Nejsmutnější místa na světě. Domy, z kterých navždy zmizeli lidé

  1:00
Tudy to půjde, slyším hlas vedle sebe a podívám se směrem, kterým se nese. Je tam rozbité okýnko. Ne okno, ale okýnko. Takové to koupelnové. Všude kolem jsou střepy. Stojím na střeše bývalých lázní kdesi na Staroboleslavsku. Prolézání opuštěných míst dostal i svůj název: urbex.
Vila v Belgii je jedním z příkladů, kdy pozůstalí dědicové nemají velký zájem o majetek po předcích a opuštěný dům je ponechán osudu.

Vila v Belgii je jedním z příkladů, kdy pozůstalí dědicové nemají velký zájem o majetek po předcích a opuštěný dům je ponechán osudu. | foto: https://www.facebook.com/OpustenaMista

Už dostat se sem mi dalo dost práce. Plazení pod ostnatým drátem, šplhání po zídkách. To všechno co nejméně nápadně, tiše. „Schovejte se!“ zavelí Lucie a já i Matyáš se okamžitě skrčíme. Dole na stezce mezi rozkvetlými sasankami se procházejí nedělní návštěvníci parku.

Nikdo se nedívá naším směrem. Nikoho by jistě nenapadlo, že někoho může napadnout lézt do staré chátrající barabizny. Ale jistota je jistota. Počkáme, až návštěvníci přejdou, a vydáme se k okýnku.

„Podrž mi to.“ Matyáš se protáhne dovnitř jako lasička, zatímco já stojím na střeše a připadám si jako slon na stromě.
„Tak pojď! Dělej!“ pobídne mě Lucie.
Podám jí opatrně foťák a stativ a jdu na to.

„Hele, a jak se dostaneme zpátky?“ napadne mě, když zhodnotím výšku okna nad podlahou koupelny, do které se právě chystáme spustit.
„To teď neřeš. Dostanem se.“ „A kudy?“ Moje otázka se rozplyne v teple dehtové střechy. Protože Lucie i Matyáš jsou už dávno uvnitř. „Oukej.“ Žuch! Jsem dole. Ovane mě chlad a pach staré omítky a zatuchliny. Koupelna. Dlaždičky zůstaly skoro neporušené, dokonce i s obrázky lodiček, které na ně někdo nalepil.

„Jsem nahoře!“ slyším Matyáše z prvního patra, zatímco Lucie míří na obchůzku prostor kolem. Opatrně našlapuju na střepy a úlomky zdí. A taky nedůvěřivě prohlédnu strop. Co když je některý z těch trámů uvolněný? Nebo ten pode mnou?

„Je lepší držet se u zdí,“ upozorní mě Lucie, která vykoukne z jedné z místností. Skoro se jí leknu.
„Pojď se podívat dozadu, to je bomba!“

Stojíme zřejmě v jednom z bývalých hostinských pokojů. Na okně se v jarním vánku pohupuje záclona. Zašlá, špinavá, ale dodává místnosti nádech tajemna. Kdo ji sem asi zavěsil? Jak vypadaly pokoje v době, kdy byly tyhle lázně v provozu?

O kousek dál objevíme skoro neporušenou kuchyňskou linku. Retro skříňky jsou zaprášené, ale barvy pořád prosvítají. A když se zpoza rohu vynoří celá neporušená stěna z luxferů, vydechnu nadšením.
„To je nádhera...“ „Viď.“

Zanech pouze stopy

Pohrávám si s myšlenkou, kam bych si ty prosvítající kusy skla umístila doma. Koupelna, hm...
Ale taky vím, že to je přesně to, co by žádný opravdový urbexer neudělal. Všechno, co tu najdeme, tady také zůstane. „Zanech pouze stopy, odnes jenom fotky.“ Tak zní základní pravidlo urbexerů. I v dalších místnostech najdeme pár pokladů. Konferenční stůl. Světla. Velká fotografie z lázní z dob jejich slávy. V horním rohu rozeznám na fotografii v okně sedící postavu chlapce. Žije ještě?

