Podle psychologů se "dobrá" rodina pozná od té nepříliš funkční snadno. Ne že by se v ní lidé nehádali, ale s následky slovního šermu umějí nakládat. Vědí totiž, že pověstné ticho po bouři by nikdy nemělo trvat příliš dlouho. Jen tehdy nepřeroste do stavu dlouhodobé mlčenlivé rezignace, kdy už lidé sice zapomněli, proč hádka vznikla, zbyly však po ní kukaččí vajíčka nespokojenosti, napětí a nechuti spolu mluvit.
Ukazatelem nepořádku v komunikaci je však i stereotyp usmiřování. Pokud se zelenou ratolestí míru přichází pravidelně pouze jeden z páru, měla by na partnerském semaforu začít blikat výstražná červeň.
Chodící němá výčitka
Sklon k dlouhodobému zarytému mlčení a nafouklým tvářím po banální hádce si podle pražské psycholožky Nadi Verecké lidé přinášejí do manželství ze svých původních rodin. Je to podobný zlozvyk jako kousání nehtů.
"Pokud se nejedná o obranu slabšího před slovním agresorem, je dlouhodobější mlčení nedůstojné: zavání ješitností a vydíráním," soudí psycholožka. "K uraženému by se měl partner chovat normálně a věcně. Pokud je vina na něm, nechť dá přiměřeným gestem najevo lítost. Když však má máslo na hlavě ten druhý, je lepší nenutit ho k slovnímu bičování. Mnohé dokáže vyřešit omluva nebo obligátní květiny."
Promluvit si o problému, který tak rozbouřil hladinu manželského soužití, a snažit se co nejlépe vžít do pocitů druhého, je nezbytně nutné. Pokud se však chcete vyhnout nové hádce na staré téma, rozhodně počkejte, až horké hlavy vychladnou.
Kdo se bojí, útočí
"Po svatbě jsme dokázali s mužem mluvit o všem možném celé hodiny. Dneska jsem ráda, když se dohodneme o tom nejnezbytnějším. Něco se změnilo, a já vlastně nevím co a proč," přiznává pětatřicetiletá kosmetička Gabriela M. Rozhodně není jediná, která má po deseti letech soužití takový pocit.
Růžové období, kdy spolu manželé sladce cvrlikají a mají toho neustále tolik na srdci, totiž skutečně netrvá příliš dlouho. I hormony, původci onoho vzrušeného zájmu, se časem unaví. Tehdy se muž, který se mnohem důsledněji projevuje akcí než slovy, začne schovávat před přívaly ženských dojmů za těžko prostupnou hradbou novin. Manželku rozhovor s vypnutým přijímačem časem unaví. Mluví-li dál, činí tak většinou z citového hladu po normálním rozhovoru či z úzkosti, kterou v ní vzbuzuje partnerova odtažitost. Pokud se dvojice právě v této chvíli nedokáže bez emocí a laskavě informovat o důvodech svého jednání, o vzájemných pocitech a obavách, je zle a vezměte jed na to, že bude hůř. Právě pocit strachu potom diktuje ženě, aby s vytrvalostí foxteriéra útočila dokola omílanými výčitkami. Následné pocity naštvanosti lze při pohledu zvenčí muži jen těžko vyčítat. Bludný kruh se tak uzavírá.
"Jestliže se některý z manželů bojí, jak se bude vztah v budoucnu vyvíjet, projeví se jeho úzkost v podtextu rodinné komunikace," konstatuje brněnský psycholog Ivo Plaňava. "Rodnou sestrou strachu je totiž agresivita, a právě ta žene lidi ke zbytečným útokům i obraně."
Jak se pozná krize
Žijete-li v rodině, kde se nanejvýš operativně řeší, ale už dávno nerozmlouvá či nevypráví, může být na obzoru či přímo v obýváku manželská krize. Poznáte ji celkem snadno: devět z deseti běžných rozhovorů se zvrhne v hádku. Jako by oběma partnerům seděl za krkem mizerný překladatel. Například prostý dotaz "Kdy dnes přijdeš domů?" může způsobit ničivou explozi, protože je partnerem vnímán jako výčitka, vměšování či agrese.
Americký psycholog Daniel Goleman doporučuje manželům především jedno: před konflikty neuhýbat, ale naopak je řešit, tedy nedovolit, aby se nahromadily. Jen tak nebude mít zlověstné ticho šanci. Ženskou nespokojenost pak nemusí muži vnímat jako cílený útok na svůj majestát, ale pouze jako postoj k tomu či onomu problému. Ostatně, ženy by na tomto poli měly skutečně krotit své vášně a pokusit se vcítit do pocitů druhého.
"Komu se podaří včlenit do kritiky ještě ujištění o své lásce, ten má naději na větší úspěch," tvrdí Goleman ve své knize Emoční inteligence (Columbus 1997).
Nic dobrého pro děti
"Otec natažený u televize jednou vynadal bratrovi, když stál před otevřenou lednicí. Vyčetl mu, že se domů chodí jenom najíst a vyspat," vyprávěla v pražské rodinné poradně, kam přicházela se svými úzkostmi, sedmnáctiletá gymnazistka Andrea. "'A co jiného se tady dá dělat?'" zařval bratr, práskl dveřmi od lednice a za chvíli i od bytu... Uvědomila jsem si, že má pravdu. U nás vlastně nikdo s nikým pořádně nemluví. Hlavně otec si ničeho nevšímá. Doma se prostě jenom potkáváme."
Pokud domácí komunikaci obstarávají pouze potomci, pocítí po jejich odchodu zbytek rodiny ničivé ticho zvlášť citelně. Mnohem horší bývají ale jiné následky. Některé děti mohou před lhostejným mlčením svých rodičů utéct do pouliční party. Ještě víc je však takových, které za pár let zopakují podobně neradostný model soužití se svými vlastními partnery. Komunikační zlozvyky jsou totiž bezednou a nebezpečnou pastí. Jedinou účinnou pomocí je rodinná psychoterapie. Není však ani snadná, ani krátká.
Co vzkazují muži ženám
- mluvte s námi laskavě
- povzbuzujte nás
- oceňujte naše činy
- rozmlouvejte nám černé pocity životního selhání
Co vzkazují ženy mužům
- mluvte s námi laskavě
- pozorněji poslouchejte, co se vám snažíme sdělit
- pokuste se více vcítit do toho, co prožíváme
- hovořte s námi o citech a alespoň občas řekněte: Mám tě rád...
 Komunikace v některých rodinách po letech vázne. |
