Návštěvníka, který přijde k Maškovým poprvé, překvapí nazelenalé světlo v obývacím pokoji. Vzhlédne k lustru, ale ten je zhasnutý. Zdi jsou vymalovány bíle, a tak host obrátí pohled k oknu a všimne si šedozelených závěsů. Až při bližším zkoumání mu dojde, že to nejsou obyčejné záclony, ale trsy živých rostlin. Tilandsií.
"První trs tilandsií jsem si pořídil asi před osmi lety, protože jsem chtěl mít mezi obligátními tchyninými jazyky a voděnkami nějakou kuriozitu," vzpomíná pěstitel Petr Mašek z Prahy. Několik provázků "španělského mechu" se postupně rozrostlo a prostředí vinohradského bytu jim viditelně svědčilo. Petr Mašek začal postupně svou sbírku rozšiřovat i o další druhy, které nepotřebují květináč, ale stačí jim háček nad oknem nebo třeba na lustru. Tilandsie jsou zřejmě nejznámějším rodem z řady epifytů tedy rostlin, které se nepotřebují kořeny držet v půdě. V přírodě žijí většinou na kmenech stromů a vše, co potřebují k životu, získávají rovnou ze vzduchu: nejen vodu, která padá s deštěm a zase se vypařuje, ale také živiny, které tu poletují rozptýleny v zrníčkách prachu. Asi nejznámější druh, který je u nás běžně k dostání v květinářstvích, Tillandsia usneoides, je ve své domovině - Střední a Jižní Americe - obávaným plevelem. Ne však na polích nebo v zahradách, ale na drátech telefonního vedení.
Jednou týdně do koupele
"Většina tilandsií potřebuje hodně světla, snesou dokonce i přímé slunce, které by mnoho jiných rostlin popálilo. V pokojích i ve sklenících se pěstuje řada druhů - a už podle toho, jak vypadají, lze zhruba poznat, jaké podmínky jim budou vyhovovat. Listy tilandsií bývají pokryty šedivými šupinkami, kterými nasávají vzdušnou vlhkost. Čím více šupinek na rostlině je, tím více světla potřebuje a tím lépe také snáší suché prostředí. To je důležité při výběru druhu pro byt s ústředním topením, kde zpravidla bývá přesušený vzduch," vysvětluje pražský zahradník František Kafka V pokoji, kde většinou neprší, však tilandsie nevystačí jen s tím, co si nachytají ze vzduchu. Aby neuschly, potřebují čas od času zavlažit. Obyčejná konvička by příliš nepomohla: může ji nahradit buď rozprašovač a pravidelné mlžení, nebo občasné namočení do umyvadla s vodou. Ne ledovou, ale zahřátou přibližně na pokojovou teplotu, aby rostliny při každém zavlažení nezažívaly šok, jaký si lidé dopřávají v sauně. V koupeli by tilandsie měly pobýt aspoň hodinu - jak často, to záleží na druhu i na teplotě, jakou v pokoji udržujete. Obvykle stačí vykoupání jednou až dvakrát za týden. Pro mlžení i pro namáčení je lepší měkká voda: v Praze stačí ta, která teče přímo z vodovodů, jinde je potřeba ji převařit nebo si nachytat dešťovou. Tilandsie patří do široké rodiny bromélií - tedy rostlin, jejichž život končí poté, co poprvé - a jedinkrát - vykvetou. Platí to i o tilandsiích, ale na rozdíl od ostatních bromélií je nemusíte po odkvětu vyhazovat. Když odkvetou drobné, nenápadné květy, obroste provazovitá liána po stranách novými odnožemi, takže pár osamělých vláken se za čas změní v hustý trs.
Na okno nebo na kmen
Osamělá tilandsie může v bytě růst zavěšena na okně, na lustru nebo na jiné rostlině. Komu se však zvláštní šedozelené provazce nebo barevné růžice zalíbí, může jim pořídit aranžmá, ve kterém vyniknou nejlépe: uschlý kmen stromu. Nemusí to být přímo kmen, stačí krátká větev, na niž se tilandsie připevní. Spolu s nimi tu může růst i řada jiných epifytických rostlin: další bromélie, kapradiny, kaktusy, pepřince nebo třeba orchideje. "Ideální pro epifytní kmen je révové dřevo, ale hodí se i větev nebo kmínek dubu, habru či borovice. Kořeny rostlin se obalí vrstvou rašeliníku smíchaného s troškou lehkého substrátu - to je ochrání před poškozením. Obalené se pak upevní ke kmeni: buď se přivážou měděným drátkem, nebo se přilepí nerozpustným lepidlem, jako je třeba kanagom," vysvětluje František Kafka. Pod kmínkem by měla být široká miska. Z ní se bude jednak vypařovat voda a zpříjemňovat rostlinám životní prostředí, a navíc poslouží i jako záchytná nádrž při zalévání. Miska samozřejmě nemusí být pustá, ale osazená řadou druhů, kterým nevadí vlhčí půda.