Zatímco Lucie s Matyášem se po prostorách pohybují se samozřejmostí zkušených, já našlapuju opatrně a je mi trochu úzko. Je těžké ten pocit definovat. Jako by opuštěné prostory dýchaly příběhy, vzpomínkami, osudy, které se tu odehrály.

Proč to všechno skončilo? Kde jsou všichni ti, kteří tu trávili takové jarní dny, jako je ten dnešní? „Pojď, jdem nahoru.“ Horní patra prosvítí slunce a úzkost vytlačí adrenalin a poměrně nekompromisní úder klaustrofobie, když se před námi otevře úzké dřevěné schodiště, které vede do skleněných kupolí.

„Sorry, to asi nedám,“ nahlásím upřímně.
„Hele, mně se tam taky nechce, běž sám,“ podpoří mě Lucie.
„Oukej,“ nezdržuje to Matyáš a zmizí ve výklenku. Co když se někam zřítí - běží mi hlavou a dávám pozor na jakýkoli zvuk, který by vybočoval z normálu.
„Klid. Je zkušenej. A má mobil.“

„Dobrý!“ zahlásí Matyáš po chvíli, když se objeví zpátky ve výklenku. „Hele, jak to tam vypadá,“ ukáže nám fotky kupolí prosvícených sluncem. Vypadají nádherně. Nadechnu se a chvíli si vychutnávám ten pocit, že jsem někde, kde se oficiálně být nesmí. Radost z toho odvážného kousku mi kalí jen vyhlídka na zpáteční cestu.

„Víc tady toho asi není. Jdem.“ A je to tady.
Zpátky k okýnku dole prohopsáme už jako veverky známou cestou. Tady je pokoj, tady luxfery, hop, hop. A jsme u okýnka. Matyáš se nohama opře o vanu a vyhoupne se nahoru. Lucie všechno zopakuje po něm.

„Tak pojď!“ Uvědomím si, že jsem teď v tom opuštěném domě úplně sama. A to mi jako motivace k výkonu bohatě stačí. Prosoukám se s funěním ven na světlo i za cenu pár drobných škrábanců na ruce. Plazení podél ostnatého drátu mi teď už připadá jako malé zpestření finální rovinky. A jsme zpátky. V uších mi ještě chvíli šumí vlny adrenalinu. Mysl je zjitřená. A natěšená. „Teď zkusíme ten hotýlek, jo?“ „Jasný!“

Kvalitní fotografické zachycení atmosféry i ducha místa je příjemným bonusem celé dokumentace. Pohled na Milovice.

Nejradši mám bunkry

„Urbex se tomu říká posledních pár let. Já lezu do opuštěných baráků od svých patnácti. Dostat se někam, kam se nesmí, to je přece sen každého puberťáka, ne?“ ozývá se z telefonu zvučný hlas Martina Barry Bareše. No, jak kterého, říkám si.

„A co vás zajímá nejvíc?“ „Tak starý baráky mě zajímají taky, ale já navíc dělám podzemí a bunkry. Opuštěná důlní díla, vojenské objekty, kryty, místa, ke kterým se musíte často doslova složitě prokopat. Nebaví mě jít jako oslík po vyznačené trase. Pro mě je největší zážitek, když takový objekt najdu sám a vím, že tam přede mnou ještě nikdo nebyl.“

Martin Bareš je jedním z urbexerů, tedy těch lidí, které baví hledat a prolézat opuštěná místa. Na rozdíl od těch „běžných“ si nejradši vyrazí s krumpáčem a lopatou. Hledá opuštěné vojenské prostory, podzemní antény, bunkry. Ty po CGV neboli po sovětské Střední a Severní skupině vojsk a bývalé východoněmecké armádě jsou jeho nejoblíbenější.

