První třicetiminutová plavba Cosmosu 1, zkušební vesmírné minilodě poháněné "slunečním větrem", na konci minulého týdne ztroskotala hned na počátku. Zařízení, jehož vývoj stál Planetary Society čtyři miliony dolarů, bylo ztraceno. Po úspěšném startu z ruské jaderné ponorky v Barentsově moři se Cosmos 1 neodpoutal od třetího stupně balistické rakety a zřítil se k Zemi.
Nejlevnější pohon
To však není konec vesmírných lodí poháněných slunečním zářením. Stěží se najde tak levný systém pohonu pro pohyb napříč sluneční soustavou, než jakým je vytrvalý proud protonů ze Slunce. Právě jejich tlak, působící podobně jako vítr plachtách na moři, může pomoci lidstvu dobýt nejbližší vesmír. Sluneční plachetnice mají sice pomalou akceleraci, ale s časem mohou podle expertů dosáhnout až úctyhodné rychlosti kolem 610 000 kilometrů v hodině. Takové lodě by byly přibližně desetkrát rychlejší než "stařičké" americké sondy Voyager I a II. První sluneční plachetnice byla navržena již v roce 1920. V podstatě stará myšlenka se však teprve v budoucnu má dočkat plného rozvinutí. A nedoufají v to jen nadšenci, ale i americké a evropské agentury.
Touha pokračovat
Nezdařený test (již jednou posunutý z dubna na červenec) měl ověřit rozvinutí dvoulisté konstrukce ve tvaru květu z mylarpolyesterového filmu o tloušťce asi jedné pětiny sáčku do odpadkového koše. Nyní je otázkou, kdy se uskuteční další naplánovaný start, při němž měla být vynesena osmilistá konstrukce. Tento let by přitom mohl přispět i k zpopularizování celé myšlenky, protože zařízení postupně se vzdalující po spirále od Země, by mělo být dobře viditelné - výrazný bod, jasný jako měsíc v úplňku. Ředitel projektu Louis Friedman zatím oznámil, že společnost se rozhodla uspořádat setkání 20. srpna, kdy chce oznámit termín příští mise a její charakter.
Výhody slunečního pohonu
Solární pohon je pro pohyb ve vesmíru pro pozemšťany logický. Většina paliva používaného při kosmických startech je spotřebována na překonání zemské tíže. Pohonná hmota navíc - pro pokračování letu - prodražuje starty. Sluneční plachty naopak téměř nic neváží. Nejprve se počítá s jejich větším využitím pro pohyb mezi jednotlivými orbitálními drahami při kroužení kolem Země. Dalším krokem mají být cesty mezi planetami uvnitř sluneční soustavy. Sluneční plachetnice by mohly sehrát svou roli při osidlování celé soustavy, a to i přesto, že je sluneční energie na drahách za Jupiterem slabá. "Bez Slunce není žádné solární plachtění, a mezi hvězdami není sluneční záření," vysvětluje Friedman. Pro lety do větší vzdálenosti by se proto musely používat "tlačné" laserové paprsky. Takové proudy umělého koncentrovaného světla by pak vedly loď na cíl, aniž by se rozptylovaly jako sluneční záření. Byla by to však velmi velká zařízení umístěná na orbitální dráze kolem Země nebo na nějakém měsíci a vyžadovala by značný zdroj energie. Na druhou stranu nevyžadují solární plachetnice zásoby paliva propočítané tak, aby se plavidlo mohlo ze své cesty vrátit bezpečně zpět.
Hvězdy jsou daleko
Lety k jiným hvězdám jsou pak podle Friedmana bohužel příliš vzdálenou fantazií. Dokazuje, že klasické chemické pohony nebo i ty založené na štěpné reakci nedokážou udělit kosmické lodi dostatečné zrychlení. A bez něj by trvaly lety k jiným hvězdám často i v lepších případech stovky let. Světelný pohon se svým postupným zrychlováním slibuje lepší výsledky, ale i pro něj jsou jiné hvězdy desítky let daleko. Tlačný paprsek by navíc potřeboval značný zdroj energie - podle odhadů odpovídající současné produkci elektrické energie ve Spojených státech. Friedman proto soudí, že naše výlety k jiným hvězdám budou věcí hodně daleké budoucnosti, a než nastane, zůstává jedinou alternativou pozorování na dálku a projekt SETI.
