Od rozhodnutí přestěhovat se do nového mezonetového bytu ke stěhování uplynulo pouze deset týdnů. Za tu dobu musela pětačtyřicetiletá Terezie Stejskalová z Prahy zvládnout podepsat rezervační smlouvu, vyřídit si hypotéku, podepsat kupní smlouvu a hlavně byt "dokončit". Ačkoliv si vybrala drahý byt za několik milionů korun, takzvané standardní vybavení, které developer nabízel v ceně, se jí vůbec nelíbilo.
"Měla jsem dost bydlení v rušném panelovém sídlišti, chtěla jsem nový prostorný byt někde blízko lesa, v nízké zástavbě," vzpomíná na začátek své anabáze Stejskalová. Plna elánu se pustila do uskutečnění svého plánu. Tušila, že to nebude tak jednoduché, ale s komplikacemi, které ji následně čekaly, rozhodně nepočítala.
Pět hodin se řešila jen rezervační smlouva
Po čtrnácti dnech objevila přesně to, co hledala. Velkometrážní, mezonetový byt na kraji hlavního města, v nízké zástavbě několika domů, za nimiž se rozprostírala louka a les. "Jednalo se o malý developerský projekt," vypráví žena.
Majitele firmy popisuje jako člověka s velmi svérázným přístupem. Když od něj obdržela rezervační smlouvu a zašla s ní za svým právníkem, rezolutně jí oznámil, že nic takového podepisovat nemá. Nabízela totiž nevýhodné podmínky a žádné záruky.
I když šlo o poměrně drahý byt, majitel se začal vytáčet. "Spolu s právníkem jsme u něho seděli pět hodin nad novým návrhem, než jsme došli k nějakému kompromisu," vzpomíná Stejskalová.
Laciné a nekvalitní zařízení odmítla
A pak přišlo další rozčarování. Výběr zařizovacích předmětů - podlah, obkladů, vany, umyvadla, byl podle Terezie hodně ubohý.
"Zašla jsem se podívat do prvních dvou domů, které už byly dokončené, co je vlastně ten standard. Na první pohled to nevypadalo nijak špatně, ale ani převratně, jenže při pohledu zblízka bylo jasné, že jde o ty nejlevnější materiály, spíše takové 'sériovky', které dlouho nepřežijí. V tom jsem bydlet nechtěla," konstatuje. Proto si prosadila, že si raději vezme "holobyt" a zařídí si jej sama. Ale tlačil ji termín kolaudace.
Pozvala si tedy své řemeslníky, kteří se pustili do práce. Záhy přišli na řadu nesrovnalostí. Křivé stěny v koupelně, které nešly obložit a musely se dozdít, rozměr otvoru na schodiště neodpovídal technickému nákresu, byl menší, pak se objevily křivé panty dveří a další věci, které ji samozřejmě stály peníze navíc.
"Některé z dodělávek však měl na starosti i sám investor. Perličkou na tom bylo, že si za ně účtoval astronomické ceny, zatímco když mi odpočítal od ceny bytu ono standardní vybavení, které jsem nechtěla, pohyboval se zase v té nejnižší možné cenové hladině," kroutí i nyní hlavou Stejskalová.
Investice se šplhaly do statisíců
Postupně se však její nový byt měnil k vytouženému obrazu. Využívala k tomu služeb designového studia. Ne že by si od nich nechala vše navrhnout, spíše se s nimi radila o svých návrzích. Pochvaluje si, že jeho pracovníci měli perfektní přehled o novinkách na trhu, o trendech, o kvalitě materiálů, takže jí usnadnili výběr.
Pořídila si tedy kvalitní dřevěné podlahy ze Švédska. V bytě o velikosti 150 metrů čtverečních ji přišly asi na
200 tisíc korun, dřevěné schodiště na 150 tisíc korun, obložení v koupelně a její vybavení od italského výrobce na dalších asi 150 tisíc korun.
Taktéž dveře, nábytek a kuchyň má z přírodních materiálů, to vše asi za 300 tisíc korun. "Ušetřila jsem alespoň na spotřebičích. Nakoupila jsem je na internetu v letních slevách," dodává Terezie, která dnes již v novém bytě bydlí.
|
Rada MF DNES |
