Přestěhovala jsem z Česka půlku svých věcí do Adany, která leží 600 kilometrů na východ od turistické Antalye. Práci jsem ale nesehnala, má turečtina tehdy nebyla na takové úrovni jako dnes a nepomohla mi ani znalost angličtiny a němčiny.
S tehdejším přítelem jsme žili v bytě 3+1, který vlastnil jeho bratr - podnikatel. Jeho čalounictví sousedilo s naším bytem. Jako správná hospodyňka jsem dny trávila doma, a tak jsem měla kvůli šicím strojům pravidelně postaráno o „hudební“ zážitek.
Jak se také bydlí v Turecku |
Náš byt byl velmi skromný. Měli jsme několik skříní, sedačku, televizi, stůl a židle. Byl ale velmi prostorný a měl dvě klimatizace. Těch není v horkých měsících nikdy dost. V bytě bylo příjemně, pokud zrovna nevypadla elektřina, což se v Turecku stává poměrně často.
V zimě naopak klimatizace nabízela potřebné teplo, neboť většina starších bytů v Turecku nemá ústřední topení. Když klesne venkovní teplota k 10 stupňům Celsia, je teplo z klimatizace darem z nebes.
O víkendech a dnech volna jsem trávila čas ve vesnici u hranic se Sýrií, v provincii Hatay. Tam jsem bez signálu, internetu a tedy bez spojení s domovem zažila obrovské množství trapných i veselých situací.
Naučila jsem se dojit krávy, které obývají spodní část domu. Spala jsem na ploché střeše pod prostěradlem zavěšeným na prádelních šňůrách, probouzel mě zvuk ezánu (volání z mešity) a bzučení much.
Porcovala jsem maso při svátku obětí. Maso se rozděluje na tři části - jedna se dává chudým a potřebným, druhá rodině a třetí se sní doma. Sbírala jsem melouny na polích, připravovala olivový olej a pekla chleba, obsluhovala jsem návštěvy často naprosto neznámé a nečekané, jak je tomu v Turecku zvykem.
Trpěla jsem doma s vědomí, že se sama nemohu ani projít, natož sednout na kolo a vyrazit někam na výlet, protože se to nesluší, a navíc kousek za kopcem již zuřila válka v Sýrii a do Turecka se začali dostávat první uprchlíci. Takže situace nebyla pro procházky příliš příznivá.
V této chudé vesnici jedí lidé maso jednou do měsíce, protože na něj nemají peníze, spí a jedí na zemi, neznají dárky k narozeninám, necestují, neužívají si a polovina starší generace neumí číst a psát.
Naučila jsem se, co to znamená být skromný, vážit si druhých, pomáhat si a především neřešit banality, jimiž jsme neustále obklopeni a které nám jen komplikují život.
V turecké vesnici se žije velmi jednoduše. Ráno musíte vstát, podojit krávy, kozy, připravit snídani pro celou rodinu čítající mnohdy více než deset členů, upéct chleba, vyrobit máslo a mléko, vyprat, uklidit, uvařit, obstarat práce na zahradě, na poli, pohostit příchozí a přitom se stále chovat vlídně a oddaně k rodině a bohu.
Výzva do cizinyZkušenosti s bydlením v cizině pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme. |
Většina obyvatel vesnic je opravdu velmi chudá, domy jsou vybaveny jen tím nejnutnějším. To znamená kuchyňskou linkou, sporákem, několika postelemi, pokud na ně má rodina peníze, jinak spí na matracích a dekách rozložených na zemi nebo na střeše domu. V obývacím pokoji je několik křesel vždy podél zdí, aby na sebe návštěva viděla a obsluhující k ní měla se šálky silného tureckého čaje či kávy jednodušší přístup.
Nedílnou součástí každého domu jsou také kamna, na kterých se vaří a suší prádlo. Zahrada bývá velmi skromně zařízena, ale rozhodně v ní nechybí hliněná pec, v níž se peče domácí chléb a různě okořeněné placky, šňůry na sušení paprik, několik ovocných stromů a záhonky plné zeleniny. Po zahradě pobíhá vždy několik dětí, na schodech sedí stařenky a stařečci sledující dění a okolo panuje naprostý klid a pohoda.
Ačkoliv už v Turecku nežiji, velmi si této země i jejích obyvatel vážím. Je to neuvěřitelně nádherná a obrovská země, kterou bych ráda opět navštívila. Plánuji dlouhé volno s krosnou na zádech a návrat do míst, kde jsem se toho tolik naučila. Byla to pro mě opravdu velká škola. Naučit se žít v úplně jiné kultuře není lehké, ale jsem za tuto životní zkušenost upřímně ráda a rozhodně bych neměnila.