Unikátní výroba thonetek je dnes jako exkurze do 19. století

  • 28
Nejprodávanější židle světa se vyrábí stejně jako před 150 lety. Těžce. Přesně podle hesla jejího tvůrce Michaela Thoneta: ohnout, nebo zlomit! Výsledkem dřiny ohýbačů je thonetka č. 14, nadčasová, elegantní židle, která se řadí mezi ikony designu.

V době robotů a počítačem řízených strojů mohou fotografie a záběry z ohýbárny bukových tyčí působit jako oživlé muzeum. Jenže geniální vynález Michaela Thoneta, který se narodil 2. července 1796, tedy přesně před 213 lety, nezastane ani sebelepší stroj.

Ohýbání napařeného masivního dřeva až o 180°, které se svěrkami připevní k formě a ocelové pásnice zabrání jeho prasknutí (při ohybu se napětí přenáší pod ocelový pás, nikoliv do povrchové vrstvy dřeva), zvládnou jen lidské ruce. A pořádně silné, s fortelem, který se vytváří zkušenostmi.

Pásnice brání tomu, aby nešlo napětí do povrchové vrstvy dřeva a tyč nepraskla

"Žádný stroj na tuto práci nikdo ve světě nevymyslel a nevymyslí. Nejde to. Máme moderní vybavení na frekvenční ohýbání, ale ani to ohyb ve ´3D´ nezvládne," vysvětluje Ing. Jan Bartoň, výrobní ředitel firmy TON. Lidské ruce, oči a zkušenost zůstanou prostě nenahraditelné.

"Dřevo reaguje jinak v létě, jinak v zimě, materiál se musí předem pečlivě vytřídit. Podle toho, jaké dřevo je, se upravuje doba napařování v peci, kde je více než 100° Celsia, může to být jedna, ale také čtyři hodiny," dodává vedoucí provozu ohýbárny Alois Ševela.

Právě zkušení ohýbači, kteří získávají praxi řadu měsíců, pak představují záruku, že nedojde k chybě. Fyzicky náročnou práci zvládají ve dvojicích, zatímco před 150 lety pracovali i ve třech. Těžké formy nahradily totiž nové, z lehkých slitin.

"Je to unikátní profese, v Rakousku asi před třemi lety skončil poslední ohýbač," říká Ing. Milan Dostalík, obchodní ředitel společnosti TON (písmeno "h" čeština nevytěsnila, jde o Továrny ohýbaného nábytku, které pokračují v tradici firmy Thonet).

Ohýbárna před více než 100 lety

Přes některé změny se ohýbači při práci pořádně zapotí, výdej energie je enormní. Místo piva, jak by se mohl někdo domnívat, si však dopřávají "doping" iontovými nápoji. Za směnu musí naplnit pět až šest vozíků, na kterých je 40 až 70 kusů ve formách, kde "zrají" 24 hodin. Teprve pak se židle lakují a brousí.

Pověstná thonetka č. 14 (podle značení v katalogu) je v historii nábytkářství pokládána za první židli, která byla navržena pro tovární výrobu. Přesto je dodnes symbolem nadčasového designu.

A to letos slaví úctyhodné narozeniny, začala se totiž vyrábět už v roce 1859. Dosud se jí vyrobilo asi 80 milionů kusů, jen do roku 1930 to bylo kolem 50 milionů.

Práce ohýbačů se za 150 let příliš nezměnila

Nerozbitná židle

Proč je "čtrnáctka" tak důležitá? Řečeno dnešní terminologií: Michael Thonet byl v pravý čas na pravém místě. Přišel s nadčasovým designem za dostupnou cenu, snadno demontovatelným a lehkým na přepravu, k tomu výborně zvládl marketing i logistiku. Ušetřil za dopravu, protože se přestěhoval za dřevem na Moravu, aby neplatil clo, postavil si továrny v Polsku a Rusku.

Firma postupně získávala na svou stranu tehdejší "celebrity", které se na jejích židlích nechávaly malovat, fotografovat, podepisovaly na nich důležité dokumenty. Thonetky se staly důležitými filmovými rekvizitami ve slavných filmech.

Důkaz těchto tvrzení? Thonetka č. 14 má minimální materiálové a montážní nároky, je lehká (kolem 3,5 kg), tvoří ji pouze šest konstrukčních dílů a deset vrutů, takže ji lze dovážet v demontovaném stavu. Proto se také zejména do USA vyvážela v dílech. Do kontejneru o objemu 1 m3 se tak vešlo 36 židlí č.14.

Každá forma prošla určitým vývojem

"Dnes si je však třeba Japonci nechávají vozit pouze smontované, ačkoliv pak platí v kontejnerech zbytečně ´vzduch´, původní ruční práce si však váží natolik, že jim to nevadí. Dokonce pochopili i to, že se musí smířit s malými odchylkami, každá židle je vlastně originál," vysvětluje Milan Dostalík.

Je také téměř nezničitelná. "Dřevo nemá přeřezaná vlákna, proto ji nelze rozbít ani přerazit," vysvětluje Milan Dostalík. Její nezničitelnost zkoušel Michael Thonet i na současné poměry hodně drsným marketingovým způsobem – prý ji během Světové výstavy v Paříži házeli z Eiffelovy věže. V Paříži získala zlatou medaili, možná i za svou odolnost.

Někteří sice tvrdí, že jde o pověst, že ji pouze ve zlosti prohodil oknem kanceláře ven (a nic se jí nestalo), tato zkušenost ho ovšem mohla inspirovat i k jiným hodům. V každém případě miloval thonetku č. 14 Charles Chaplin a dvojice komiků Laurel a Hardy ji jako vrhací zbraň používala s velkým nadšením.

