Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bydleni.iDNES.cz

  • Úterý 2. září 2014. Adéla

Ta vila mě zabije, říká dcera majitelů Daniela Hammer-Tugendhatová

  1:00
Když se nedávno vila Tugendhat po rekonstrukci otvírala, sjeli se politici i televizní štáby. Daniela Hammer-Tugendhatová ale vypadala trochu smutně. Mrzí ji, že promeškala okamžik, kdy mohla vilu získat zpátky a teď se děsí, že se tam bude natáčet film podle knihy, kterou celá její rodina nenávidí.

Daniela Hammer-Tugendhatová ve slavné funkcionalistické vile nikdy nežila. 29. února 2012 se zúčastnila jejího otevření po rekonstrukci. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Z pěti sourozenců Tugendhatových jste nejmladší a nejvíc za vilu bojujete. Jak to?
Jsem kunsthistorička a univerzitní profesorka, vilou se dlouhá léta zabývám. Navíc z pěti sourozenců žijeme už jen tři. Já a moje starší sestra jsme se narodily v emigraci a bratr Ernst je filozof, ten nechce mít s vilou vůbec nic společného.

Proč?
Bylo mu osm, když musel dům opustit, bylo to pro něj strašně těžké. Nechci o tom mluvit.

A můžeme mluvit o vaší studii nazvané Dá se bydlet ve vile Tugendhat? Takže, dá se?
Tohle nebyl můj nápad, to počátkem 30. let minulého století vznikla v časopise Form diskuse, jestli se vůbec ve vile Tugendhat dá žít. Bylo to částečně myšlené jako výtka, že ten prostor je tak vznešený, že se v něm ani žít nedá. Jenže moji rodiče se svými dětmi tu žili báječně.

Vstupte do vily Tugendhat

Zrovna jsem si říkala, že pro děti ten prostor moc není.
Podívejte se, moji sourozenci tady lezli po koberci, šplhali na křesla, ale hlavně byli pořád venku. Na terase, v zahradě… Můj otec říkal: "Tady neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení." (směje se)

Jak vaši sourozenci později na vilu vzpomínali?
To je těžké. S nejstarší sestrou Hannou jsem se roku 1990 do vily přijela podívat. Byla už těžce nemocná, měla rakovinu. Byl tu šílený nábytek, původní makasarová stěna byla pryč, sestra vůbec nepoznávala svůj pokoj. Potom chtěla vyjít na terasu, ale tehdejší domovník se na ni rozkřikl: "Co vás to napadá, to se nesmí!"

Co se vlastně stalo s tou vzácnou stěnou?
To je další hrozná historie. Můj otec měl před válkou řidiče, pana Lössla, ze kterého se stal nácek. Byl to zřejmě on, kdo tu stěnu prodal. A víte komu?

Náckům?
Gestapu, které si ji dalo do baru! Ale to jsme nevěděli. Když jsme teď vilu restaurovali, přemýšleli jsme, jak ji nahradit. Nešla udělat replika, je to nesmírně vzácné dřevo. Byla tady sice náhradní stěna, ale vypadala příšerně. Čeští památkáři na ni však nedali dopustit, protože se u ní roku 1992 rozdělilo Československo. Ale pak se zázračně objevila ta původní.

Jak zázračně?
Z toho gestapáckého baru se později stala jídelna brněnské právnické fakulty, kolem té stěny chodily tisíce lidí, ale nikdo ji nepoznal. Byla totiž rozřezaná a sloužila jako obklad. Naštěstí si toho všiml kunsthistorik Miroslav Ambroz.

Interiér zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat v Brně

Vnitřní vybavení bylo navrženo do posledního detailu.

Podařilo se vaší rodině, když utíkala před nacisty, vůbec něco z vily zachránit?
Pár kousků zachránil můj otec. Já mám postel své matky, ve které jsem se ve Venezuele narodila. Když moje matka roku 1938 utekla s dětmi do Švýcarska, otec tu ještě chvíli zůstal a část nábytku odvezl nejdřív do Švýcarska, pak do Venezuely, odtud zase do Švýcarska, pak do Vídně a do Curychu… No a ten nábytek to všechno přežil. Byl to pohádkový materiál a taky práce zlatých rukou brněnských řemeslníků.

