Tři generace se v jednom bytě srovnají velmi těžko

Tři generace se v jednom bytě srovnají velmi těžko | foto: Profimedia.cz

Soužití tří generací: Tchyně mi zničila manželství

  • 26
Komplikace při soužití v bytě bývají mnohem větší než v rodinném domě. Mohou na ně doplatit i vztahy mezi lidmi. Vydržet každodenní ubíjející hádky, nebo se odstěhovat? Dilema, které čtyřicetiletý Martin Sýkora z Prahy nakonec vyřešil rozvodem.
"Tchyně vystupovala tak, že ona ví všechno nejlíp. Když se týkaly její rady kuchyně, bylo mi to jedno. Ona se však stejně autoritativně prosazovala i u stavebních úprav celého velkého bytu, které se netýkaly společných prostor, ale jen naší části," líčí muž.

Manželčina matka radila, jak vymalovat či jaké dveře pořídit, a to navzdory tomu, že manželé vše platili sami a Martin navíc pracuje jako stavbyvedoucí.

"Devastující pro náš vztah bylo, že vždycky, když jsme se na něčem dohodli, tchyně začala do manželky hučet. Žena se pak se slovy udělejme to, jak si přeje máma, ať máme pokoj, rozhodovala podle tchyně," pokračuje Martin. Ve dvaceti to bral s nadhledem, ve čtyřiceti toho měl dost.

Odborníci radí, že nejlepší je podobným situacím předcházet. "Snažte se předem domluvit konkrétní pravidla soužití, aby ke střetům nedocházelo," doporučuje socioložka Jitka Havlová.

Je nám spolu hezky
Srovnat několik generací v bytě je mnohem složitější než v domě, v němž je kam se ukrýt a vymezit si své teritorium. Někdy však výhody společného bydlení, byť stísněného, převáží nad nevýhodami. "Máme pěkný velký byt v hezké lokalitě, platíme v něm regulovaný nájem," vypočítává pětadvacetiletá Alice Chmelová z Prahy.

Tvrdí, že její rodině to takhle nakonec vyhovuje nejvíc, ačkoli sporné momenty by se taky našly. "V bytě o velikosti 120 metrů čtverečních jsem dlouhé roky bydlela se sestrou, rodiči a prarodiči," popisuje Chmelová.

Dnes už jsou tam jen čtyři, protože jedno z dětí se odstěhovalo do vlastního a jeden z prarodičů zemřel. Nevýhody, které Chmelová vnímá? "Jako děti jsme byly neustále pod dozorem, protože byl pořád někdo doma."

Ale zároveň si mladá žena pochvaluje pocit rodinného zázemí, možnost kdykoli požádat o pomoc a trávit společně hodně času.

Bydlení jen načas
"Tři generace se v jednom bytě srovnají velmi těžko. Je to velká zkouška tolerance a disciplíny," myslí si brněnská psycholožka Pavlína Cpinová. Sama si to dovede představit jen jako přechodné řešení.

O tom, že tři generace mohou žít v jednom bytě pouze krátkodobě, je přesvědčen i architekt Patrik Tichý. Podle něho je to možné pouze ve dvou případech: kdyby byl byt dostatečně velký, nejlépe kolem 300 metrů čtverečních.

Nebo pokud by členové rodiny pracovali na směny. "V době průmyslové revoluce se tak žilo v bytových domech například v Berlíně a v jiných světových velkoměstech," uvedl.

Abyste o sebe nezakopávali
A jak byt uspořádat, abyste předešli konfliktům a nedorozuměním? Například tak, že jej rozdělíte na dvě samostatné domácnosti - prarodičů a rodičů s dětmi.

Některá zařízení je proto dobré pořídit dvakrát - například dvě menší chladničky místo jedné velké nebo dva televizory. "Velice záleží na tom, jak je byt rozdělen. V tom se dvěma kuchyněmi a dvojím sociálním zařízením se žije jinak než v bytě, kde je vše společné," dodává Lucian Kantor z Manželské a rodinné poradny v Praze.

Ale i když teritoria jasně vymezíte, budou se v některých místech prolínat, a pak mohou vznikat problémy. "Vybavuji si třeba ranní boje o společnou koupelnu, dohady o tom, kdo bude dělat domácí práce," uvádí příklady Chmelová.

V dětství také marně toužila po psovi, ten už se prostě nevešel. Navíc se v mnohačlenné domácnosti nejspíše najde někdo, kdo zvířata nemá rád nebo na ně je alergický.

Každý svůj účet a doma bude klid
Je dobré, když si každá domácnost platí své životní náklady, takže se vyhnete hádkám o peníze a srovnáváním toho, kdo se častěji sprchuje a kdo více protopí.

"Nájem je u nás rozdělený na dva díly mezi prarodiče a rodiče s dětmi. Osvědčilo se to," potvrzuje ze zkušenosti Alice Chmelová. Jak to bude s nakupováním, vařením, uklízením a dalšími domácími pracemi, záleží především na domluvě.

Časté jsou spory o výchovu dětí
Jitka Havlová, socioložka


Dvou- či vícegenerační bydlení není ideálním řešením, zejména když trvá dlouho. Jedním z největších rizik je vznik závislosti sílící s délkou soužití. Stává se, že rodiče spoléhají na pomoc dětí a očekávají ji jako samozřejmost, děti si naopak zvykají na pohodlí.

Nemálo je rovněž možných konfliktů. Mladí mají někdy dilema: na jedné straně stojí úcta k rodičům, na druhé touha žít svůj vlastní život, zejména když jsou ekonomicky zcela nezávislí. Obvyklé stížnosti mladších na starší se týkají především snahy vychovávat dospělé a samostatné děti a vnuky.

Starší generace vidí naopak příčinu sporů v až bezohledném prosazování práva na vlastní rozhodování. Roli hraje také rozmanitost životního stylu - liší se denní biorytmy lidí, doba, kdy vstávají či chodí spát, hygienické návyky i způsob trávení volného času. Hádky může vyvolat také rozdílný přístup k penězům.

Dalším zatížením vzájemných vztahů bývá nový partner někoho z mladších obyvatel. Ukazuje se sice, že rodiče obvykle snáze vycházejí s dcerami než se syny, ale zase o to víc uplatňují kritické měřítko na jejich partnery.

Vyhrocené situace ve spolubydlení dvou a více generací je možné řešit různě. Začíná se na tom pracovat už v době, kdy dítě pozoruje, jak se jeho rodiče chovají ke svým rodičům. Zároveň je nezbytné vhodným způsobem vytvořit podmínky pro soukromí jednotlivých uživatelů a pro vzájemný ohled při využívání teritorií společných.

Stavitelé venkovských stavení s oddělenými vejměnky a rodinných vil se samostatnými byty dobře věděli, jaká úskalí přináší společné bydlení. A snažili se nebezpečí rodinných konfliktů, které jsou v podstatě nevyhnutelné, alespoň zmenšit. Pokud takovou možnost nemáte, snažte se alespoň vytvořit co největší soukromí pro každou z rodin, a tím omezit těsnost soužití.