Mezi zdmi, z nichž vystupují staletí, prožila Anna Štumarová prvních 20 roků života.

Mezi zdmi, z nichž vystupují staletí, prožila Anna Štumarová prvních 20 roků života. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Žili tady Židé a já. Pak čtvrtí krutě prošly dějiny, vzpomíná pamětnice

  • 13
Unikátní židovská čtvrť v Třebíči je zapsaná v seznamu světového dědictví UNESCO. Je nejzachovalejší židovskou čtvrtí v Evropě a jako celek je nesmírně cenná. Za minulé éry byla v příšerném stavu a hrozila jí demolice. Místní rodačka Anna Štumarová se ujala role průvodkyně a vzpomíná, jak se zde před 75 lety žilo.

Před bývalou židovskou radnicí ze 17. století si srdečně potřásly rukou dvě starší dámy. Anna Štumarová, jež se v třebíčské židovské čtvrti narodila a prožila v ní 20 let, a Susana Urbanová, poslední žijící obyvatelka čtvrti, která za války nosila žlutou hvězdu.

„Že to tady hezky zvelebili?“ rozhlédla se 81letá paní Susana po chráněné památkové zóně, kde stále žije. „Nevím... Nikdo to už nikdy nedá do pořádku tak, jak to bylo dřív. Už nikdy to nebude tak pěkné.“

O 8 let mladší Anna Štumarová hladí v tu samou chvíli očima stěny starobylých budov: „Pořád mám v hlavě, jaké to tady tenkrát bylo. Jako by to bylo včera.“ Po výjimečném místě se krutě prošly dějiny, nyní se tam procházejí profesionální průvodci. Jistě jsou fundovaní, jistě ochotní, jistě ze sebe sypou přesné cifry letopočtů. Nemají však oči, které vidí, co kdysi bylo, nemohou je mít. A právě o tyto oči v tomto článku jde.

Blízcí pana Subaka

V květnu 1942 se na rozkaz nacistů seřadili třebíčští Židé na předem určeném místě uvnitř ghetta a byli odvezeni do koncentračních táborů. Byl mezi nimi i rentiér Berthold Subak, jehož předkům patřila zdejší proslulá koželužna.

Židovská čtvrť v Třebíči

Byly mezi nimi též Subakovy dcery Lili a Franci a také 11letý vnuk, krásný chlapec. Manželka Bertholda Subaka ještě spatřila v roce 1941 Annu Štumarovou v kočárku, několik týdnů poté podlehla cukrovce. Smrt byla v jejím případě vlastně milosrdná, ušetřila paní Josefinu osudu blízkých.

„Nikdo z těch čtyř se z koncentráku nevrátil, ani ten hezký chlapec ne,“ povzdychne si paní Anna. „Na začátku okupace tady žilo 300 Židů, zpět jich přišlo 10.“

Mezi oběťmi byl i otec Susany Urbanové, tehdy holčičky. V roce 1939 nastoupila Susana do první třídy, do druhé šla až o 6 let později, až se válka přehnala. Její otec ani nemá hrob, s ním nenávratně zmizelo i dalších 10 příbuzných. Malá Susana byla transportu ušetřena, neboť pocházela ze smíšeného manželství, matka byla křesťanka. „Jenže konvertovala k judaismu, svatbu měla v synagoze. Kdyby si toho Němci všimli, nemluvila bych teď tady s vámi,“ prozrazuje paní Urbanová se spikleneckým úsměvem, jak se jí podařilo uniknout.

Den po deportaci začaly u nežidovských obyvatel židovské čtvrti razie mající za cíl odhalit, zda si lidé, nad jejichž životy byl právě vysloven ortel, neukryli u těch šťastnějších cennosti. Němci přišli rovněž do rodiny Anny Štumarové; přeházeli i uhlí ve sklepě, když ale zamířili do ložnice a tam spatřili spát roční Annu, velitel dal prst přes ústa a všichni tiše vycouvali.

Kousek od batolete stál prádelník a v něm uschována poslední vůle Bertholda Subaka, od kterého Annin otec koupil nepoužívaný sklad V Židech, jak se čtvrti v Třebíči říkalo, a předělal ho na skromný domek k bydlení. Do něj přivedl maminku Aničky, jež v domácnosti Bertholda Subaka až do svatby pracovala a naučila se tam veškeré domácí práce. I proto ukryla poslední Subakovo přání.

Zadní synagoga je nejcennější budova židovské čtvrti v Třebíči.

