Holandsko ze 17. století? Vídeň z 19. ? Jsou přesně umělecky posazené, hlavně pro radost architekta a fotografa, který jako by chtěl zvěčnit vnitřní dekoraci pro umělecký časopis.
Co se však stane, když se vám podaří objevit krásný talíř jeden zdědíte po babičce a další, opravdu unikátní, jste dostali k Vánocům? Zkuste se inspirovat. Je však mnohem lepší, když raději než vyumělkovaný způsob vystavení talířů, který se hodí do atmosféry křesel některého z Ludvíků, králů Francie, jim dáte volnou plochu. Ty geometricky perfektní výstavky na zdi ponechme salonům, kam málokdy někdo vejde. Vytvořená stěna talířů má tu výhodu, že ji lze měnit a doplňovat a že pohled na ni je hezký jako na květinovou zahradu. Ne všechny talíře mají ovšem stejnou dekoraci, i když právě květinová je ta nejběžnější, sytě barevná, a rozveselí prostředí. Nejlépe se hodí do jídelního koutu, který může být třeba i v panelákové kuchyni. Jako u každého vystavování je však přece jen třeba sledovat několik pravidel, aby se vytvořily vývojové skupiny, ať už barevné nebo tematické. Modré dominanty, které přecházejí do červených a třeba i světlých, do talířů s krajkovými obrubami nebo do zlatých dekorací, i když jednotlivé kusy nejsou nutně ze stejného období a ani stejně cenné. I tematicky se dají vytvořit zajímavé shluky: talíře našeho venkova, možná jednoduché, ale krásné, a které něco říkají o vesnické kultuře, bohužel z části mizící. Dokonce i proč ne - pamětní talířky z poutních míst se mohou seskupit, zrovna tak jako talíře, které různé řetězové restaurace "Labužníků" dávají zdarma ke stejně už dost přisolenému účtu. Ošklivé nejsou. Je to vzpomínka na dobré jídlo a na naše gastronomické zkušenosti. A dodají lesk i našim knedlíkům... A tak stěna talířů je pravý opak zdi vzdechů. Je hezké se na ni dívat i jako na celek a pak jeden po druhém objevovat jednotlivé kusy. Ani hosté vám nebudou zazlívat, že jste je posadili obličejem ke zdi místo výhledu na rozkvetlý balkon.
Autorka je spolupracovnicí redakce
Co se však stane, když se vám podaří objevit krásný talíř jeden zdědíte po babičce a další, opravdu unikátní, jste dostali k Vánocům? Zkuste se inspirovat. Je však mnohem lepší, když raději než vyumělkovaný způsob vystavení talířů, který se hodí do atmosféry křesel některého z Ludvíků, králů Francie, jim dáte volnou plochu. Ty geometricky perfektní výstavky na zdi ponechme salonům, kam málokdy někdo vejde. Vytvořená stěna talířů má tu výhodu, že ji lze měnit a doplňovat a že pohled na ni je hezký jako na květinovou zahradu. Ne všechny talíře mají ovšem stejnou dekoraci, i když právě květinová je ta nejběžnější, sytě barevná, a rozveselí prostředí. Nejlépe se hodí do jídelního koutu, který může být třeba i v panelákové kuchyni. Jako u každého vystavování je však přece jen třeba sledovat několik pravidel, aby se vytvořily vývojové skupiny, ať už barevné nebo tematické. Modré dominanty, které přecházejí do červených a třeba i světlých, do talířů s krajkovými obrubami nebo do zlatých dekorací, i když jednotlivé kusy nejsou nutně ze stejného období a ani stejně cenné. I tematicky se dají vytvořit zajímavé shluky: talíře našeho venkova, možná jednoduché, ale krásné, a které něco říkají o vesnické kultuře, bohužel z části mizící. Dokonce i proč ne - pamětní talířky z poutních míst se mohou seskupit, zrovna tak jako talíře, které různé řetězové restaurace "Labužníků" dávají zdarma ke stejně už dost přisolenému účtu. Ošklivé nejsou. Je to vzpomínka na dobré jídlo a na naše gastronomické zkušenosti. A dodají lesk i našim knedlíkům... A tak stěna talířů je pravý opak zdi vzdechů. Je hezké se na ni dívat i jako na celek a pak jeden po druhém objevovat jednotlivé kusy. Ani hosté vám nebudou zazlívat, že jste je posadili obličejem ke zdi místo výhledu na rozkvetlý balkon.
Autorka je spolupracovnicí redakce