Kdo vlastně vilu zničil nejvíc? Nacisté, nebo Sověti, kteří se tu zabydleli na konci války?
Víte, já těm historkám o Rusech, kteří si ve vile ustájili své koně, moc nevěřím. Jak by asi projeli koně přes takhle úzké schodiště? A ani si nemyslím, že by vilu tak poškodili její uživatelé. Je to starý dům, osmdesát let udělá svoje. Kromě toho sem hodně lidí chodilo krást nábytek. Po válce tu bylo rehabilitační centrum pro děti. Teď se o vile natáčí dokument a hodně dětí, které se tu dřív léčily, se do něj přihlásilo a všechny říkaly: "Ta vila nás vyléčila." To mě s mnohým smiřuje. Je to to nejlepší, co se naší vile mohlo stát.

Interiér zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat v Brně

Jako jediná moderní stavba v České republice je vila Tugendhat zapsaná na seznamu UNESCO.

Vy jste na rozdíl od svých sourozenců ve vile nikdy nežila. Nikdy vás nelákalo vrátit se a zabydlet se tu jako vaši rodiče?
Ale to byla úplně jiná doba. Moji rodiče měli šoféra, kuchařku, vychovatelku a dvě služky. Kdežto já... já od rána do večera sedím u počítače, taková vila se ke mně moc nehodí. Ale umím si představit, že bych si sem pozvala přátele, posadila je ke kulatému stolu a pustila hudbu. To jsou všechno krásné představy. Ale v principu náleží dům veřejnosti.

Proč?
Protože je to nejkrásnější a nejvelkolepější dílo moderny. Neznám nic jiného, co má podobný účinek. Ta průzračná krása, jednoduchost, takové materiály se už v dnešní plastové době nevidí. Znám to jen z kostelů, že vás architektura tak zasáhne. Ale neřeším, jestli bych tady chtěla žít.

Kdo přišel s nápadem oslovit slavného architekta Miese van der Rohe?
Moje matka. Od svých rodičů, kteří byli velmi bohatí, dostala pozemek. Bylo jí tehdy sedmadvacet. Zpočátku s manželem zvažovali, že najmou Čecha, protože Brno mělo fantastické architekty, ale moji matku předtím zaujaly v Německu stavby Miese van der Rohe, tak rozhodla: "Měli bychom nejdřív zajet do Berlína a promluvit si s Miesem." Ten jim ukázal své nerealizované a dost revoluční návrhy. Načež ho pozvali do Brna a řekli mu: "Chceme malý dům s pěti pokoji."

Tomuhle kolosu říkáte malý dům?
Ne, ale rodiče takové sídlo opravdu ani v nejmenším neplánovali. Nadchl je Mies van der Rohe a jeho vize. A pak už nebylo cesty zpět.

Interiér zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat v Brně

Pro Brno má vila obrovský význam.

Vila Tugendhat nakonec stála pět milionů korun, za které se dalo tehdy postavit deset činžáků. To už by vaše rodiče vyšel levněji nějaký secesní zámeček.
Mojí matce se secese vůbec nelíbila, otec secesi nenáviděl. Oba milovali jednoduchost, měli v sobě určitou přísnost. Nešlo jim o okázalost ani prestiž, byli to tiší, uzavření lidé. Moje matka byla vlastně jednoduchá žena, která si kupovala nové oblečení, jen když se jí to staré už rozpadalo. Ale zemřela náhle, a já s ní nestihla všechno probrat. Tolikrát jsem si vyčítala: proč ses mámy nezeptala na tohle...

Na co byste se jí chtěla zeptat?
Hlavně bych si přála, aby mohla vidět, jak je vila opravená a jak ji celý svět uznává. Měla by neuvěřitelnou radost.

A váš otec?
Bylo mi jedenáct, když zemřel, a moc si ho nepamatuju. Proto pořád mluvím jen o své matce. Otce jsem neslyšela říct o domě ani větu.

Interiér zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat v Brně
Interiér zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat v Brně

Vilu navrhl v roce 1928 Ludwig Mies van der Rohe, majitelé se dovnitř nastěhovali v prosinci 1930.

Říká se, že vlastní rodiče člověk nikdy nemůže úplně poznat. Jak jste jim porozuměla vy?
Otázka je, zda může člověk úplně porozumět sám sobě. Ale své matce jsem rozuměla hodně. Tolik jsem ji milovala, že jsem se od ní nedokázala odtrhnout. Hodně jsem s ní cestovala, byly jsme si neuvěřitelně blízké. Nakonec jsem zkusila odejít do Vídně a ona pak najednou zemřela.

Co se stalo?
Šla s vánočními dárky a když přecházela ulici, přejelo ji auto. Bylo to 10. prosince roku 1970, bylo jí šedesát sedm let.

Ještě před smrtí vaší matky jste obě navštívily vilu Tugendhat. Jak reagovala?
Vešla do domu bez jakékoliv hořkosti, chtěla pomáhat, zachránit vilu. Dokonce tu měla přednášku v češtině. Po tom všem, co prožila, to bylo obdivuhodné.