Dvojice ohýbačů musí být dokonale sehraná

Jediný, kdo jí uškodil, byl socialistický obchodník. "Ve snaze získat cenné valuty ji prodával za šest dolarů, takže návrat na reálné ceny byl těžký," popisuje Milan Dostalík. Přitom například originální výplet znamenal 6 až 8 hodin práce, o dřině v ohýbárně nemluvě.

Inspirace pro umělce

A celebrity? Stačí se podívat na obrazy i interiéry takových velikánů, jakými byl Lev Nikolajevič Tolstoj, Toulouse-Lautrec, Picasso, Renoir nebo Salvador Dalí. Všude najdete thonetky. Čtrnáctku, ale také "osmnáctku" z roku 1867, která je mladší kolegyni v patách, o houpacím křesle nemluvě.

"Dnes vyrábíme ´osmnáctku´ ještě častěji než č. 14," tvrdí Milan Dostalík. V nabídce společnosti je dnes 250 modelů ve 40 tisících modifikacích, z toho třetina patří klasickým thonetkám.

Ty obdivovali i obdivují i architekti. Le Corbusier, s nímž firma Thonet spolupracovala, je možná autorem jednoho z nejslavnějších křesel této značky a hlavně ve svých interiérech thonetky důsledně používal (v roce 1925 například v pavilonu L'Esprit Nouveau).

Před č. 14 se skláněl i světový proslulý architekt Adolf Loos, který nesnášel dekorativismus. Také nejmladší generace designérů, třeba Erwan Bouroullec (pracuje hodně pro Vitru), má pro ni jen slova chvály: "Jemná harmonie tvarů, vytvořených průkopnickou metodou ohýbání dřeva, učinila z této židle nadčasovou klasiku."

Paření dřeva

Dokonce lze tvrdit, že právě ohýbané bukové dřevo se stalo inspiraci pro designéry, kteří přišli ve 20. a 30. letech minulého století s nábytkem, jehož kostru tvořily ohýbané kovové trubky.

Právě zmiňovaný Le Corbusier, ale také Marcel Breuer, Miese van der Rohe a další – ti všichni jen rozvíjeli myšlenku Michaela Thoneta. Funkční, jednoduchý a přitom elegantní a zároveň odolný nábytek vyráběný za dostupné ceny.

Michael Thonet
Továrna v Bystřici v roce 1873

Michael Thonet Michael Thonet Továrna v Bystřici v roce 1873 S geniálním nápadem ohýbání dřeva nepřišel Michael Thonet jako první, jen se poučil v historii, to dokázali už staří Egypťané. Rodák z německého Boppardu začínal s ohýbáním vrstveného dřeva. Svazky dýh nejprve povařil v tekutém klihu a poté je ohnul podle předem připravené formy. Vyráběl tak židle, křesla, ale také stolky či čela lůžek. Byl to mnohem rychlejší a také levnější způsob, než jaký používali jeho konkurenti. Ti pracovali s rozřezaným masivním dřevem a vklížením je opět spojovali do žádaných tvarů. Dřevo na loukotě, okna či nábytek však ohýbali koncem 18. a začátkem 19. století i jiní truhláři, takže první Thonetova žádost o patent v Prusku neprošla – pro chybějící "hodnotu inovace". Nakonec zasáhla náhoda. Michael Thonet věděl, že své nápady musí předvést tam, kde o ně může být zájem. A tak se pilně zúčastňoval různých výstav. A právě tady, v roce 1841 v Koblenci, jeho nábytek nadchl knížete Metternicha tak, že ho pozval do Vídně a nabídl mu podporu. Michael váhal, nakonec předvedl svou práci Dolnorakouskému živnostenskému spolku téměř o rok později. Nechtěl však ukázat všechny taje svého nápadu, a tak patent opět nedostal. Tahanice o patent Thoneta připravily o peníze, a tak se nakonec musel nechat zaměstnat on i jeho synové u vídeňského truhláře a výrobce parket Carla Leistnera. Podílel se s ním na zařízení Lichtenštejnského paláce. V roce 1849 si Michael Thonet zakládá vlastní firmu ve Vídni a v jeho katalogu se objevují stále dokonalejší židle. Číslo jedna patří tzv. Schwarzenberské židli (byla určena do Schwarzenbergova paláce), číslo čtyři patřilo návrhu pro velmi módní vídeňskou kavárnu Daum. Touto zakázkou Michael Thonet definitivně nastoupil cestu k živnostenským velkoodběratelům. Demonstrace pevnosti Pak šly úspěchy rychle za sebou. V roce 1851 získal bronzovou medaili na Světové výstavě v Londýně a hlavně o rok později tolik vytoužený patent pro sebe a svých pět synů. Dětí měl sice celkem 14 (některé prameny uvádějí 13), ale dospělého věku se dožilo pouze pět synů. V roce 1853 na ně podnik převedl, ale ponechal si zastoupení za nezletilého nejmladšího Jacoba. Firma Gebrüder Thonet obdržela v roce 1855 konečně "prosté tovární oprávnění", takže se mohla pustit do výroby nábytku, aniž by ji truhlářský cech mohl jakkoli omezovat. Ale ani vídeňští truhláři nezaháleli a napadali oprávněnost patentu. Úspěšný "Nerakušák" jim vadil. Vše vyřešilo rakouské občanství, ale především nejdůležitější krok v Thonetově životě – odchod na Moravu do Koryčan a následně expanze do Bystřice pod Hostýnem. Tady našel vše, co potřeboval – bukové lesy, pracovní sílu i inspiraci. Právě v Koryčanech vznikla židle č. 14, dodnes nepřekonaná ve své jednoduchosti i eleganci. Její výroba pak přešla do Bystřice pod Hostýnem.