Nejlevnější pohon
To však není konec vesmírných lodí poháněných slunečním zářením. Stěží se najde tak levný systém pohonu pro pohyb napříč sluneční soustavou, než jakým je vytrvalý proud protonů ze Slunce. Právě jejich tlak, působící podobně jako vítr plachtách na moři, může pomoci lidstvu dobýt nejbližší vesmír. Sluneční plachetnice mají sice pomalou akceleraci, ale s časem mohou podle expertů dosáhnout až úctyhodné rychlosti kolem 610 000 kilometrů v hodině. Takové lodě by byly přibližně desetkrát rychlejší než "stařičké" americké sondy Voyager I a II. První sluneční plachetnice byla navržena již v roce 1920. V podstatě stará myšlenka se však teprve v budoucnu má dočkat plného rozvinutí. A nedoufají v to jen nadšenci, ale i americké a evropské agentury.
Touha pokračovat
Nezdařený test (již jednou posunutý z dubna na červenec) měl ověřit rozvinutí dvoulisté konstrukce ve tvaru květu z mylarpolyesterového filmu o tloušťce asi jedné pětiny sáčku do odpadkového koše. Nyní je otázkou, kdy se uskuteční další naplánovaný start, při němž měla být vynesena osmilistá konstrukce. Tento let by přitom mohl přispět i k zpopularizování celé myšlenky, protože zařízení postupně se vzdalující po spirále od Země, by mělo být dobře viditelné - výrazný bod, jasný jako měsíc v úplňku. Ředitel projektu Louis Friedman zatím oznámil, že společnost se rozhodla uspořádat setkání 20. srpna, kdy chce oznámit termín příští mise a její charakter.
Výhody slunečního pohonu
Solární pohon je pro pohyb ve vesmíru pro pozemšťany logický. Většina paliva používaného při kosmických startech je spotřebována na překonání zemské tíže. Pohonná hmota navíc - pro pokračování letu - prodražuje starty. Sluneční plachty naopak téměř nic neváží. Nejprve se počítá s jejich větším využitím pro pohyb mezi jednotlivými orbitálními drahami při kroužení kolem Země. Dalším krokem mají být cesty mezi planetami uvnitř sluneční soustavy. Sluneční plachetnice by mohly sehrát svou roli při osidlování celé soustavy, a to i přesto, že je sluneční energie na drahách za Jupiterem slabá. "Bez Slunce není žádné solární plachtění, a mezi hvězdami není sluneční záření," vysvětluje Friedman. Pro lety do větší vzdálenosti by se proto musely používat "tlačné" laserové paprsky. Takové proudy umělého koncentrovaného světla by pak vedly loď na cíl, aniž by se rozptylovaly jako sluneční záření. Byla by to však velmi velká zařízení umístěná na orbitální dráze kolem Země nebo na nějakém měsíci a vyžadovala by značný zdroj energie. Na druhou stranu nevyžadují solární plachetnice zásoby paliva propočítané tak, aby se plavidlo mohlo ze své cesty vrátit bezpečně zpět.
Hvězdy jsou daleko
Lety k jiným hvězdám jsou pak podle Friedmana bohužel příliš vzdálenou fantazií. Dokazuje, že klasické chemické pohony nebo i ty založené na štěpné reakci nedokážou udělit kosmické lodi dostatečné zrychlení. A bez něj by trvaly lety k jiným hvězdám často i v lepších případech stovky let. Světelný pohon se svým postupným zrychlováním slibuje lepší výsledky, ale i pro něj jsou jiné hvězdy desítky let daleko. Tlačný paprsek by navíc potřeboval značný zdroj energie - podle odhadů odpovídající současné produkci elektrické energie ve Spojených státech. Friedman proto soudí, že naše výlety k jiným hvězdám budou věcí hodně daleké budoucnosti, a než nastane, zůstává jedinou alternativou pozorování na dálku a projekt SETI.