Občas narazí na nevybuchlou munici, ale jako bývalý červený baret si s takovými drobnými překážkami na trase dokáže poradit. Největší cenností jsou pro něj osobní záznamy, dopisy staré padesát let, památky po jednotlivých vojácích.

„Dřív vojáci psali po zdech nebo kam se dalo, odkud jsou a kolik jim zbývá do konce vojny. To hledám cíleně. Když se dostanu do objektu, hned koukám na stůl zespoda.“ „A váš největší úlovek?“ „Zatím asi jeden bunkr v severních Čechách, o kterém se říkalo, že se do něj nedá dostat. Já to dokázal.“

Zatímco většina urbexerů „loví“ na svých výpravách fotky, jimiž se pak pochlubí na internetu, pro Martina Bareše je nejcennější samotný zážitek.
„Chci to vidět, zažít, mít pocit, že jsem se někam dostal. A taky si užít ten adrenalin, když se musíte vyhnout očím anebo když vedle slyšíte hlasy sekuriťáků, aniž by tušili, že si tu fotíte. Fotek mám spousty, ale některé jsem nikde nepublikoval. A občas dokonce nechám foťák i doma.“

„A co když najdete něco zajímavého? Odnesete si to?“
„To jsou naprosté výjimky, když vidím, že je takové místo v rozkladu a věci se systematicky rozkrádají. Pak si třeba nějaký předmět odnesu, ale nedám si ho doma na poličku, ale vystavím ho v krytu, kde sídlí moje firma, takže si ho můžou návštěvníci prohlédnout. Znám lidi, kteří hledají opuštěné objekty, aby je vykrádali, ale s těmi nechci mít nic společného.“

Martin Bareš si ze svého koníčka časem udělal i své povolání a zájemce vozí po legálně přístupných opuštěných místech na severu Čech v rámci své Offroadsafari.cz. To je ta firma, která sídlí, jak jinak, v krytu původně ze Druhé světové války.

„Stalo se vám za ty roky něco?“
„Jednou se nad námi utrhl strop v důlním díle. To jsou často složité podzemní systémy čítající mnoho pater, kdy lezete desítky metrů dolů nebo vzhůru a nikdy nevíte, co se může stát. Stihli jsme to o vteřiny.“ „A to vás neodradilo.“ „Kdepak.“

Nemůže to spadnout?

Cestou do další lokace dostávám malé školení. Pro příště by to chtělo místo těch bílých tenisek boty s podrážkou, kterou nepropíchne sklo. Staré kalhoty, a když je hodně prachu a špíny, hodí se mikina s kapucí. A taky rukavice. Na ty si vzpomenu během dne ještě několikrát.

Do obce kousek za Mělníkem dorazíme krátce po poledni. Zdejší opuštěný hotýlek znám dobře. Kousek odsud máme totiž chatu a já jsem mohla od dětství sledovat jeho zlaté časy i pád. Hotel otevřel už v roce 1912 kníže Bedřich Lobkowicz. Jezdili sem Pražané i obyvatelé Mělníka.

V dobách, které pamatuju já, se tu rekreovali zaměstnanci pražské energetiky. Po revoluci byl vrácen majitelům a od té doby rok po roce sleduju jeho pomalý rozklad. Vzpomínám si na dobu, kdy se na malebných balkonech procházeli hosté a kdy se na zdejší malé plážičce ozývalo zvonění k obědu. Vždycky jsem hostům záviděla a představovala si, jak to asi uvnitř hotelu vypadá. Teď se tam konečně podívám.

„Můžeme tudy.“ Tentokrát není nutné se plazit pod ostnatým drátem ani hledat díru v plotě. Drátěný plot z poloviny leží prorostlý trávou. Stačí pár kroků a jsem uvnitř. Zatímco zvenčí hotel vypadal ještě částečně tajemně, uvnitř není téměř nic. Jen nosné zdi, trámy a schodiště.