Vaši rodiče tu strávili pouhých osm let a pak už jen mohli bezmocně přihlížet tomu, co se s vilou dělo. Jak se s tím po válce vaše matka vyrovnávala?
Myslím, že jí bylo jasné, že ztratila jen dům. Přitom rodiče přišli o nejbližší příbuzné. O otce mé matky, matku mého otce, sestru mého otce s dětmi. Jsou vidět na fotkách, jak si hrají s mými sourozenci na terase. Všichni skončili v plynu. A přitom jsem se nenarodila do židovské rodiny. Moji rodiče byli úplně asimilovaní, propojení s německou kulturou.

Interiér zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat v Brně

Za dobu restaurování se k opravě vily vyjadřovalo asi čtyřicet poradců.

U vás doma se tehdy mluvilo jen německy?
Německy, ale rodiče uměli také dobře česky, mého bratra posílali do českých škol. Obdivovali Masaryka jako výjimečného muže.

O vile Tugendhat vznikl i úspěšný román britského spisovatele Simona Mawera Skleněný pokoj. Co si o něm myslíte?
Pro mě je to další krádež. Nejdřív nám nacisté vzali náš dům a teď nám Mawer vzal i náš příběh. Ten román není o naší rodině, ten je proti naší rodině. Jsem z něj vzteky bez sebe.

Mawer neříká, že ta rodina v románu jste vy. Tvrdí, že je to jeho fantazie.
Jaká fantazie? (zvyšuje hlas) Víte, jak to nakonec dopadne? Všechno se to pomíchá, pro lidi to prostě bude kniha o rodině Tugendhat. Mojí sestře se v Curychu dostaly do ruky české noviny s rozhovorem se Simonem Mawerem. A víte, jaké fotografie u toho byly? Mé sestry a moje! Co to má znamenat? Proč si vymyslel takovou mickeymouseovskou rodinu, kde se vyprávějí neuvěřitelné lži o mém otci? Umíte si představit, že by o vašich rodičích někdo napsal knihu plnou výmyslů? Aniž by kohokoli z rodiny kontaktoval?

Mawer to s vámi nekonzultoval?
Nikdy se nám neozval, nikdy jsem mu nedala svolení.

Aspoň jedno se mu nedá upřít. Že ten román dobře napsal...
Není to nijak dobrá kniha. Jediný důvod, proč se tak proslavil, je, že psal o vile Tugendhat. Pro mě to jsou paraziti, kteří skočí na tenhle dům a vytřískají z něj slávu. Nevidím na tom nic pozitivního. Vy snad ano?

Interiér zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat v Brně

Vstupné pro delší z nabízených okruhů činí 350 korun na osobu.

Když jsem ten román přečetla, tak jsem se sem ihned rozjela.
Ale kdybyste sem přijela jen tak, tak by na vás vila udělala stejný dojem, ne? K čemu to je, psát takové výmysly?

Předpokládám, že asi nebudete nadšená ani z filmu, který podle Mawerova románu plánuje režisér Jan Hřebejk?
Představa, že se to zfilmuje, mě přivádí k šílenství. Já to nechci. Rodina to nechce. Absolutně ne! To jsou okamžiky, kdy mám šílený vztek a cítím se bezmocná. O mé rodině se bude točit film a já s tím nic nenadělám, i když tam jsou takové nesmysly, jako že můj otec měl vztah s prostitutkou ve Vídni. Moji rodiče by se obraceli v hrobě.

A jiné filmy, které se točily ve vile, vám nevadily? Četla jsem, že se tu natáčel i Hannibal Lecter.
Co prosím? (zděšeně) Hannibal Lecter? A to že se tady točilo? Obrací se mi žaludek, každý chce na naší vile vydělávat. Točilo se tu i dost reklam, ale co já s tím můžu dělat? Ten dům mi nepatří.

Nemáte na to vůbec žádný vliv?
Vůbec žádný, jen morální právo. Kdybychom si byli o vilu včas zažádali, tak by dnes patřila nám.

A nelitujete, že jste to neudělali?
Ne. Tedy ano. Zkoušeli jsme to, ale nepodařilo se nám to.

Proč?
Počátkem devadesátých let jsme dlouze zvažovali, že si o vilu zažádáme. Podle tehdejších zákonů bychom ji dostali. Shodli jsme se, že bychom ve vile ani nežili, ani bychom ji neprodali, jen bychom založili nadaci, která by ji spravovala. Ale pak jsme došli k tomu, že bychom na to stejně neměli peníze, energii ani čas. Jenže pak se vila začala rozpadat. Na stěnách byly vlhké fleky, kanalizace byla zničená, schody v dezolátním stavu… Měli jsme pocit, že se město o vilu nestará.

