"To je mýtus z oblasti pohádek," kroutí hlavou Dagmar Nová, vedoucí oddělení urbanismu a architektů zlínské radnice.
"Když se podíváme na umístění výtahu v rámci půdorysu, nemohl by toho Jan Baťa mnoho vidět, pokud výtah neopustil. Nehledě na to, že kontrolovat lidi pracující u Baťů nebylo zase tak nutné."
Zlínský mrakodrap, 77,5 metrů vysokou budovu číslo 21 v baťovském areálu, postavil architekt Vladimír Karfík. Správní sídlo Baťovy firmy, kterému se lidově říká "jednadvacítka", bylo zkolaudované v prosinci 1939.
Nejde však o první výškovou budovu, kterou se Baťovci rozhodli stavět. Tomáš Baťa začal první mrakodrap budovat už v roce 1930 v Brně. Zlínské "jedenadvacítky" se už nedožil, jeho sen o výškové budově však převzal a uskutečnil bratr Jan.
Už při prvomájovém průvodu roku 1926 totiž lidé ve městě mohli v alegorickém průvodu vidět také něco, co vypadalo jako "ohromná cívka nití, znázorňující budoucí mrakodrap (obchodní dům) Baťův v Brně".
Stavba obchodního domu z pera nového baťovského architekta Karfíka měla mít neuvěřitelných 28 pater, což by z ní učinilo nejvyšší budovu Evropy. Ale i když se v roce 1930 začalo stavět, dům do takové výšky nikdy nedorostl.
"Na brněnské radnici se věci jaksi zauzlily a budově bylo dovoleno dorůst do pouhého sedmého patra," vysvětluje historik z Univerzity Tomáše Bati Zdeněk Pokluda.
Nyní se budova jmenuje Centrum a svému původnímu účelu, tedy obchodnímu domu, i po desítkách let slouží. Ale nikdy už výš než do sedmi pater nedorostla.
Tomáše Baťu mrakodrapy fascinovaly
Pro Baťu byly mrakodrapy symbolem moderní doby, fascinovaly ho už od návštěvy v Americe v roce 1905. Firemní noviny Sdělení se často věnovaly informacím o "svislých městech" nebo "vysokostavbách". Na neúspěch, jaký s mrakodrapem zažil v Brně, nebyl Tomáš Baťa zvyklý.
"Když to nešlo v Brně, stavěl přímo ve Zlíně. V továrním areálu vyrostla mohutná budova skladů a noviny koncem září roku 1930 nadšeně hlásaly, že 'první mrakodrap v závodech dostaven'," podotkl Pokluda.
Realita však byla skromná: budovu vysokou 35 metrů šlo sotva srovnávat s americkými vzory.
Další stavba, desetietážový obchodní dům na náměstí Práce už ale měřítka mrakodrapů "po baťovsku" docela splňovala. Dnešní Prior byl hotový v prosinci roku 1931. O rok později ho doplnil hotel pro 700 hostů nad obchodním domem, který měl 12 etáží. Pohledu na hotovou stavbu se ale Tomáš Baťa už nedožil, byla dokončená až půl roku po jeho smrti.
"Leckde se prý uzavíraly sázky, jestli se v novém hotelu ještě před Vánoci roku 1932 zahájí provoz. I tentokrát vyhráli optimisté, 17. prosince se otevíralo a na večírek ke slavnostnímu zahájení hotelu přišly tři tisíce lidí," popisuje Pokluda.
Hotel se měl jmenovat Parkhotel, ale nakonec se prosadilo pojmenování Společenský dům, které se na budově rozsvítilo den před koncem roku 1932. Dnes budovu známe jako hotel Moskva.
Sen o mrakodrapu převzal Jan Antonín
Sen o pravém mrakodrapu Zlínu nesplnil Tomáš, ale Jan Antonín Baťa, který firmu po Baťově smrti převzal. Psal se rok 1936, podnik se rozrůstal víc a víc a potřeboval velkou administrativní budovu.
Měla ale vypadat úplně jinak, než jak ji známe dnes. "Začalo se uvažovat o třípodlažních, vzájemně propojených objektech, když v roce 1936 překročil počet úředníků číslo dva tisíce," popisuje v knize Proměny baťovské architektury Zlína Pavel Novák.
