"Nina byla hrozně líná," vypráví o své sestře Katreen. "Zatímco já byla pořádná, ona nechávala povalovat oblečení na hromadě uprostřed místnosti. Já chtěla spát ve tmě, avšak Nina se dožadovala rozsvíceného světla na chodbě." Nejhorší ze všeho ale byly tzv. psí diskotéky. "To si Nina a její kamarádi pustili nahlas hudbu, postavili se na všechny čtyři a vymýšleli taneční kreace jakože pro psy."
Katreenini rodiče ale nikdy jejím stavebním plánům nevyhověli - musela se smířit s tím, že do pokoje, kde bydlela, vedou jen jedny dveře.
O tom, jaké peripetie s sebou přináší sdílení společné místnosti v dětství, by mohl vyprávět leckdo z nás. Když se však reportérka internetové verze britského listu The Guardian zabývala tímto tématem, narazila mimo jiné i na ty, kterým to náramně vyhovovalo.
"Studenti na vysokoškolských kolejích měli místnost pro sebe a cítili se svobodněji. Když jsem tam ale přijel já, první noc jsem vůbec nemohl spát," líčí svoje zážitky čtyřiačtyřicetiletý Joseph Ryan. "Nebylo to tím, že by si někdo vedle pouštěl nahlas muziku. Zkrátka jsem si nemohl zvyknout na to, že jsem v místnosti sám."
Joseph Ryan má totiž sedm sourozenců, a než nastoupil na univerzitu, spal na horní palandě v ložnici s dvěma bratry. Na koleji pak byl dost zmatený. "Nikdy mi nevadilo bydlet společně s někým v místnosti. Sdílení prostoru mne totiž naučilo spolupracovat s lidmi a to se hodí do života," myslí si Ryan.
Společný pokojík sbližuje
"V útlém věku skýtá sdílení pokoje nesporné výhody," tvrdí britská dětská psycholožka Dr. Pat Spunginová a dodává: "Jestliže malé dítě s někým usíná, má to na něj zklidňující účinek. Obzvláště batolata se bojí tmy a nočních zvuků. Další výhodou je, že sourozenci bydlící v jedné místnosti spolu sdílí aktivity - mají společné zvyky, hračky či knihy a to je sbližuje."
Sedmačtyřicetiletá Tracey Woffendenová s tím naprosto souhlasí. Její synové, dvanáctiletý Hugo a jedenáctiletý Alex, bydlí spolu od té doby, co bylo mladšímu z nich osm týdnů. "Kluci jsou si hodně blízko,“ říká. "Jsou to nejlepší přátelé. Když odpoledne odejdu a večer se vrátím, najdu je vždycky spolu. Třeba se zabalí do deky a dívají se na televizi. Nemyslím si, že tohle by bylo možné, kdyby měli oddělené místnosti.“
Dr. Pat Spunginová si ale myslí, že v pubertě chce svou místnost, a v ideálním případě by ji měl dostat, každý. Tento problém bude muset časem řešit i dvaačtyřicetiletá konzultantka Miranda Newsonová. Její děti, šestiletá Eve a tříletý Theo, bydlí ve společné místnosti v malém domku na jihu Londýna. "Jelikož hodně pracuji doma, děti jsou v jednom pokoji a já využívám další jako kancelář. Mnoho mých přátel řeší stejný problém, ale prozatím nemáme na vybranou. I tak si ale myslím, že pro děti je to dobré,“ říká Miranda.
S tím, že Theo a Eve jsou kluk a holka, podle Mirandy není žádný problém. "Eve bude bydlet v oddělené místnosti, až jí bude tak osm nebo devět, i když možná dřív - prostě kdykoli o to projeví zájem.“
A co si o tom všem myslí samotné děti?
Tak například šestnáctiletá Laura a devítiletá Jessica spolu vůbec nemohou vydržet: "Bydlení ve společné místnosti s Jessie je prostě hrůza,“ stěžuje si Laura a pokračuje: "Moje sestra totiž vůbec neumí udržet tajemství. Když jsem si nedávno tajně vypůjčila kulmu od své starší sestry Nory, Jessica hned běžela za mámou a vyžvanila jí to. Nebylo to vždycky takové, všechno se ale změnilo, když bylo Jessie asi tak sedm. Začala si hrát na to, že je starší, a dnes se s ní sotva dá vydržet. Když se třeba učím do školy, chci svítit do jedenácti hodin večer, ale Jessica chce jít spát už v devět. Těším se na to, až budu moci odejít z domu, i když mi stejně moje malá sestřička bude chybět. Víme o sobě všechno.“
Theo a Eve, o něco mladší děti paní Mirandy Newsonové, vnímají bydlení ve společné místnosti trochu jinak. Šestiletá Eve vypráví o svých zkušenostech: "Mám moc ráda, když si ke mně můj mladší bráška přijde lehnout. Hrajeme si na to, že jsme na lodi. Občas bych si ale přála vlastní pokoj. Theo mě totiž v noci budí - chce si povídat a já jsem pak ráno hrozně unavená. Náš pokoj je celý modrý, ale já bych ho chtěla mít růžový. Ale myslím, že kdybychom bydleli každý jinde, Theo by se cítil hrozně sám."
