Architekti Francis Pelletier, Nicolas Lapierre a Francis Martel Labrecque si v Montrealu společně založili architektonické a designérské studio L’Abri. Před třemi roky se na ně obrátil Alexander Désourdy s prosbou, aby pro něj navrhli co možná nejjednodušší dřevěný dům, který si bude schopný sám postavit.
Zadání požadovalo, aby se stavba dobře začlenila do okolní přírody a nebyla komplikovaná. Každá kudrlinka by dům prodražovala, stavba by byla náročnější a protahovala se.
Pelletier byl zakázkou od svého kamaráda nadšený. Désourdy chtěl čtvercovou či obdélníkovou dispozici a prosté vnitřní členění. Měl totiž velmi omezený rozpočet.
Limity se staly motorem k tomu, aby mladé studio vytvořilo strohý koncept patrového domu s pultovou střechou, který neplýtvá prostorem. Vznikl jednoduchý domov, jehož funkce se během let užívání mohou proměňovat podle aktuálních potřeb majitele.
Polovina přízemí patří společenskému prostoru obytné kuchyně, jídelny a obývacího pokoje. Ta je orientovaná na jih, prosluněné prostory a dostatek přirozeného světla u majitele vyhrávají na celé čáře.
Druhá část je servisního charakteru: komora, šatna i prádelna jsou navrženy velkoryse i proto, aby špína a stres z každodenní náročné tesařiny zůstaly odděleny od zbylého prostoru a majitel mohl v klidu odpočívat a užívat si uklizeného bytu.
V patře je ložnice majitele, galerie s pracovnou, koupelna a pokoj pro hosty s prostornou šatnou. Ten Désourdy pronajímá, aby si přilepšil výdělkem z nájmu. V případě založení rodiny se z hostinského pokoje může snadno stát dětský pokoj.
Dům plně přiznává svůj původ dřevostavby, fasáda se chlubí krásou masivního dřeva. Falešné sliby neskládá lesem vonící dům ani v interiéru: i zde vede dřevěné obložení stěn.
Alexander Désourdy bydlí v domě s jedním nájemníkem.
Borovici a třešeň majitel uvnitř nahradil jiným materiálem, konkrétně sklem, jen v jediné části domu: na zábradlí na galerii v patře. Důvod byl jednoduchý, nechtěl, aby krásnému výhledu cokoliv bránilo.
Majitel svůj racionální přístup k bydlení potvrdil i ve vybavení interiéru: napnutému rozpočtu ulevil výběrem nábytku ve švédském nábytkovém řetězci. Z něj pochází veškeré zařízení.
Truhlářské práce by ho stály násobně víc, na výrobu vlastního neměl dostatek času a nechtěl začínat s bydlením v provizoriu. Netrápil se ani přílišnými dekoracemi, do jídelny ale zavěsil svůj oblíbený obraz, který patřil jeho nedávno zesnulém strýci.
Stavbu, kterou přivedl vlastníma rukama k životu, si nadevše zamiloval. Vymyslel pro ni přezdívku, říká domu „dřevěná kachna“. Proč tomu tak je, si nejsou přesně jistí ani sami architekti. „Možná to pochází z jeho dalšího koníčku, rád loví divoké kachny,“ potvrzuje Francis Pelletier venkovskou povahu majitele v tiskových materiálech. Jediným neskromným rysem celé realizace tak jsou dechberoucí výhledy z velkých oken domu do okolních lesů, na dlouhé stráně a široké louky.
