Zůstaly mi dluhy, neměl jsem jinou možnost
Nelehká životní situace „zahnala“ do zahradní chatičky pětačtyřicetiletého Miloslava Miklíka. Umřela mu maminka, nastřádaly se mu dluhy. Musel prodat byt a ocitl se bez střechy nad hlavou. Protože pracoval načerno na stavbách, naskákaly mu i dluhy na zdravotním pojištění.
„Měl jsem sto osmdesát tisíc za ten byt po mamince. Mohl jsem si koupit byt někde daleko od Brna, ale to jsem nechtěl. A sehnat byt v Brně za takovou cenu je problém,“ říká. Proto využil nabídky odkoupení malé chaty v zahradní kolonii v Novém Lískovci Pod Myslivnou.
„To víte, já už jsem si zvykl, šest let je šest let, ale už bych chtěl tu chatu vyměnit za byt. Abych se mohl občas osprchovat v teplé vodě,“ popisuje Miklík. „Stačil by mi úplně malý 1+1, ale zatím to pro mě není možné, splácím dluhy pojišťovně, nemám finanční hotovost.“
Teď v zimě není bydlení v nezateplené chatce žádný med – než zatopí, je v ní na zmrznutí. A tak si chatař topí v kamnech dřevem.
„Dělám na stavbách, takže dřevo mi dají ze staveb zadarmo. Uhlí je pro mě moc drahý,“ vysvětluje. Ve své skromně, ale funkčně vybavené chatce žije se svým psíkem Meggie. V chatce má elektřinu, vaří si na plynovém vařiči.
Přes léto funguje v zahrádkové kolonii rozvod vody, v zimě se ale vypíná. A tak muži nezbývá než si nosit vodu v kanystrech až z okraje kolonie. Když se chce vykoupat, musí si ji ohřát na sporáku. Jinak si na život v zahrádkářské kolonii nestěžuje. „Jsou tu dobří lidé,“ říká. „Třeba paní Matějíčková. Nebo soused. Občas pracujem na stavbách, on je zedník,“ dodává.
Ačkoliv žije na zahrádce, rýpání v záhonku jej nenaplňuje – nic nepěstuje, jen občas pokosí trávu. Volný čas tráví luštěním křížovek a poslechem rádia. Ani do blízké hospody jej to netáhne. „To já si raději koupím lahváče a vypiju si ho tady doma. Mám rád svoji pohodu a klídek,“ přiznává Miklík.
Do budoucna si chce určitě najít menší byt. „Nemůžu tady žít věčně. Člověk už je starší, zdraví už není, co bývalo, občas mě berou záda.
A ta zima tady na to není nejlepší,“ přemýšlí pětačtyřicetiletý muž. Už několikrát mohl zahrádku prodat, ale neměl by kam jít. Na chatku má napsané i trvalé bydliště. Ze zákona je to možné, pokud jde o objekt zkolaudovaný jako k individuální rekreaci.
Žijeme si tu jako na zámku
Naopak naprosto dobrovolně odešli na zahradní chatičku v Obřanech důchodci Alfréd a Lenka Titzovi.
A jak říkají, královsky si svůj podzim života užívají. „Jsme tu stranou ruchu města. Kousek to máme do lesa, kam chodíme na vycházky. Jsme tu u vody, rybařím. Loni jsem tu ulovil sedmdesát pstruhů a deset kaprů,“ pochvaluje si Titz.
Jejich chata patří v kolonii k těm lépe vybaveným – mají elektřinu, plyn, bojler na teplou vodu, koupelnu. Jen sprchový kout se ještě dostavuje. „Topíme ve sporáku na dřevo, krásně to vytopí. Jen když byly ty mrazy minus 23 stupňů, tak jsme zatopili v krbu,“ popisuje čilá důchodkyně, když vaří čaj a na stůl chystá cukroví. „Dbáme na bezpečnost, máme tady všechno – hasicí přístroje, vodu,“ naráží Alfréd Titz na úterní požár v kolonii v Brně-Komíně. Uhořel při něm pětaosmdesátiletý muž.
K současnému luxusu se manželé Titzovi museli propracovat. Původně na zahradě stála jen malá chatka se suchým záchodem. „Začal si to tady přestavovat vnuk. A my jsme tu bydleli proto, abychom rozestavěné místo uchránili před zloději,“ vzpomínají Titzovi. Nakonec se vnuk rozmyslel, zůstal v bytě a manželé na chatě. Tři roky bydleli v opravdových polních podmínkách.
„Teď si užíváme,“ smějí se a hladí psy Čertíka a Aru, kteří jim dělají společnost. Do bytu na Lesné si chodí už jen pro poštu, z života ve městě jim prý nic nechybí. „V březnu tady oslavíme diamantovou svatbu,“ prozrazuje pan Titz.
Dobří sousedi, zlí zloději
Do zahradních chatek se často stěhují i studenti, kterým se nechce platit vysoké nájemné a chtějí být blíž přírodě. A zdejší život, to je svět sám pro sebe. S dobrými sousedskými vztahy. „Pořádáme výstavy, soutěže, programy pro děti v osadách, táboráky,“ vypočítává Jarmila Matějíčková ze Svazu českých zahrádkářů.
Jednoznačně největší strach mají „městští chataři“ ze zlodějů. „Vždy tam najdou alespoň něco, co stojí za to ukrást,“ konstatuje Zdeněk Novák, mluvčí brněnských městských strážníků. „Na kolonie se zaměřujeme, přesto doporučujeme nenechávat v nich nic cenného,“ dodává Novák.
Příslušné městské úřady ani netuší, kolik lidí v zahrádkářských koloniích žije natrvalo. Dozvědí se o nich, až když vyvstanou nějaké problémy – buď si na něco stěžují sami obyvatelé chatek, nebo okolní sousedé na rušení nočního klidu.
„Nejčastěji vyjíždíme do bystrckého Údolí oddechu, jinak jsou to klidní lidé,“ poznamenal Novák.
Jako bezproblémové vidí chataře uprostřed města i tajemník městské části Brno-Bystrc Jiří Kroupa. „Jen občas si myslí, že když tu bydlí, mají nárok na některé služby. Chaty jsou ale zkolaudovány jako rekreační objekty, tudíž se na ně ze strany městské části nevztahují povinnosti a práva pro trvale obývané objekty,“ podotkl Kroupa.
Chataři často chtějí být zařazeni do kanalizačních či vodních sítí, také vyžadují odvoz odpadků. „Vždycky se nějak dohodneme. Buď jim částečně vyjdeme vstříc, nebo si to vyřeší v osadě,“ dodal tajemník.