Tříletý Theo pak bydlení ve společné místnosti přímo zbožňuje: "Hrajeme si s Eve na lodi. Někdy jsem kormidelník a někdy zase pilot letadla. Eve je moje kamarádka, ale někdy mě nechce pustit na svou postel. Taky má svoje kamarády a já si s nimi nemůžu hrát - to mi vždycky zabouchnou dveře. Ale máma jim nakonec řekne, ať mě mezi sebe vezmou, a pak si spolu hrajeme. Chci vždycky bydlet s někým v místnosti. Je to legrace a samotnému by mi bylo smutno.“
Katreenini rodiče ale nikdy jejím stavebním plánům nevyhověli - musela se smířit s tím, že do pokoje, kde bydlela, vedou jen jedny dveře.
O tom, jaké peripetie s sebou přináší sdílení společné místnosti v dětství, by mohl vyprávět leckdo z nás. Když se však reportérka internetové verze britského listu The Guardian zabývala tímto tématem, narazila mimo jiné i na ty, kterým to náramně vyhovovalo.
"Studenti na vysokoškolských kolejích měli místnost pro sebe a cítili se svobodněji. Když jsem tam ale přijel já, první noc jsem vůbec nemohl spát," líčí svoje zážitky čtyřiačtyřicetiletý Joseph Ryan. "Nebylo to tím, že by si někdo vedle pouštěl nahlas muziku. Zkrátka jsem si nemohl zvyknout na to, že jsem v místnosti sám."
Joseph Ryan má totiž sedm sourozenců, a než nastoupil na univerzitu, spal na horní palandě v ložnici s dvěma bratry. Na koleji pak byl dost zmatený. "Nikdy mi nevadilo bydlet společně s někým v místnosti. Sdílení prostoru mne totiž naučilo spolupracovat s lidmi a to se hodí do života," myslí si Ryan.
Společný pokojík sbližuje
"V útlém věku skýtá sdílení pokoje nesporné výhody," tvrdí britská dětská psycholožka Dr. Pat Spunginová a dodává: "Jestliže malé dítě s někým usíná, má to na něj zklidňující účinek. Obzvláště batolata se bojí tmy a nočních zvuků. Další výhodou je, že sourozenci bydlící v jedné místnosti spolu sdílí aktivity - mají společné zvyky, hračky či knihy a to je sbližuje."
Sedmačtyřicetiletá Tracey Woffendenová s tím naprosto souhlasí. Její synové, dvanáctiletý Hugo a jedenáctiletý Alex, bydlí spolu od té doby, co bylo mladšímu z nich osm týdnů. "Kluci jsou si hodně blízko,“ říká. "Jsou to nejlepší přátelé. Když odpoledne odejdu a večer se vrátím, najdu je vždycky spolu. Třeba se zabalí do deky a dívají se na televizi. Nemyslím si, že tohle by bylo možné, kdyby měli oddělené místnosti.“
Dr. Pat Spunginová si ale myslí, že v pubertě chce svou místnost, a v ideálním případě by ji měl dostat, každý. Tento problém bude muset časem řešit i dvaačtyřicetiletá konzultantka Miranda Newsonová. Její děti, šestiletá Eve a tříletý Theo, bydlí ve společné místnosti v malém domku na jihu Londýna. "Jelikož hodně pracuji doma, děti jsou v jednom pokoji a já využívám další jako kancelář. Mnoho mých přátel řeší stejný problém, ale prozatím nemáme na vybranou. I tak si ale myslím, že pro děti je to dobré,“ říká Miranda.
S tím, že Theo a Eve jsou kluk a holka, podle Mirandy není žádný problém. "Eve bude bydlet v oddělené místnosti, až jí bude tak osm nebo devět, i když možná dřív - prostě kdykoli o to projeví zájem.“
A co si o tom všem myslí samotné děti?
Tak například šestnáctiletá Laura a devítiletá Jessica spolu vůbec nemohou vydržet: "Bydlení ve společné místnosti s Jessie je prostě hrůza,“ stěžuje si Laura a pokračuje: "Moje sestra totiž vůbec neumí udržet tajemství. Když jsem si nedávno tajně vypůjčila kulmu od své starší sestry Nory, Jessica hned běžela za mámou a vyžvanila jí to. Nebylo to vždycky takové, všechno se ale změnilo, když bylo Jessie asi tak sedm. Začala si hrát na to, že je starší, a dnes se s ní sotva dá vydržet. Když se třeba učím do školy, chci svítit do jedenácti hodin večer, ale Jessica chce jít spát už v devět. Těším se na to, až budu moci odejít z domu, i když mi stejně moje malá sestřička bude chybět. Víme o sobě všechno.“
Theo a Eve, o něco mladší děti paní Mirandy Newsonové, vnímají bydlení ve společné místnosti trochu jinak. Šestiletá Eve vypráví o svých zkušenostech: "Mám moc ráda, když si ke mně můj mladší bráška přijde lehnout. Hrajeme si na to, že jsme na lodi. Občas bych si ale přála vlastní pokoj. Theo mě totiž v noci budí - chce si povídat a já jsem pak ráno hrozně unavená. Náš pokoj je celý modrý, ale já bych ho chtěla mít růžový. Ale myslím, že kdybychom bydleli každý jinde, Theo by se cítil hrozně sám."
Tříletý Theo pak bydlení ve společné místnosti přímo zbožňuje: "Hrajeme si s Eve na lodi. Někdy jsem kormidelník a někdy zase pilot letadla. Eve je moje kamarádka, ale někdy mě nechce pustit na svou postel. Taky má svoje kamarády a já si s nimi nemůžu hrát - to mi vždycky zabouchnou dveře. Ale máma jim nakonec řekne, ať mě mezi sebe vezmou, a pak si spolu hrajeme. Chci vždycky bydlet s někým v místnosti. Je to legrace a samotnému by mi bylo smutno.“