Tehdy už v podniku působil několik let architekt Vladimír Karfík, který měl úplně jinou, přelomovou představu 77,5 metru vysoké budovy, která se stane dominantou Zlína.
"Protože osobní kontakty mezi odděleními jsou nevyhnutelné, doporučoval jsem postavit sedmnáctiposchoďový mrakodrap, kde jsou kontakty pomocí rychlovýtahů mnohem úspornější než při třech oddělených budovách," píše Karfík ve vlastních pamětech nazvaných Architekt si spomína.
A tato myšlenka Jana Antonína Baťu nadchla. "Uvažoval i o reklamněpropagační hodnotě výškové budovy. Nechal se přesvědčit, aby budova po technické stránce byla ve špičkovém provedení," přidává Karfík. Na konci května roku 1936 už žádala firma Baťa Okresní úřad ve Zlíně o stavební povolení pro stavbu sedmnáctipodlažní budovy na parcele 1111/6 katastru města Zlína.
"Vzhledem k tomu, že na území Československa neexistovaly předpisy ke stavbě tak vysokých budov, bylo nařízeno místní šetření, při kterém bylo doporučeno vydání stavebního povolení," říká Dagmar Nová, vedoucí oddělení urbanismu a architektů zlínského magistrátu. Povolení měla firma v kapse v půlce září téhož roku a okamžitě se začalo s pracemi, které provedla dceřiná společnost firmy Baťa - Zlínská stavební akciová společnost.
Na dnešní poměry mrakodrap rostl neuvěřitelně rychle. Už v dubnu 1937 se začala stavět železobetonová kostra, která byla hotová v polovině září téhož roku. "Skelet jedné etáže byl postavený za deset dní," upozorňuje Novák.
A jak je to s počtem pater? V některých zdrojích se zmiňuje číslovka 16, jinde 17. Vysvětlení je jednoduché. Šestnáct pater je nadzemních a jedno je ještě v suterénu. Celkem je jich tedy sedmnáct. Ohromná budova vyšla tehdy firmu na 8,8 milionu korun. Ovšem to nezahrnuje vybavení interiérů, protože jednotlivá oddělení si je platila sama.
Sklo z jednadvacítky by zakrylo tři čtvrtiny Václaváku
Materiál k výstavbě mrakodrapu do Zlína přivezlo 3 800 vagonů. Tolik skel, kolik se při výstavbě "jednadvacítky" použilo, by zakrylo tři čtvrtiny Václavského náměstí v Praze. A protože byla celá budova klimatizovaná, okna s ocelovými rámy se nedala otevírat.
Pojízdná pracovna v Baťově mrakodrapu ve Zlíně.
K jejich mytí proto sloužil důmyslný venkovní výtah s pracovní klecí, který byl zavěšený na dráze okolo hlavní římsy budovy. Vozík na lanech se ovládal čtyřmi tlačítky a k budově jej dokonce přitahovaly slabé magnety, aby pracovníkovi usnadňovaly mytí.
Obří kanceláře v každém patře pojaly 200 pracovníků a prostor mezi nimi nedělily žádné pevné příčky. Supermoderní baťovské pracoviště ze 30. let tak v mnohém připomínalo dnešní "open space" kanceláře.
Osmá etáž byla "ředitelská" a interiéry pracoven Jana Antonína Bati, Dominika Čipery, Huga Vavrečky nebo Josefa Hlavničky byly noblesně a nákladně vybavené.
Mrakodrap udivoval technickými vymoženostmi. Notoricky známá je samostatně klimatizovaná pojízdná pracovna ve výtahu, kde bylo i umyvadlo s teplou vodou.
Jan Antonín Baťa si ale pojízdné pracovny ani celé moderní budovy příliš neužil. V březnu 1939 odjel do Ameriky, protože začala válka. Tu budova jako zázrakem přežila nepoškozená. Za komunismu v ní sídlili šéfové Svitu a po revoluci, když začala chátrat, se podařilo sehnat 640 milionů korun na nákladnou rekonstrukci.
Teď v ní sídlí úředníci a vedení Zlínského kraje. Od baťovských dob se změnila jen málo - přibyl vstup ze třídy Tomáše Bati a terasa v 16. patře je částečně zastavěná. Úchvatného výhledu z terasy ale stále využívají tisíce lidí každý rok.