Tillandsia andreana - šedozelená listová růžice o průměru asi 20 cm, červený květ, náročná na světlo
Tillandsia brach yocaulos - růžice listů se v období květu barví do červena, modré kvě ty, vhodná pro pěstování na kmenu
Tillandsia caput-medusae - šedozelená růžice, 20-40 cm, připomíná "hlavu Medusy" (odtud název), dobře snáší pěstování v bytě
Tillandsia cyanea - pěstuje se často v květináči pro nápadné růžové až modrofialové květenství
Tillandsia ionantha - drobná rostlina, do 10 cm, stříbřitá listová růžice a modrý květ, rychle se rozrůstá, lze ji pěstovat v bytě
Tillandsia usneoides - stříbrošedé visící provazce, nenápadné zelenavé květy, vyhovují jí vitríny nebo skleníčky
"První trs tilandsií jsem si pořídil asi před osmi lety, protože jsem chtěl mít mezi obligátními tchyninými jazyky a voděnkami nějakou kuriozitu," vzpomíná pěstitel Petr Mašek z Prahy. Několik provázků "španělského mechu" se postupně rozrostlo a prostředí vinohradského bytu jim viditelně svědčilo. Petr Mašek začal postupně svou sbírku rozšiřovat i o další druhy, které nepotřebují květináč, ale stačí jim háček nad oknem nebo třeba na lustru. Tilandsie jsou zřejmě nejznámějším rodem z řady epifytů tedy rostlin, které se nepotřebují kořeny držet v půdě. V přírodě žijí většinou na kmenech stromů a vše, co potřebují k životu, získávají rovnou ze vzduchu: nejen vodu, která padá s deštěm a zase se vypařuje, ale také živiny, které tu poletují rozptýleny v zrníčkách prachu. Asi nejznámější druh, který je u nás běžně k dostání v květinářstvích, Tillandsia usneoides, je ve své domovině - Střední a Jižní Americe - obávaným plevelem. Ne však na polích nebo v zahradách, ale na drátech telefonního vedení.
Jednou týdně do koupele
"Většina tilandsií potřebuje hodně světla, snesou dokonce i přímé slunce, které by mnoho jiných rostlin popálilo. V pokojích i ve sklenících se pěstuje řada druhů - a už podle toho, jak vypadají, lze zhruba poznat, jaké podmínky jim budou vyhovovat. Listy tilandsií bývají pokryty šedivými šupinkami, kterými nasávají vzdušnou vlhkost. Čím více šupinek na rostlině je, tím více světla potřebuje a tím lépe také snáší suché prostředí. To je důležité při výběru druhu pro byt s ústředním topením, kde zpravidla bývá přesušený vzduch," vysvětluje pražský zahradník František Kafka V pokoji, kde většinou neprší, však tilandsie nevystačí jen s tím, co si nachytají ze vzduchu. Aby neuschly, potřebují čas od času zavlažit. Obyčejná konvička by příliš nepomohla: může ji nahradit buď rozprašovač a pravidelné mlžení, nebo občasné namočení do umyvadla s vodou. Ne ledovou, ale zahřátou přibližně na pokojovou teplotu, aby rostliny při každém zavlažení nezažívaly šok, jaký si lidé dopřávají v sauně. V koupeli by tilandsie měly pobýt aspoň hodinu - jak často, to záleží na druhu i na teplotě, jakou v pokoji udržujete. Obvykle stačí vykoupání jednou až dvakrát za týden. Pro mlžení i pro namáčení je lepší měkká voda: v Praze stačí ta, která teče přímo z vodovodů, jinde je potřeba ji převařit nebo si nachytat dešťovou. Tilandsie patří do široké rodiny bromélií - tedy rostlin, jejichž život končí poté, co poprvé - a jedinkrát - vykvetou. Platí to i o tilandsiích, ale na rozdíl od ostatních bromélií je nemusíte po odkvětu vyhazovat. Když odkvetou drobné, nenápadné květy, obroste provazovitá liána po stranách novými odnožemi, takže pár osamělých vláken se za čas změní v hustý trs.
Na okno nebo na kmen
Osamělá tilandsie může v bytě růst zavěšena na okně, na lustru nebo na jiné rostlině. Komu se však zvláštní šedozelené provazce nebo barevné růžice zalíbí, může jim pořídit aranžmá, ve kterém vyniknou nejlépe: uschlý kmen stromu. Nemusí to být přímo kmen, stačí krátká větev, na niž se tilandsie připevní. Spolu s nimi tu může růst i řada jiných epifytických rostlin: další bromélie, kapradiny, kaktusy, pepřince nebo třeba orchideje. "Ideální pro epifytní kmen je révové dřevo, ale hodí se i větev nebo kmínek dubu, habru či borovice. Kořeny rostlin se obalí vrstvou rašeliníku smíchaného s troškou lehkého substrátu - to je ochrání před poškozením. Obalené se pak upevní ke kmeni: buď se přivážou měděným drátkem, nebo se přilepí nerozpustným lepidlem, jako je třeba kanagom," vysvětluje František Kafka. Pod kmínkem by měla být široká miska. Z ní se bude jednak vypařovat voda a zpříjemňovat rostlinám životní prostředí, a navíc poslouží i jako záchytná nádrž při zalévání. Miska samozřejmě nemusí být pustá, ale osazená řadou druhů, kterým nevadí vlhčí půda.
Tillandsia andreana - šedozelená listová růžice o průměru asi 20 cm, červený květ, náročná na světlo
Tillandsia brach yocaulos - růžice listů se v období květu barví do červena, modré kvě ty, vhodná pro pěstování na kmenu
Tillandsia caput-medusae - šedozelená růžice, 20-40 cm, připomíná "hlavu Medusy" (odtud název), dobře snáší pěstování v bytě
Tillandsia cyanea - pěstuje se často v květináči pro nápadné růžové až modrofialové květenství
Tillandsia ionantha - drobná rostlina, do 10 cm, stříbřitá listová růžice a modrý květ, rychle se rozrůstá, lze ji pěstovat v bytě
Tillandsia usneoides - stříbrošedé visící provazce, nenápadné zelenavé květy, vyhovují jí vitríny nebo skleníčky