„Nemůže to spadnout?“ pozoruju Lucii, která se po něm bez váhání vydává.
„To je beton, to je v pohodě.“ To zní jako jedna z posledních vět před smrtí, namítnu. „Tak se drž radši u zdi.“

Nadechnu se, vystoupám do patra a rozhlédnu se po prázdných místnostech. Zůstaly jen stěny. Všechno, co se dalo ukrást, odnést, je pryč. Včetně elektrického vedení. Drátů. Vypínačů. Dokonce i atmosféry a vzpomínek. Přesně takhle dopadne většina opuštěných míst, která jsou na očích nebo o kterých se ví, že jsou přístupná.

A přesně z toho důvodu urbexeři svoje lokace neprozrazují. Zatímco v předchozí budově se představy návštěvníků a života objevovaly samy, tady je těžké vybavit si letní odpoledne na balkonu, který ještě pořád shlíží na hladinu Harasovské tůně. Jedinou poetiku si zachovalo zadní schodiště, které vede přímo do pískovcových skal.

„Jdem. Tady už nic není,“ hlásí Matyáš, když si vyfotí schodiště. A já jen zklamaně přikývnu.
„Tak kam dál?“

Snímky, které urbexeři pořizují, mají vysoký dynamický rozsah a často zachycují fascinující detaily z opuštěných továren nebo rodinných domů. Řada z nich neprozrazuje, odkud fotografie pocházejí.

Najdi si sám

Když se o pár dní později scházím s autorkou stránek Opuštěná místa a také knížky Opuštěná místa v Čechách, cítím se už trochu jako jedna z „party“. Čekám ostřílenou drsňačku, ale přichází nenápadná dlouhovláska, kterou bych tipovala spíš na studentku filozofie. Tenhle dojem ale za chvíli zmizí
(viz článek Opuštěné domy jsou můj únik od starostí, říká první dáma českého urbexu).

Bára Faiglová urbex objevila v době, kdy studovala fotografii a hledala zajímavé prostory. A tak se vypravila na místo, kam dřív vyrážel každý začínající urbexer, do bývalého vojenského prostoru Milovice.

„Chátrající paneláky mě bavily. Prolézali jsme tam celý den. A říkala jsem si, jestli takových prostor není třeba víc. Začala jsem pátrat, objevovala a vydávala se dál a dál. Nejdřív jen za Prahu. A postupně i za hranice.“

Opuštěných míst od roku 2012, kdy se podívala poprvé do Milovic, navštívila desítky, stovky. Fotografie ze svých cest zveřejňuje na stránkách opustenamista. cz a na Facebooku. A některé z nich berou dech.

Najít se dá třeba vila, ve které to vypadá, jako by majitelé jen odjeli na dovolenou, lékařské ordinace s vybavením i záznamy o pacientech, zámky, kostely s původními varhanami a lavicemi, hotely, které na fotkách vypadají, jako by si hosté právě odešli jen zakouřit na terasu. Nechali tu nábytek, osobní věci, knihy, oblečení, fotky, obrazy, korespondenci a třeba i neotevřené lahve vína.

Ke každému opuštěnému místu se Bára snaží dohledat i jeho příběh. V německé vile Doktora K. například žil mladý lékař a jeho hospodyně, kterou si později vzal. Měli syna, který se stal také lékařem. Pokračování příběhu má pak vícero variant.

Jedna mluví o autonehodě, při níž zemřela celá rodina. Další tvrdí, že se dr. K. a jeho žena dožili vysokého věku, přičemž manželka dožívala v domově důchodců a o vilu se už neměla sílu starat. Proč ale dodnes vilu nikdo nekoupil a dál chátrá? Říká se, že je vila prokletá a že tu lidé z okolí vídají doktora, jak chodí v noci po místnostech. Ale podle všeho to budou spíš zloději a vandalové, kteří kdysi honosnou vilu postupně ničí a rozkrádají.

