Spolubydlení: ve Francii stále častější způsob bydlení

Bydlet se spolubydlícím je ve Francii stále běžnější. A netýká se to pouze studentů, kteří mají hluboko do kapsy. Z finančních i jiných důvodů se o své byty dělí i lidé z dalších věkových skupin. Podle místních odborníků zájem o tuto formu ubytování v zemi nepřetržitě roste.

Mladí chtějí stále více bydlet v houfu | foto: Profimedia.cz

"Spolubydlení není již studentským fenoménem," soudí Frédéric de Bourguet ze společnosti provozující webové stránky Colocation.fr, jež se zabývají touto formou ubytování.

Podle něj vývoj překvapil samy majitele portálu. Když začínali v roce 2001, bylo jejich nejstaršímu klientovi 25 let. Nyní je to 59 let.

Podle úřadu sledujícího vývoj bydlení ve Francii tvoří spolubydlící osoby čtyři až deset procent domácností. A internetové portály zabývající se inzercí bydlení zaznamenávají nárůst zájmu o tento druh ubytování o 20 až 30 procent ročně.

Mladí zaměstnanci ve věku od 25 do 30 let chtějí stále více bydlet v houfu. Tvoří přibližně třetinu klientely Colocation.fr. Zájem osob starších 40 let ale také roste, stejně jako rodin s jedním rodičem.

Podle Viriginie Ponsové, která založila v roce 2000 portál Appartager.com, vedou k tomu lidi finanční důvody. Se současnými cenami nájmů mají i dobře vydělávající Francouzi obtíže si sehnat slušný byt jen pro sebe. Další příčinou je změna mentality - lidé chtějí pomáhat a hlavně pomoc také potřebují.

Přizpůsobují se i majitelé bytů, což by ještě před dvěma až třemi roky bylo takřka neslýchané. Nyní jsou dokonce rádi, že s větším množstvím nájemníků je větší záruka, že nájem bude zaplacen.

Podle Ponsové je ovšem Francie ještě daleko za Německem, Británií či USA, kde se lidi nestydí za to, že bydlí pohromadě, aby si finančně polepšili.

Devětatřicetiletý Fabian je rozvedeným otcem desetileté dcery, s níž žije poblíž Vincenneského lesíka v Paříži v bytě o 63 čtverečních metrech. Když ho opustila žena, najednou mu plat nestačil na měsíční nájem 1 000 eur (24 000 korun). Aby nemusel byt opustit, podal inzerát na spolubydlící - ženu.

Potenciální kandidátky byly zpočátku podezřívavé, ale nakonec se u něho vystřídaly už dvě spolubydlící během dvou let, a další prý přijde. Dcera se spolubydlícími, které ji občas pohlídají, vychází.

Podobně uvažuje jednatřicetiletá Julie, čerstvě rozvedená matka tří a půlročního chlapečka. Hledá ženu, kterou potkal podobný osud. Platí za malý dvoupokojový byt 650 eur a je prý s to najít i větší za stejnou cenu. Ale musí se o výdaje podělit a s jinou maminkou si pomáhat i v dalších životních situacích.

Pro dvaatřicetiletou francouzsko-portugalskou studentku Christinu byla volba jasná. Místo na koleji neměla šanci dostat a za 400 eur, jež má k dispozici na nájem, nesehnala v Paříži ani garsonku.

Co by ušetřila na nájmu bytu na předměstí, by musela doplatit na jízdném v dopravě, nemluvě o ztrátě času na dojíždění. Nakonec se o jednopokojový byt o rozloze 28 metrů čtverečních dělí s jinou studentkou. Platí na společný nájem svůj podíl 375 eur.

O byt o rozloze 90 metrů čtverečních v centru Paříže se dělí Eric a Renaud, kterým je kolem třicítky. Jeden se živí v auditu a druhý založil prosperující internetové stránky. První bere měsíčně 2000 eur, druhý 3000.

Spolubydlení si tedy ani jeden z nich nevybral kvůli finanční tísni. Pro ně je to příležitost vyhnout se přílišné osamělosti a snáze poznávat nové přátele a více slavit. Chtějí-li mít klid, stačí opustit společný obývák a zalézt do své ložnice. Změna podle nich může nastat, až potkají "tu pravou" a založí rodinu.