Takže jste se o ni přihlásili, ale už bylo pozdě?
Ano. Měli jsme právníka, bojovali jsme, ale přišel okamžik, kdy jsem si říkala: "Ten dům mě zabije." Že nám dnes nepatří, to mi nevadí, ale vadí mi to, že by se tu měl natáčet film o naší rodině.

Tady rodina Tugendhatů trávila večeře. Stěna z makasarského ebenu v pozadí

Tady rodina Tugendhatů trávila večeře. Stěna z makasarského ebenu v pozadí sloužila dlouhá desetiletí jako obklad v menze právnické fakulty. Loni ji tam podle deníku německého vojáka objevil historik Miroslav Ambroz. Část se povedlo znovu sestavit ve vile.

Je docela zajímavé, že jste se všichni sourozenci shodli, že byste vilu neprodali. Vždyť je to ohromný majetek.
V tom jsme byli všichni zajedno. Radši prodáme svou duši než ten dům. Přitom jsme akademici, můj muž je restaurátor, vyděláváme normální peníze. Vím, že matka by vilu nikdy neprodala.

Jeden artefakt z vily jste však už prodali. Proč?
Tak já vám něco povím. Když sem matka tehdy přijela, řekla, že jediné, co by chtěla zpátky, je socha Wilhelma Lehmbrucka Torzo kráčející ženy. Ale lhali jí do očí, že prý nikdo neví, kde je, že si ji asi odnesl válečný nájemník Willy Messerschmitt. Ale ve skutečnosti byla ve sbírkách Moravské galerie. Když jsme to mnohem později zjistili, napsali jsme ředitelce muzea, co tomu říká. Teprve po osobní intervenci, už od jiné paní ředitelky, jsme po několika měsících dostali zprávu, že se na sochu můžeme přijet podívat. To byla ta poslední kapka. Pořád jen pomáháme, a oni s námi takhle… Tak jsme si o Lehmbrucka zažádali a prodali ho. Svůj podíl jsem celý dala synům. A hned přišly maily, že je to "typische jüdische Sauerei", typické židovské svinstvo. Přitom ta socha byla předtím jen v depozitáři, lidi ani nevěděli, že existuje!

Terasa zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat nabízí krásný výhled na

Terasa zrekonstruované funkcionalistické vily Tugendhat nabízí krásný výhled na Brno.

Tak proto jste na tiskové konferenci k novému otevření vily působila tak nějak melancholicky…
Mám smíšené pocity. Za všechny ty roky se toho navršilo hodně, i když radost samozřejmě převažuje. Jsem šťastná, že se vila opravila a že se na tom podílel můj muž Ivo Hammer. Dva roky nežil ničím jiným, i když to dělal v podstatě zadarmo… Ale měli jsme celou řadu podobných zkušeností jako s Lehmbruckem, víte?

Například?
Například jsme roku 2006 získali čtyři kusy našeho původního nábytku a s Moravskou galerií jsme se dohodli, že se vystaví ve vile a že za ně dostaneme finanční náhradu. Ale tu jsme nedostali, ten nábytek ve vile není, a navíc nám ho stát zakázal vyvézt ven. To je absolutně cynické, takovou situaci si jinde nedovedu představit. Anebo nám brněnské historické muzeum zapřelo matčinu korespondenci s architektem Kalivodou…

Možná to bylo tím, že jste cizinka…
Opravdu byly okamžiky, kdy jsem si myslela, že mě ten dům dorazí, že s ním nechci mít nic společného. Ale pak jsem jednou procházela vilou s mou kamarádkou a ona se ke mně naklonila a říká: "Jestli má cenu za něco bojovat, tak je to tenhle dům." Tak bojuju dál, ale je to hrozně těžké.

Kdo je Daniela Hammer-Tugendhatová

Nejmladší dcera původních majitelů vily Tugendhat se z povedené rekonstrukce

Narodila se 2. srpna 1946 ve venezuelském Caracasu jako nejmladší z pěti dětí Fritze a Grety Tugendhatových. Její rodiče si od německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe nechali navrhnout vilu, která je považována za zásadní dílo funkcionalistické architektury. Žili v ní však pouhých osm let do roku 1938, kdy kvůli svému židovskému původu museli utíkat před nacisty. Daniela do vily poprvé vstoupila se svou matkou roku 1969. Působí jako kunsthistorička, její manžel Ivo Hammer je uznávaný restaurátor, mají spolu dva syny. Žijí ve Vídni.

Autoři:




mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.