„Kdyby ten dopis Němci tenkrát našli, tatínek by za to zaplatil životem, možná by zabili i maminku,“ líčí paní Anna před rodným domem, jak v něm mimoděk zachránila rodičům život. „I po přestálém nebezpečí tatínek odmítal dopis zničit: přitloukl ho na půdě pod trám, tam byl až do konce války. Když ho poté sundal, byl už ale vlastně bezcenný, nebylo ho komu dát...“

Tuto pohnutou historii v židovské části Třebíče cítíte, jaksi zde poletuje ve vzduchu, tím se kromě specifické architektury liší procházka po ní od jiných. Dospělé dcery Bertholda Subaka, které již bydlely v Praze a Teplicích, přišly na počátku války za otcem, aby se celá rodina vystěhovala mimo dosah Hitlera. Pan Subak odmítl, svěřil se do vůle boží... „Ani on, ani nikdo jiný si tenkrát nedovedl představit peklo, které nastane,“ říká tiše Anna Štumarová. „To víme až my, až dnes.“

Dnes je v Zadní synagoze, nejcennější budově celé čtvrti, pamětní deska se jmény všech místních obětí holokaustu, Berthold Subak mezi nimi nechybí. Od nedaleké řeky Jihlavy, k níž čtvrť zvaná Zámostí přiléhá, se zvedá vítr, do modlitebny ale nemá šanci proniknout.Tak proč je náhle člověku taková zima?

Dějiny na sáňkách

V představách paní Anny figuruje i jiná zima. Ladovská, bílá, kdy je vše pod sněhem.

Pod sněhem byly i schody od první třebíčské nemocnice - židovské, ale sloužící všem, přes takzvanou pasenu s pumpou, kam chodily ženy pro vodu s nádobami na zádech, takže jim ledová voda šplouchala za krk, až po úzké průchody v židovských domech, další pozoruhodnosti, kterou lze stále vidět. Místní děti tam navezly sníh, aby se jimi dalo projet, aby bylo dobrodružství co největší.

Na sáňky se nasedlo kousek pod starým židovským hřbitovem, kam si Susana Urbánková za války osamělá chodila hrát, protože tam nikdo jiný nebýval. Pod lavičkou měla schovanou panenku a další hračky, dodnes si je vybaví, i když je válka dávno pryč.

Tajemná postava u Přední synagogy v Třebíči

Na jejím úplném konci kráčí Anička Štumarová pod Graubnerovým domem, jen pár kroků od toho, kde s rodinou žije. „A najednou žuch! Metr ode mě se o zem rozplácne člověk ze skupiny kolaborantů, které v Graubnerově domě zavřeli. Spáchal sebevraždu, byl na místě mrtvý, bylo velké štěstí, že neskočil rovnou na mě.“

„Počkejte, kolik vám bylo let?“ letí k ní lehce nedůvěřivý dotaz.

„Pět.“ „To si pamatujete? Já si z pěti nepamatuji nic.“

„Bylo to tak intenzivní, že nelze zapomenout. Stejně jako když jsme s maminkou utíkaly před nálety. Byla zrovna těhotná, čekala mého bratra, vzala vždy doklady a něco málo jídla a vydaly jsme se z domu na skálu nad čtvrtí. A když těsně vedle vás padne z výšky na zem člověk, jak byste mohl zapomenout?“

Nikdo už patrně nezjistí, zda k osudovému skoku z okna dohnal muže strach, nebo černé svědomí. V Graubnerově domě byli umístěni podezřelí ze spolupráce s okupanty, ve vedlejším domečku podezřelé ženy. Byla mezi nimi, jak líčí pamětnice, i manželka správce zámku hraběte Valdštejna, Anna Štumarová má zase před očima jeho důstojný vous a pléd, jímž se v houpacím křesle přikrýval.

Správce se přímluvou u hraběte zasloužil, že nedaleké Dolní Vilémovice, rodná ves jednoho z atentátníků na Heydricha - Jana Kubiše, unikly hrozbě, jež stihla Lidice, a nebyly vypáleny. Vilémovice možná přežily i díky této přímluvě, správce byl ovšem Němec, česky skoro neuměl, a tak se ocitl v Graubnerově domě, jeho žena ve vedlejším. „Naštěstí je bez úhony pustili,“ vydechne Anna Štumarová s úlevou i po bezmála 70 letech.

V Přední synagoze má dnes modlitebnu církev husitská.

Anna Štumarová (vlevo) a Susana Urbanová vzpomínají na život v židovské čtvrti v Třebíči.