„Jak takové místo najdete?“ „Občas se to povede na první dobrou, někdy to trvá třeba půl roku.“ „A podle čeho hledáte?“ „Třeba podle drobných indicií. Jednou jsem na nějakých stránkách našla opuštěný hotel. A dopátrala se, že tam čepovali jednu netradiční značku piva. Našla jsem si, kde v okolí bylo tohle pivo čepované, a tak jsem se pak postupně dopátrala toho hotelu.“
„A není jednodušší se prostě zeptat urbexerů, kteří už ten hotel navštívili?“
„Známe se, ale neříkáme si úplně všechno. Je to asi nějaká otázka cti neptat se na to, kde to místo je, a najít si ho sám.“

„Takže vám kolega řekne: Našel jsem hezkej kostel, ale neřeknu ti, kde je.“ „Ano. Ale můžu tě tam vzít.“ „To nechápu. Tím vám přece ukáže, kde je.“
„Upřímně jsem tyhle vztahy nikdy úplně nepochopila, ale sama mám partu lidí, kterým lokaci dám. Vím, že jim můžu věřit. Je důležité zacházet s takovou informací s rozumem.“

Přestože patří k dobrému urbexerskému bontonu neprozrazovat lokaci, většina z opuštěných míst se přesto rychle změní v ruinu. To vídá Bára Faiglová na vlastní oči, když se na „svoje“ místa vrací.

„Je vidět, jak se věci přesouvají podle toho, jak se komu hodí do snímku, ale taky jak mizí, když se místo prozradí. To bylo přesně vidět na německé doktorské vile Dr. Anny L. Že zmizí cennější věci, to ještě pochopím, ale když jsem se tam nedávno vrátila a viděla, že si někdo odnesl dózy s orgány, tomu už přestávám rozumět.“

To řeším až potom

Dobrodružství, umění, zaznamenávání historie. Ale také nelegální vnikání do objektů. Urbex balancuje na téhle tenké hranici. Skutečný urbexer se musí řídit nepsanými pravidly, aby tuhle tenkou hranici nepřekročil. Chce to zkrátka dobrý charakter.

„Cedule ignorujeme. Zkusí se okna nebo se vyšplhá do vyšších pater, kde jsou třeba okna otevřená. Ale nemůžeme je vymlátit. To už by bylo násilné vniknutí do objektu. Nesmíme nic poškodit. Neudělat nový vstup. Jsme fotografové, ne zloději.“ „Co ostraha?“ ‚Když už na ni narazíme, záleží, jak je hlídač naladěný. Někdo zavolá policii. S někým si dobře popovídáme.“

„Chytli vás?“ „Nesčetněkrát.“ „Maskujete se?“ „Ani ne. Nejdůležitější je asi být rychlý a nenápadný. Hlídači nechodí dovnitř, takže když projdete areálem a dostanete se do budovy, jste za vodou.“ „Čeho se bojíte nejvíc?“ „Kdyby chtěli, abychom smazali fotky. Ale to se zatím nestalo.“ „Úrazy?“ „Občas krev z drobných poranění, ale vážné ne. Jsme opatrní. Sranda to není, chatrné podlahy, padající stropy... Ale žádná fotka není tak cenná, aby kvůli ní člověk riskoval život.“

„Potkáte občas jiné návštěvníky? Bezdomovce...“
„Samozřejmě. Ale respektujeme se. Obě skupiny vědí, že tam nemají co dělat. My odejdeme, oni tam zůstanou.“

Prohlížím si Báru novým pohledem. Nenápadná dlouhovláska je zjevně dobrodružná duše s nemalou dávkou odvahy. „Bojíte se někdy?“ „Svým způsobem to asi strašidelné je. Ale mně se to líbí. Třeba když někam jdeme v noci, má místo úplně jinou atmosféru.“ „Vy tam chodíte v noci?!“ „Občas si uděláme výlet, nebereme ani foťáky a jen si to místo procházíme. Vypadá to najednou úplně jinak.“ „Tak to bych asi nemohla.“ „Ale máte pravdu, někdy si říkám, když lezeme do druhého patra a kolem chodí hlídač, jestli by nebylo třeba lepší sbírat známky, ale nedá mi to.“

