Stolování je možné i okopírovat

Kultura stolování a žití vůbec má ve Francii tradici krásy a okázalosti, která je více méně souběžná s italskou, i když se od ní liší. Obě zatím přežívají uspěchaný rytmus nové doby. Přesto si dávají záležet i na maličkostech, na ubruse pro všední den, na hezkých talířích, a hlavně na ubrouscích z látky. Ke zvyku v obou zemí patří dát si ubrousek na klín - a to s papírovými nejde. Člověk aby je pak stále hledal na zemi!

Chodů je hodně, i když se ne nutně pokaždé mění talíř. Francouzi totiž ani salát nevezmou zároveň s hlavním chodem, nýbrž po něm, respektive předem. Italové častěji mění příbory, Francouzi zase mají podložky na odložení příboru mezi chody. Často jsou to krásné předměty, stříbrné nebo ze skla. Zda jde o Francouze či o Itala, poznáte nejlépe podle toho, jak ten dotyčný jí sýr, mimochodem častěji podávaný po hlavním jídle ve Francii než v Itálii. Časem si člověk uvědomí, proč tomu tak je. Ne, že by italské sýry nebyly dobré, jsou báječné. Ale jídelní lístek počítá nejen s předkrmem, ale také s "prvním" jídlem, a to znamená ty báječné nudle, případně risotto, a to už na sýry prostě mnoho místa nezůstane. Jak tedy jedí sýry Francouzi? Zásadně nůž v pravé ruce a levá přistrkuje sýr chlebem, kdežto Italové v ní mají vidličku. Zato nůž nesmí nikdy přijít na nudle, ani když se musí trochu přeříznout. To musí zvládnout vidlička. Nůž se nepoužívá ani na salát: to je z doby, kdy nože byly železné - a běda dát je do styku s octovou polevou! Podle francouzských kodifikovaných dobrých mravů má případně host "ostentativně nechat na talíři příliš velké kusy, které by se najednou nevešly elegantně do úst, aby si to paní domu nebo restauratér uvědomili". Škoda toho salátu... Krása italského a francouzského stolování je také ve výběru předmětů, které jsou to nejdůležitější z naší kultury: užitečné a zároveň krásné a každodenně nám na blízku. Zde se návrhy doslova předhánějí. Nedávno Francouzi předvedli v Miláně výstavku třiceti výrobců uměleckých řemesel pod heslem "Žít po francouzsku - Vivre a la francaise", důkaz nutnosti, kterou cítí i velcí průmysloví výrobci, jako je Francie, podpořit tradiční výrobu, aby byl zachován jejich životní styl. A tak zde byly k vidění kromě jiného i tradiční výrobky, například staré provensálské tisky a damašky na stůl i přehozy přes postele od La Gardoise z jihofrancouzského města Nimes. Tradice byla cítit i v předmětu, který je pro Francii tak typický: v těžkých, dvojitých záclonách chránících před ostrým sluncem. Ty málokdy uvidíte v Itálii, která je zvyklá na žaluzie a okenice. Francouzská firma Anna Roch je vyrábí a doplňuje ubrusy, přehozy a polštáři na míru. Někdy jsou výrobci různě spojeni ve skupinách, které nejsou družstvy, ale vedou ke spolupráci tvůrce a malé dílny. Tak to dělá například skupina "Entrée en Matiére" se sídlem v Grenoblu. Je to zajímavý přístup k uplatnění individuálních schopností, aniž se tím potlačuje osobní iniciativa. Ne vše je jen opakování, mno- hé pokračuje v tradici. Sem patří třeba novodobý "patchwork" čili záplatování, ze kterého jsou "textilní obrázky", jak je nazývá návrhářka Mireille Vallte. Všude je cítit obrovský tvůrčí přístup, ale i funkční cíl. Tak třeba Marie Robin navrhuje ze skla, různě zdobeného, něco mezi talířem a mísou. Pro krásu, na ovoce a podávání jídel, prostě na cokoliv. "A mohou se dát do myčky," říká návrhářka. Výstava "Žít po francouzsku" v Miláně nebyla zajímavá jen předměty, které uvedla, ale i velkou schopností země umět se obnovit - a dobře se prodat. Tím může hodně naučit i nás.

Autorka je spolupracovnicí redakce