Jindy zní z hlasu bývalé učitelky téměř dětské nadšení: při vzpomínkách, jak sedí na divokých sáňkách, jež rýhami ve sněhu „porcují“ čtvrť, kterou tak dobře zná. „Jízda po schodech pod nemocnicí strašně drncala, pak jsme se museli trefit do úzkého průchodu v domě, projeli jím a vyjeli na druhé straně!“

Jako by i dějiny projely tímto místem na sáňkách: svištěly ulicí, kde se potkávali lidé tóry, vpadly pak do tmavého tunelu, a když poté na světle zabrzdily, žádný z těch lidí už nikde nebyl.

Dům bez dveří

Ze světa lze vymazat lidi. Klidně i 300 lidí, jejichž jména žalují na pamětní desce v Třebíči. Klidně i miliony lidí ve „sprchách“ s cyklonem B.

Co nevymažete, je jejich historie. Můžete ji věčně přemalovávat, věčně bílit ve snaze o árijskou čistotu, podklad stejně vystoupí na povrch. „Logo“ marné snahy o retušování dějin se nachází právě v Třebíči: na zdi u Přední synagogy. S jakousi primitivní elegancí je na ní vyvedena postava, v současnosti pečlivě udržovaná.

„Toho pajduláka si pamatuju už z dětství a je tajuplný: neví se přesně, co má vyjadřovat a odkdy tady je,“ tvrdí paní Anna. „Dřív se ho pokoušeli různě zamalovat, on se ale vždy znovu objevil.“

Mezi zdmi, z nichž vystupují staletí, prožila Anna Štumarová prvních 20 roků života. Coby mladá dívka se občas bála v temných průchodech propojujících uvnitř domy, jež se z nedostatku místa a nalepeny na sebe nemohly rozpínat do šířky, nezbytně tedy volily výšku. „Stavělo se, jako když vlaštovky lepí hnízda,“ ukazuje Anna.

Dnes už strach nemá, ale také už nemá rychlé nohy ani dychtivost, s níž skákala v letním žáru do řeky. K ní běžela po valounech vylovených z jejího dna, tvořících podklad čtvrti, a pod prampouchy čili klenutými rozpínacími oblouky vedoucími v úzkých uličkách od jednoho domu ke druhému v typickém architektonickém prvku židovských ghett.

Stínadla. I tak občas místní říkají magickým průchodům uvnitř židovských domů.

Valouny, prampouchy, to vše je na tomto zvláštním místě stále. A stále je tu samozřejmě řeka, v níž se zrcadlí unikátní čtvrť i majestátní bazilika svatého Prokopa; židovská víra se ve vlnkách symbolicky mísí s křesťanskou, tak tomu bylo v Třebíči a zdaleka nejen tam, byť někdy došlo k „vlnobití“.

Ano, řeka je na svém místě, jak by mohla nebýt. Ale voda je v ní jiná.

Nejdůležitější částí Zadní synagogy je nadále východní stěna směřující k Izraeli, v jejím interiéru jsou ručně psané starozákonní verše v hebrejštině a citáty z talmudu, obojí z počátku 18. století. Nikdo ze zdejších, snad až na nepatrné výjimky, už z nich ale neumí číst.

Přímo ze synagogy projde paní Anna do domu Seligmanna Bauera, tam je v současnosti židovské muzeum, tam lze nejsnáz podlehnout iluzi, že řeka teče pozpátku a vrací se čas. Poněkud nedbale ustlaná postel v židovské domácnosti vypadá, jako by ji právě někdo opustil, na stole je prostřeno, na věšáku visí šátek a na polici stojí sedmiramenný svícen. V přízemí, pod bytem nepříliš bohaté rodiny s kuchyní uzpůsobenou pro vaření košer jídel, je typický židovský krámek se zbožím všeho druhu a jeho majitel vyhlíží v nehybné póze zákazníky.

Žádný nakupující se ale nedostaví, jen turisté, a nehybnou pózu nemá majitel z napjatého čekání, nýbrž proto, že se jedná o figurínu. Židovská čtvrť v Třebíči má atmosféru a půvab nostalgického vzpomínání na svět, který zanikl drsným způsobem.

Zaniknout mohla i samotná čtvrť: za minulé éry byla ve zdevastovaném stavu a naprosto vážně se uvažovalo o její demolici. Dnes v jejích křivolakých uličkách voní káva z místní kavárny a tajemného „pajduláka“ nikdo nepřemalovává, naopak je ozdobou. Po říčních valounech a pod prampouchy opatrně, neboť se jí už přece jen hůř chodí, našlapuje Anna Štumarová a před bývalou židovskou radnicí odemyká svůj dům Susana Urbanová. Vlastně ne svůj, nýbrž sousedův, přes něj se vnitřkem dostane k sobě, její dům žádné dveře nemá.

Ani do starého světa neexistuje vchod, díky vzpomínkám Anny Štumarové do něj ovšem lze otevřeným oknem nahlédnout.