„Hm... když lezete dovnitř, víte, kudy se dostanete zpátky?“ „Ne. To řeším až potom.“ „Jo. Tak to souhlasí.“ Po krátké debatě o smyslu urbexu se dobereme možného nejlepšího úlovku, který se může podařit. Možná to byl ten, když Bářini kolegové objevili vstup do opuštěného kostela.

„Zjistili, že je plně vybaven, místo si nafotili, a když vylézali, chytli je policajti. Kostel se zase zabezpečil proti vykradení a oni jsou jediní, kdo má fotky. A klid na duši, že kostel vlastně díky nim nikdo nevykrade.“ „Máte po těch letech nějakou profesní deformaci? Automaticky koukáte po opuštěných stavbách?“
„Já to mám ještě dál. Nedávno jsem byla v Rakousku v hezkém hotelu a říkala si, že si to musím dohledat, až bude jednou třeba opuštěný.“

Urbex se řídí nepsanými pravidly, jako nevytvářet vstupy, neodnášet vybavení,...

Urbexeři si své lokace střeží. Čím více lidí místo navštíví, tím hůře.

Mučení a okultiské

Míříme na poslední místo mojí urbexerské výpravy. Vila Pfaffenhof kousek u Litoměřic. „Honosnou vilu si nechala postavit v 19. století majetná rodina Pfaff. Za druhé světové války tu měl sídlo velitelský štáb SS. Říká se, že ve sklepeních vily mučili vězně, mluví se o tom, že zde svoje rituály prováděli okultisté.“

„To je zajímavý,“ říkám, ale zároveň pozoruju slunce, které se přesunuje rychle k západu. Představa, že se procházím takovým strašidelným místem za šera mě velkým nadšením nenaplňuje. Odbočíme z hlavní silnice a blížíme se k cíli. Mám zvláštní dojem, že se kolem cesty zvedá mlha. „Je to tady divný, co?“ „To víš. Mučení. Okultisti.“ Z hustého porostu se vynoří obrysy majestátní budovy. A také dvě zaparkovaná auta. Všimnu si pár postav, které se procházejí po zbytcích horních pater. Zřejmě ti okultisté.

Nevím, jestli je to tím příběhem, který jsem znala předem, ale atmosféra kolem vily je opravdu zvláštně ponurá. Okolní stromy se svěšenými větvemi ten dojem ještě umocňují. Pokud bych se tu ocitla večer a bez dalších návštěvníků, asi by byl dojem ještě o něco silnější.

Teď to trochu kazí parta puberťáků, kteří s okultismem mají společného jen to, že je kolem nich spousta dýmu. Tenhle ale zřetelně voní jako marjánka. Vnitřek vily je dokonale rozebrán. Opět příliš známé místo na to, aby odolalo nájezdům návštěvníků.

„Pojďte, tady jsou schody do sklepa,“ volá Matyáš. Pohled do úzké šachty do podzemí mě na chvíli odradí, ale nakonec tam slezu. Není těžké si představit, že se tady mohly dít různé nehezké věci. I když dnes tu spíš leží spousta nehezkých věcí.

Do horních pater se lze dostat jen za cenu opičí dráhy. Vylézt po zbytku schodiště, přeručkovat po starém trámu a doufat, že se nezřítí. Matyáš to chvíli zvažuje, ale na první pohled je jasné, že by to stálo maximálně za hezký výhled po okolí. Ze zařízení a vybavení vily zůstala jen kostra.
Cestou domů se přistihnu, že se automaticky dívám po stavbách, které by mohly být opuštěné. Už je to tady.

