„Vila není v dobrém stavu. Moji klienti jsou nespokojeni s tím, jak se český stát a město Brno o tuto památku starají,“ říká jejich právník Marc Richter.
Přestože pro českou veřejnost jsou nejznámější manželé Hammer-Tugendhatovi z Vídně, kteří do Brna občas jezdí, Richter zastupuje všechny tři dědice. Kromě Daniely Hammer-Tugendhatové k nim patří ještě Ernst Tugendhat žijící v Německu a Rut Guggenheim-Tugendhatová žijící ve Švýcarsku.
„Nárok jsme ještě nepodali, chceme nejdřív jednat s městem Brnem,“ dodává Richter.
Vypadá to, že vila Tugendhat, která byla nejen mezníkem moderní architektury, ale také jakousi učebnicí moderních středoevropských dějin, se zase dostane do centra pozornosti. Stejně jako rodina jejího stavebníka. Tak tomu bylo často.
Stavba jako žádná jiná
Původně to měla být jen hodně dobrá moderní stavba, ve které by se hodně dobře žilo. Tak si to představovali novomanželé Tugendhatovi, když na silvestrovském večírku roku 1928 studovali plány budoucí vily.
Nic se nestalo náhodou. Architekta, tehdy ještě mladého a málo známého Němce Miese van der Rohe, si vybrali poté, co se v Berlíně seznámili s jinou jeho stavbou. Unikátní stavební parcelu s výhledem na hrad Špilberk zase získala nevěsta jako věno od svých rodičů, brněnských průmyslníků Löw-Beerů, kterým patřily textilní továrny na Moravě.
Löw-Beerové pocházeli původně z Boskovic a Fritz Tugendhat z území dnešního Polska. Všichni byli židovského původu, ale zdálo se, že to není důležité.
Spletli se.
Možná kdyby věděli, co čeká střední Evropu v následujících letech, tak by své peníze investovali účelněji. Unikátní vila nebyla totiž jen technickým a stavebním zázrakem, byla i „zázrakem“ finančním. Stála pět milionů předválečných korun. Za tu cenu si stavitelé mohli postavit asi deset průměrně velkých bytových nájemních domů...
Přestože kvůli vysoké ceně budou vilu Tugendhat kritizovat mnozí teoretikové umění už v době jejího vzniku, peníze ve skutečnosti umožnily vznik nadčasové stavby. „Ten dům je pořád moderní. Když si člověk uvědomí, že tehdy se ještě auta podobala kočárům a jak se změnil jejich vzhled... Ale ta stavba je pořád ‚in‘. To je přece úžasné,“ říká ředitel Památkového ústavu v Brně Petr Kroupa.
Tvůrce vily Tugendhat dokázal už využít moderních technologií, které přineslo dvacáté století. Vila se štíhlými ocelovými sloupy a okny od stropu až k zemi je dokonalým technickým dílem. „Bůh je v detailu,“ říkal prý architekt, který zde uskutečnil svou představu plynoucího prostoru.
Navrhl okna přes celou stěnu od stropu až do podlahy (zčásti zasouvací do podlahy!) a vytápění pomocí klimatizace (vzduch se speciálně upravoval a vlhčil přes filtry a vápencové kameny). Hala tak opticky přecházela do okolní zahrady. Vytvářela iluzi, že její součástí je i vnější prostor.
Na zakázku byly vyrobeny i součásti vnitřního vybavení, například křesla. V učebnicích architektury je dodnes „židle Brno“. Manželé bydleli ve vile pouhých osm let. Byla to však nejlepší léta jak pro vilu, tak pro její obyvatele.
Konec dobrých časů
S nacistickou okupací zbytku Československa byl zabaven (arizován) i židovský majetek, tedy i vila. Tugendhatovi uprchli nejdříve do Švýcarska, později do Latinské Ameriky, a do vily se nastěhovali němečtí letečtí inženýři, kteří zde projektovali bojová letadla Messerschmitt (vila se jim hodila kvůli velkým oknům). R
odina majitelů vily přišla pochopitelně i o další majetky, takže například továrnu v Brněnci patřící rodině Grety Tugendhatové – Löw-Beerům – arizoval známý (a rozporuplný) Oskar Schindler. Tam soustředil své židovské zajatce, aby je zachránil před smrtí v koncentračním táboře (jak tvrdí jedni), nebo aby mu jen pomohli zvyšovat výrobu (jak tvrdí jiní).
