naše generace měla pak chuť všechno vybílit...
To je hodně těžké pojmenovat. Do revoluce se toho moc nedělo. To byl systém gauč, dvě křesla a naproti tomu obývací stěna ke stropu. Bylo to hodně mohutné do těch malých bytů. A v podstatě nebyla žádná varianta. Potom se možnosti hodně otevřely. Samozřejmě, že děti vždycky trochu popírají generaci svých rodičů, ale u toho bydlení to příliš nešlo. Taky jsme mohli chtít třeba jiná auta, ale prostě nebyla. Interiér dost závisel na tom, kdo v jakém bydlel bytě. V měšťanském domě se mohli rozmáchnout, v paneláku ne. A tam to v podstatě nejde dodnes.

Co řemeslníci? Změnili se k lepšímu?
Je víc možností, víc nabídky a taky víc specialistů. Ale preciznost řemeslníka poznáte až ve chvíli, kdy vám odvede práci. Je to vždycky sázka. Ale to, co je vůbec nejtěžší problém při realizaci interiéru, to je koordinace mezi řemeslníky. Je to naprosto šílené. Jednotlivé profese se navzájem vůbec nerespektují a ten, kdo právě přijde, dokáže zničit předchozí práci. Zajistit koordinaci řemeslníků je pro laika, který si proměnu bytu řídí sám, ten největší oříšek. Vlastně i pro profíka.

Jak se nerespektují, co mohou poničit?
Uvedu příklad. To je pro mě třeba fenomén lišty. Jsou naprosto všude. Je to přechod mezi plochami, jeden povrch dojde k jinému, a protože jsou jiné, je třeba to začistit lištou. Jsou různě profilované, různě barevné, a když máte čtyři takové souběhy, budete mít docela určitě čtyři lišty. Každý řemeslník si přinese jinou. K linu je jiná, k dlaždici, k plovoucí podlaze. Tím se dá zkazit úplně všechno. A naopak, když někde uvidíte, že to hraje, pak víte, že to dělal machr.

Co se s tím dá dělat?
Skoro nic. Jednu firmu na rekonstrukci celého interiéru si nenajímá skoro nikdo. Většinou si člověk najímá jednotlivé řemeslníky. Firmy s komplexní službou sice existují, ale člověka to vyjde asi tak jednou dráž. Je to kategorie pro bohaté lidi.

Jsou typy lidí, kteří v podstatě až obtěžují své partnery neustálými přestavbami v bytě. Je to známka duševní svěžesti, nebo s trochou nadsázky nemoci?
Člověk by byt jednou za čas měl předělat. Říká se, že lidské cykly jsou sedmileté. Za tu dobu by asi měli udělat změnu. Ale nejde o to byt úplně přerubat. Výraz bytu by asi měl odpovídat duševnímu vývoji člověka. Vždyť se i lidské potřeby musí zákonitě měnit.

Některých věcí se člověk ale nerad vzdává.
Já se třeba snažím u větších bytů nebo domů navrhovat sklad. Říkám tomu předmětovna, kam by se vždycky měly nakopnout předměty. Právě proto, aby nežily v té obytné místnosti, kde se v chaosu povalují. Předmět by se měl z té místnosti přinést, použít a zase ho tam nakopnout zpátky. Vřele doporučuji. Jakmile se předmět nepoužije jednou za tři roky, já osobně ho vyhazuji. I když jsem v tom asi až příliš zaujatý, já vyhazuji nebo rozdávám i knihy. Člověk by měl shromažďovat osobní a duchovní zkušenosti, jež třeba vyústí v moudrost. Já bych si dovedl představit byt, který má tři bílé stěny, na které promítám své sny, oživuje je vonící oheň v krbu... A čtvrtá stěna je prosklený výhled do měnící se scenérie krajiny s oblohou.

VIZITKA

* Václav Šmolík se narodil před pětapadesáti lety. Po absolvování architektury na AVU v Praze pracoval na volné noze.
* V devadesátých letech byl deset let společníkem významného plzeňského architektonického studia AVE.
* Nyní pracuje samostatně ve společnosti Šmolík - architekt, s. r. o. Mezi jeho nejvýznamnější ocenění patří Stavba roku České republiky 1999, radnice s věží Úřadu městského obvodu Plzeň 2 (spoluautor V. Ulč), Stavba roku Plzeňského kraje 2007, vila v Plzni na Sylvánu.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.