„Co támhleten statek?“ „To je moc blízko silnice, tam by stejně už nic nebylo,“ odpoví okamžitě Lucie, které myšlenky běží stejným směrem.
A tenhle nový zvyk mi zůstane i potom. Opuštěná místa zanikají, ale také vznikají nová. Je to nekonečné množství, říkala mi Bára. Zatím přemýšlím o jedné opuštěné vile na Smíchově, kolem které jezdím do práce. Všimla jsem si jí až teď. A možná se tam někdy vypravím na průzkum.

Urbex výprava

Urbexeři si své lokace pečlivě střeží. Čím více lidí místo navštíví, tím je větší nebezpečí, že bude zničeno a rozkradeno. Urbex se proto také řídí nepsanými pravidly, jako nevytvářet vstupy, neodnášet vybavení, nezveřejňovat lokace. A proto se pro navštívená místa používají často přezdívky. My jsme s Lucií a Matyášem navštívili místa poměrně známá, která je snadné dohledat. A ve kterých toho právě proto už příliš nezbylo.

Co je to urbex?

Za prvního moderního urbexera se považuje Philibert Aspairt, který se v roce 1793 ztratil v pařížských katakombách, když prováděl průzkum se svíčkou. Do opuštěných objektů lezli lidé vždycky, ale zatímco dřív si to každý zkoušel na vlastní pěst, dnes objevují společně a systematicky. Pro nový fenomén se používá název urbex, což je zkratka slov Urban Exploration, tedy něco jako městský průzkum. Vznikají skupiny, komunity, které dokumentují opuštěná místa a zveřejňují fotky. Mezi nejznámější stránky patří urbex.cz, opustenamista.cz, kafelanka.cz, ohrozenestavby.wz.cz, fabriky.cz a další.

Autoři:
  • Nejčtenější

Zázrak v Mirošovicích. Zámek na spadnutí zachránila až odvážná starostka

18. března 2024

Mirošovice v Ústeckém kraji v současnosti spadají pod obec Hrobčice, ale v minulosti patřily k...

Původní dům si odvezl kamarád. Pak si postavili nejlepší bydlení v životě

14. března 2024

Na svažitém pozemku pod lesem a s výhledem do kraje si manželé postavili dřevostavbu. Nejdřív ale...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

V jednoduchosti je krása, moderní dřevostavba do Beskyd skvěla zapadla

16. března 2024

V malebném prostředí Moravskoslezských Beskyd stojí rodinný dům, který je dokonalým příkladem...

Svou dřevěnou chatu u Sázavy milují, inspiraci našli ve Finsku

12. března 2024

Kamila a Roman se svými syny vždy snili o útočišti, kde by mohli trávit víkendy a uniknout z...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sen o domě s velkou zahradou a výhledem se mu splnil, až když se ho vzdal

13. března 2024

Seriál Vždy jsem chtěl bydlet na kopci, nejlépe s výhledem na hory a zároveň vodu, odkud se ozývá křik...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Útulný interiér v pudrových barvách dokáže doslova pohladit

19. března 2024

Lidé se s oblibou stěhují do okolí větších měst, kde hledají klid, přírodu a také dostatek...

KVÍZ: Znáte bydlení nejslavnějších hvězd? Otestujte se

19. března 2024

I domy mají své osudy, slavné obyvatele či neopakovatelné události, které se v nich odehrály. Znáte...

Ze stěn staré chaty musela nejdřív pomocí písku zmizet akrylová barva

18. března 2024

Chata stará více než sto let rozhodně nebyla na „odpis“, jednu zásadní chybu ovšem měla. Tou bylo...

Zázrak v Mirošovicích. Zámek na spadnutí zachránila až odvážná starostka

18. března 2024

Mirošovice v Ústeckém kraji v současnosti spadají pod obec Hrobčice, ale v minulosti patřily k...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...