Konec nejhorší války v dějinách vypadal podle toho. Do vily se nastěhovali rumunští vojáci i s koňmi a po travertinovém schodišti je vyváděli na trávník do zahrady. Možná ocenili unikátní spojení vnitřního a vnějšího prostoru, ale spíše ne – okna byla v té době už rozbita výbuchy bomb. Takže zůstalo jediné, které bylo v okamžiku výbuchu zasunuté v podlaze.
Jinak překvapivě vila i toto období přečkala prakticky bez dalšího poškození. Dovnitř se nastěhovalo rehabilitační středisko a baletní škola. Ale pak přišla pohroma. Komunistické Československo chtělo ukázat, že se dokáže postarat i o takové památky, jako je vila Tugendhat, a přes protesty odborníků začalo vilu obnovovat. Samozřejmě po svém.
Možná si tehdejší stavebníci vzpomněli na Miesovo heslo, že „Bůh je v detailu“, ale určitě se jím neřídili. Vilu tedy ozdobily nové bakelitové vypínače (místo skleněných), nové koupelnové baterie, kachlíčky a další standardní výrobky. O vile se dokonce v zahraniční literatuře psalo, že její osud je nejasný.
„Zbytečně se rozbily a vyhodily například všechny radiátory. A také se rozbilo poslední okno, které přečkalo bombardování,“ připomíná architekt Jan Sapák, který se o vilu zajímá. Ale vila se alespoň otevřela veřejnosti. Po komunistickém převratu se opět zapsala do československých dějin.
Klaus a Mečiar
Ještě nikdy nestálo před vilou tolik novinářů, televizních štábů a rozhlasových reportérů. 26. srpna 1992 se ve vile Tugendhat sešli Václav Klaus a Vladimír Mečiar k rozhovoru mezi čtyřma očima. Trval dvě a půl hodiny. Vila Tugendhat byla důstojným místem pro takové jednání, navíc výhodně položeným na polovině cesty mezi Prahou a Bratislavou.
Byla to pochybná výhoda, do budoucna už podobná jednání nebudou. Čtyři měsíce poté přestalo totiž Československo existovat jako společný stát. Definitivně zanikla země, v níž si Tugendhatovi postavili svou pohádkovou vilu.
Ale kolem vily je živo: přijíždějí architekti a odborníci z celého světa, ukazuje se, že vila Tugendhat je prakticky jedinou zachovalou předválečnou stavbou Miese van der Rohe, který před válkou uprchl do USA a další skvělé stavby navrhoval raději tam. V roce 2001 se vila dostává na seznam památek UNESCO a mluví se o její obnově.
Slova, jenom slova
Ale zůstává jen u slov. Plánovanou rekonstrukci totiž provází neuvěřitelné tahanice: město Brno se nejdříve zdráhá uvolnit peníze na potřebnou rekonstrukci, a když je přislíbí, vypadá to, že výběrové řízení na dodavatele stavby není zrovna „dobře“ zorganizováno. Vyhrála ho totiž firma, která s podobnými rekonstrukcemi nemá žádné zkušenosti.
„Účastnili jsme se také řízení a výsledek se nám zdál neuvěřitelný. Pátrali jsme a zjistili velkou řadu závad,“ popisuje Sapák, který se jako člen týmu architektů ucházel o opravu vily. Obrátil se na soud a ten mu nyní dal za pravdu. Vítězná firma prý vůbec neměla být připuštěna do soutěže. A co víc: okolnosti soutěže prošetřuje policie.
Vše je zase na začátku: o opravě vily se zase jenom mluví. Není divu, že dědicům Tugendhatových došla trpělivost a přihlásili se o někdejší majetek. Chtějí sehnat prostřednictvím nadace peníze, vilu opravit a udělat v ní muzeum.
Třeba se jednou opravdu vrátí staré dobré časy.
